Ing. Petr Polacek

„Potom, jak jsme byli v těch Veltrusích, tak máma dostala zpátky statek, který jsme měli pronajatý před válkou ve Mcelích. Tak jsme dojeli do Mcel a máma tam začala hospodařit s pomocí jednoho kamaráda táty, který byl zahradník. Byla to moc těžká věc pro mámu. Ti lidi nebyli rádi, že se Židi vrátili a začali ten statek zase používat. Tím způsobem se stalo, že před únorem 1948 toho máma měla dost. Ty věci - mašiny a dobytek, to bylo naše, to nám vrátili, to máma prodala. Dostala za to milion korun a dala to do banky. Krátce potom se stal únor a ty peníze, které byly na kontě, jsme už nikdy neviděli. Potom jsme se dostali zpátky do Prahy. Dostali jsme zpět byt, který jsme nějakým způsobem před válkou měli pronajatý. Ty věci, co byly v bytě, nám schovali přátelé od mámy, kteří nebyli Židi. Když jsme se vrátili do Prahy, tak nám ten nábytek a naše věci vrátili a začali jsme bydlet zase v Písecké 11.“

„Babička taky přesvědčila mámu a pamatuju se, že nám udělala parádní poslední oběd před cestou. Měli jsme svíčkovou a knedlíky, což se moc málokdy stalo. Ještě musím připomenout, že náš pas měl nějaký úřad. Aby nám ten pas dal, chtěl, abychom jim pod rukou dali 50 tisíc korun. Máma v té době byla ve známosti s jedním zubařem Hugo Gansem a ten nám těch 50 tisíc korun půjčil. Máma mu nechala svůj prstýnek ze zasnoubení. Tím způsobem jsme zaplatili a dostali jsme pas. A tím způsobem jsme se taky dostali do vlaku a odjížděli jsme přes Rakousko do Itálie. Naše rodina nám sehnala lístky na loď, kterou jsme měli vzít v Janově. Měl jsem taky jednu spolužačku, která žila v Milánu. Samozřejmě jsme měli veliký strach, když přišli na hranicích Rakouska ruští vojáci, a měli jsme strach, že nás nepustí. Jelikož viděli, že pas je v pořádku, tak nebyl žádný problém a dostali jsme se konečně do Itálie a do Milána. Tam jsme byli asi týden. Nakonec jsme vzali tu loď z Janova do Buenos Aires. V Buenos Aires na nás čekala naše rodina. Byli jsme na cestě málem 22 dní. Přijeli jsme do Buenos Aires asi 18. prosince. Tam na nás čekala moje teta Milena Poláčková, sestra mého táty, a taky její muž Karel Steuer.“