Josef Pokorný

„To vojsko se přihnalo od Kamenice a pak to hnalo tady někde na Seč, na tu Běstvinu, kam se hnali. Tady zabili tři lidi. Blažka, toho zastřelili někde támhle na kopci. Pak jednu paní, co se schovávala v písníku. Taky ji tam zastřelili. A pak jedno malý dítě. To se dívalo z okna a zastřelili je tam, to děcko. (A když přijeli Rusové tehdy? Jak to vypadalo v Hodoníně?) No, o moc lepší to nebylo. Koukali, kde co sebrat. Třeba sebrali postroje na krávy, co jsme měli. To tady klidně sebrali.“

„Tam před námi byli vždycky lamači, ti odstřelili – jak stříleli ten komín, na ten podval, na tu bínu. A my jsme to museli shazovat do toho komína a dole se to muselo vycapovat. To jsem tam byl tenkrát sám a byly tam veliký kameny, který se nesměly celý shodit. Tak jsem šel za tím střelcem a on řekl, ať si to odstřelím sám. No tak mně dal ty ‚šurky‘, jak jsme tomu říkali. Já jsem to dal na ty kameny a zapálil jsem to, mně to hořelo, já nevím, to mělo asi čtyři nebo pět [minut]. A přitom někde na jiným díle něco odstřelili a ta tlaková vlna mně zhasla lampu. Teď já jsem sirky neměl a měl jsem to zapálený. Měl jsem opravdu tenkrát štěstí, že jsem se dostal z toho povalu. Tou dírou přes komín jsem se musel dostat na žebříky.“