Erna Pokorná

„Takhle jednou se stalo, že pan Andrusiv přišel za maminkou, že tady, jak jezdily ty transporty na té hlavní trati na Třebovou, tak se některým těm zajatcům ruským podařilo utéct a oni šli pěšky, až se dostali do Skutče, a někdo jim to musel poradit, že on je Rus, takže oni se u něj přihlásili a to byla už zase zima, to byl ten rok 44/45, někdy v lednu nebo tak nějak. On je tam schoval v té boudě u toho lomu, byli dva, jenomže tam byla taková zima a oni si i báli zatopit, aby někdo neviděl, že se tam kouří, tak přišel za maminkou, jestli by je sem vzala. A maminka samozřejmě řekla, když pomůže někdo mému synovi, já to musím udělat. Takže je sem vzala. Tam nahoře je nad tou chodbou hlavní takový malý pokojíček, úzký, takže tam prostě je dali, oni je vykoupali, byli prý plní vší, a tam byli zavření, chudáci, ale měli tam postel, měli peřiny, byli v teple, aspoň tak.“

„Bratranec Ervin, který s ním šel do té Osvětimi, ten se vrátil a bratr se nevrátil, on se o něj celé ty roky staral. Mamince asi nikdy neřekl pravdu, já nevím, jak to bylo, my jsme se to nikdy nedozvěděli. Protože mamince vykládal, že když ten tábor vyklízeli, tak že Jirkovi řekl: ‚Tady počkej, já se hned vrátím.‘ A když se vrátil, Jirka už tam nebyl. Oni všechny ty, co už nemohli chodit, stříleli a Ervin se tam schoval pod ty mrtvé lidi, já nevím, jak dlouho tam ležel, on to takhle vyprávěl, a ten Jirka šel v tom transportu, v tom pochodu smrti, a tam dostal tyfus a tam zemřel. A potom ten Ervin, když odešli všichni a už tam byl klid, tak šel a jeden Polák, byl tam nějaký dům, jako sedlák, tak ho schovali na půdě a u nich nějaký čas byl a pak se vydal... no on se prostě vrátil, no.“