„No to bylo krásný! Blahoslavená Anežka byla prohlášena za svatou v Římě dopoledne a já jsem tenkrát byl v té Osové Bítýšce a my jsme svatořečili Anežku v Předklášteří, Porta Coeli u Tišnova. A tam byl děkanem Josef Šinda a říkal: ,Budeš mít pontifikálku. A rytíř, ten Knitl, ten bude kázat, protože ona založila křižovníky, on byl křižovník. To bude pontifikálka.‘ Nacpanej kostel. To říkali, že tam snad od začátku, od založení cisterciáckého kláštera ženského, nebylo tak plno, jako bylo tenkrát. No tak bylo hned vzbouření, hned jsem dostal obsílku od pana tajemníka. A druhej den už to skončilo. Tak to bylo něco takovýho úžasnýho, jo? Takový to… Já jsem se teda vždycky cítil být svobodným člověkem. Protože svobody se nechci zbavit, a i když to někdy třeba člověka něco stálo, myslím, že jsem se rozhodoval vždycky jako svobodný člověk. A tehdy to bylo takový, jako když se květ rozvije, to bylo něco takového úžasného. Už to shromáždění v Porta Coeli, to bylo úžasný! Tak člověk dostal takovou zase vzpruhu, to byl dar od Pána Boha. Takovou vzpruhu do života, moc hezký!“
„Měli jsme, rok předtím, my jsme měli kapitulu, tak jsme se sešli u mě. A dohodli jsme se, že teda požádáme do Říma, jestli můžeme zvolit opata. Že to také patří k plnosti našeho života. Ta další kapitula byla v Rožné nad Pernštejnem, tam byl farářem náš spolubratr Dominik Doubrava. A tam jsme se sešli, no a tam proběhla volba. Pro mě to byl přímo šok. Já jsem patřil mezi ty nejmladší, bylo mi čtyřicet čtyři roků. A první kolo, já jsem měl nejvíc hlasů. A Vít, který řídil volbu, tak se mě ptal, jestli přijímám to zvolení. Teď mně začalo v hlavě harašit a říkám si: ,Co to vlastně ten opat je?‘ Víta jsem znal, ale on neměl klášter. Tak já jsem o životě v klášteře nevěděl vůbec nic. Tak jsem nějak… Asi to trvalo dlouho, to moje mlčení. A vedle mě seděl Česlav a Česlavovi, tomu jsem věřil všechno, co řekl, to byl vynikající spolubratr. Tak se ozvalo: ,Řekni jo.‘ Tak, když to řekl Česlav, tak jsem řekl: ,Jo.‘ A tak se to stalo, no.“
„Utekly nějaký dva měsíce, nebo tak. A oni zvonili u fary. Jejich první slova byla: ,Máme toho na vás tolik, že vás můžeme hned zavřít.‘ Tak jsem jim říkal: ,Tak chvilku počkejte, já si skočím pro kartáček na zuby a půjdeme.‘ – ,Vy nás ani nepozvete do kanceláře?‘ Povídám: ,Nakonec, je to kancelář pro veřejnost, tak pojďte.‘ Tam mě zase ohromovali, co všechno o mně ví, a že mě teda opravdu můžou zavřít. ,No, já vím. To jsem vám řekl hned, když jsem vám řekl, abyste počkali, než si vezmu ten kartáček na zuby.‘ No, a tak jsme se takhle bavili a k ničemu to nevedlo. Oni odjeli. A potom si mě zavolal kapitulní vikář Horký a říká: ,Víš, musíš se stěhovat. Já se kolem tebe hádám už víc než rok. A kdybych tě teď nepřeložil, tak seš bez souhlasu.‘“
„Já bych vyzýval a vyzývám všechny, aby hledali, už jsem o tom tady mluvil, aby hledali pravdu, aby chtěli žít dobrem. Říká se, že kdo nemiluje, nežije, to jsou základní věci života. A když tyto věci člověk hledá, tak kolem sebe šíří i to dobro, i pravdu, a vytváří společenství lásky. Já věřím na to, že když někdo tohle dělá, a dělá to ve spojení s Kristem, tak že to má dopad na celý svět. Protože on se obětoval za všechny a my jenom se připojujeme k jeho oběti. Má to dopad na celý svět. Z takového běžného lidského hlediska vidím, že můžu tak nějak víc ovlivňovat ty, se kterými se potkávám. Tak jestli beru právě toto, že se vede nějaký rozhovor jako setkání s těmi druhými, tak bych jim to chtěl právě říct. Hledejte pravdu, buďte dobří a mějte rádi lidi kolem sebe. Já vždycky končím: A přeju ti všechno dobré!“
Michael Josef Pojezdný se narodil 17. července 1943 v Jihlavě jako druhý ze tří synů Josefa a Anežky Pojezdných. Rodiče své děti vychovávali ve víře, účastnili se života místní premonstrátské farnosti, kde chlapci našli své zázemí. Když pamětník po maturitě na jedenáctileté střední škole nebyl přijat na studia teologie, živil se jako opravář stavebních strojů. Bohosloveckou fakultu absolvoval až v letech 1962–1967 a v témže roce byl také vysvěcen na kněze. Po ukončení dvouleté vojenské služby působil v duchovní správě brněnské diecéze. Dlouhodobě udržoval vztahy s kněžími tajně působícího premonstrátského řádu, jehož členem se stal v roce 1970. Opatem Královské kanonie premonstrátů na Strahově byl zvolen na kapitule v Rožné nad Pernštejnem v roce 1987. V letech následujících po sametové revoluci se významně zasloužil o obnovu strahovského kláštera. Dvacet let zastával funkci předsedy Konference vyšších představených mužských řeholí v ČR. Za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv se v roce 2006 stal nositelem Řádu T. G. Masaryka. Úřad strahovského opata předal svému nástupci v roce 2018.
