The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Poláček (* 1953)

• narodil se 19. května 1953 v Jaroměři

• tatínek Václav Poláček byl známý fotbalista

• vyučil se automechanikem

• v srpnu 1968 jim hlaveň tanku mířila do oken

• na vojně ho nutili vstoupit do SSM

• pracoval jako automechanik a věnoval se motosportu

• v roce 1978 se stal mistrem Československa v závodech do vrchu

• 15. ledna 1989 se účastnil připomínky upálení Jana Palacha v Praze

• účastnil se akcí Společnosti za veselejší současnost

• v listopadu 1989 jezdil demonstrovat do Prahy

• v Jaroměři uspořádal pochod “Od totality ke svobodě”

• po roce 1989 podnikal a cestoval

• v roce 2024 žil v Jaroměři

Byla neděle 15. ledna 1989 a Václav Poláček doma oznámil, že s kamarádem pojede na mistrovství světa v letu na lyžích do Harrachova. Manželka jim na cestu přibalila termosku s čajem a svačinu a oni vyrazili autem z Jaroměře. Místo do Krkonoš ale mířili na Václavské náměstí do Prahy, kde si chtěli připomenout výročí upálení Jana Palacha. „Musíme tam být taky,“ říkal kamarádovi pamětník. Když v Sadské najeli na prázdnou dálnici, hned je zastavil policista s milicionářem. Vyptávali se, kam jedou, proč zrovna do Prahy, co tam chtějí dělat. „Vzali si občanky, opsali si je a pustili nás,“ vypráví pamětník.

Kolem desáté hodiny dopoledne dorazili na Václavské náměstí. Prostor kolem sochy svatého Václava byl zahrazený příslušníky Lidových milicí. Vyčkávali a kolem jedné hodiny se začalo náměstí plnit lidmi. Najednou se směrem od Národního muzea dala do pohybu dvojitá řada policistů v bílých přilbách se štíty. Tlačili lidi před sebou a rozdávali rány obuškem. „Já nejsem žádný hrdina, tak jsme začali utíkat dolů,“ popisuje pamětník. „Dodnes slyším klapot kanad, jak běželi stejným krokem. Byl to hrozný zvuk.“ Utíkali. Někteří lidé odbočili první ulicí pryč z náměstí, jiným otevřeli dveře a oni se schovali do domů. Pamětník s kamarádem běželi dál a policisté se blížili. Zahlédli oblou skleněnou budovu Tatran baru, vběhli dovnitř a ukryli se v horním patře cukrárny.

Po dvou hodinách vyšli na prázdné náměstí a přemýšleli, jak se dostanou k autu zaparkovanému blízko řeky Vltavy. V ulici Na Příkopě narazili na řadu milicionářů a policistů, kteří před sebou tlačili demonstranty. Pamětník poklepal jednomu milicionáři na záda se slovy: „Pusť nás, my už jdeme pryč.“ Odpovědí mu byla rána obuškem. Milicionář zakřičel: „Co tady děláte? Táta ti měl říct, ať sem nelezeš!“ Přes záda dostal další dvě rány, pak se mu ale podařilo prosmýknout a utéct. Zážitek v něm posílil odpor proti komunistickému režimu. „Teď už mlčet nebudu. Mě tady nebude nějaký táta mlátit obuškem,“ řekl si.

Zastřelím vás a pak sebe

Václav Poláček se narodil 19. května 1953 v Jaroměři. Tatínek Václav Poláček pocházel z Libně a stal se úspěšným fotbalistou, který hrál v mužstvu Baťa Zlín, Rapid Liberec nebo Viktoria Žižkov. Maminka Hana Poláčková pocházela z východočeského Josefova a v 15 letech přišla o maminku. Vyučila se zbožíznalství a stala se prodavačkou. S tatínkem se seznámili v roce 1947, když přestoupil do fotbalového mužstva do Jaroměře, kde spolu později vedli hostinec. Tatínek hrál amatérské divadlo a mezi obyvateli města byl celkem známý. Pamětník měl dvě sestry, starší Hanu a mladší Simonu.

Děda Václav Poláček, námořník a po první světové válce strážmistr, se oženil s Boženou Zárubovou ze zahradnické rodiny. Jejich zahradnictví se nacházelo v Libni Na Okrouhlíku a pozemky vedly až k točně tramvají za takzvanou Kobyliskou zatáčkou, ve které 27. května 1942 provedli Jozef Gabčík a Jan Kubiš z výsadkové skupiny Anthropoid atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Kolo, na kterém ujížděl Kubiš, bylo opřeno o plot Zárubova zahradnictví,“ říká Václav Poláček.

Tatínek mu vyprávěl silný zážitek, kdy se pamětníkův děda strážmistr vrátil v den atentátu ze služby. Bylo vyhlášeno stanné právo a noční zákaz vycházení, v Praze probíhala zuřivá razie a prohledávání domů. Celá rodina se šla schovat do sklepa. Pamětníkův děda jim tehdy řekl: „V případě, že zazvoní domovní zvonek, zastřelím vás a pak sebe.“ Jeho věta ilustruje strach, který mezi obyvateli panoval. Naštěstí nikdo nezazvonil, v jejich domě ale později proběhla – stejně jako v mnoha dalších – prohlídka půdy a sklepa. V následujících dnech musel děda jako policista ohledávat místa a vyptávat se lidí, co viděli. „Jakou informaci získal a jakou podal dál, se můžeme jen domnívat. Byl ale vlastenec,“ konstatuje Václav Poláček.

Konec války poznamenal maminčinu rodinu. Žila tehdy po smrti své maminky u tety, zatímco její patnáctiletý bratr Jan bydlel po rozvodu rodičů s tatínkem v Chlumci. Tam také v květnu 1945 vítal sovětské vojáky. Podle svědků nasedl na sovětský tank, projížděl s ním městem a mával na lidi. Domů se už nevrátil a rodina se nikdy nedozvěděla, co se s ním stalo.

Hlaveň tanku nám mířila do okna

Když se Václav Poláček narodil, žili rodiče v budově jaroměřského divadla, kde tatínek provozoval restauraci. Později se přestěhovali na hlavní silnici na Náchod do domu, ve kterém rodiče vedli hostinec. Škola ho moc nebavila, volný čas trávil venku s kamarády, hrál fotbal a miloval příběhy o indiánském náčelníku Vinnetouovi. Jako kluk si sám postavil jízdní kolo z dílů, které našel nebo dostal. Přivydělával si vracením lahví nebo prodejem nanuků. Po základní škole se vyučil automechanikem. Výuka probíhala v Novém Bydžově a praktické hodiny v autoservisu v Jaroměři.

V létě 1968 chodil na praxi. Když 21. srpna v půl šesté ráno vstal, oznámila mu ustaraná maminka: „Vášo, napadli nás Rusové. Před domem jsou tanky, je válka.“ Bydleli naproti kasáren a přímo před jejich dveřmi stály na dlážděné silnici vedoucí od Náchoda polské tanky. „Hlaveň prvního tanku mířila přímo do našeho okna,“ vzpomíná. Maminka později vzala bílou utěrku a požádala polského vojáka, aby ústí hlavně zakryl.

Ráno po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa šli rodiče nakonec do práce a on odjel na kole do autoservisu. Tam nikdo nepracoval, mistři seděli u stolu a psali si seznamy potravin, které ho posléze poslali koupit do nedaleké samoobsluhy. Nakupovat zásoby ale vyrazila spousta dalších lidí a on v obchodě našel poloprázdné regály. Odpoledne vyrazil s kamarády ven. „Dali jsme si na kola vlaječky, jezdili jsme a volali na vojáky, ať jedou domů,“ vypráví. Zpětně mu jich bylo trochu líto. „Neměli zabezpečené zásobování, trhali nezralá jablka a jedli ze země šťovík,“ popisuje.

V SSM v žádném případě nebudu

Na vojnu nastoupil v roce 1972 k dělostřelectvu v Jičíně, kde absolvoval poddůstojnickou školu a zažil tlak, aby jako velitel děla vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM). Jednou vyhlásil velitel útvaru soutěž. Rota, která bude mít nejvíce členů SSM, dostane opušťák. Pamětníkova rota překvapivě vyhrála, přestože on se členem stát odmítl. Vyhledal listinu a zjistil, že je na ní podepsaný. Dostalo se mu vysvětlení, že ostatní chtějí dostat volno a jet domů, tak budou všichni v SSM. „Listiny jsem roztrhal a řekl jsem, že já tam napsaný nebudu. Šlo to k veliteli roty a za přečin roztrhání listiny jsem dostal pět dní basy po službě,“ vypráví.

V roce 1972 se konalo společné cvičení vojsk Varšavské smlouvy Štít-72, kterého se nechtěl účastnit. Předstíral, že si při cvičení zranil záda, a zůstal v jičínské nemocnici. V té době se zhoršil zdravotní stav maminky. Protože hrál na vojně v armádním mužstvu fotbal, zařídil mu tatínek přestup do Dukly Jaroměř, a tak dokončil povinnou vojenskou službu v rodném městě. Maminka v roce 1974 zemřela.

V listopadu 1974 se oženil s Ladislavou Hergerovou a brzy se jim narodila dcera Ladislava, následovaly ještě dvě dcery Hana a Eliška. Nastěhoval se do domu manželčiných rodičů, kterým po roce 1948 komunisté zabavili polnosti, řeznictví a obchod na Chrudimsku. Při zaměstnání v autoservisu, kde se vyučil, hrál fotbal a později se začal věnovat automobilovým závodům. „Abyste získal závodní licenci, musel jste absolvovat tři branně orientační závody pod hlavičkou SSM. Tam jste odpovídal na otázky, třeba kdy skončila druhá světová válka. Nešlo o rychlost,“ popisuje. Licenci získal a ve svém prvním závodě ve Světlé nad Sázavou ve třídě A1 Škoda dojel čtvrtý.

Při dalším závodě v Náchodě měl vážnou nehodu, za rok už ale s nově postaveným autem vyhrál. Závodění ho pohltilo, hodně času věnoval přípravám a studiu tras. Nakonec se roku 1978 stal mistrem Československa v závodech do vrchu. S každou vyhranou trofejí se jezdil pochlubit tatínkovi, který ho nikdy moc nechválil. Určitým shazováním synových úspěchů se ho snažil motivovat k větším výkonům. V roce 1978 byl tatínek v nemocnici v Hradci Králové a Václav Poláček mu dovezl ukázat medaili a věnec. „Poprvé jsem se dočkal. Na smrtelné posteli mi řekl, že je na mě nesmírně hrdý,“ vzpomíná pamětník.

Já volit nebudu

V roce 1977 dostal s kolegou z práce povolení vycestovat do Rakouska na závodní okruh Formule 1. Ve Vídni viděl úplně jiný svět, udiveně si prohlížel nabídku zboží v obchodech. Dnes se tomu směje, ale tehdy pro něho byly suvenýrem i prázdné plechovky od oleje kapitalistických značek. V noci přelezl plot do depa, hledal prázdné plechovky a zahlédl černý automobil Ford Lotus. „Neodolal jsem a do formule amerického pilota Maria Andrettiho jsem si sedl,“ vypráví.

Zážitek z Rakouska v něm zasel nespokojenost s režimem v rodné zemi. „Ovlivnilo to můj vztah ke svobodě,“ říká. Žil motosportem a svou rodinou, stále víc si ale uvědomoval nesvobodu a kontrolu ze strany státu. Z Rakouska si přivezl reklamní papírovou americkou bundu, kterou získal u stánku společnosti Jim Beam. Když si ji v Jaroměři oblékl, sebrali ho a odvezli na Veřejnou bezpečnost. „Ptali se, kde jsem to vzal, proč to nosím, že bych to neměl nosit, že je to provokace,“ vybavuje si.

Při oslavách Prvního máje přišel jejich rodinu pokárat domovní důvěrník z ulice, že nemají vyvěšenou vlajku ani žádnou výzdobu v oknech. Václav Poláček za komunistického režimu nechodil volit. Jednou přišla volební komise s přenosnou schránkou až k němu domů, když zrovna ležel pod autem, které opravoval. „Já vám to tam nehodím, mám hrozně špinavé ruce. Nezlobte se, ale já nevylezu, musím to dodělat. Já volit nebudu,“ vzpomíná na svou reakci.

Udělal si z milicionářů legraci

V lednu 1989 na Svobodné Evropě slyšel, že se v Praze chystá připomenutí upálení Jana Palacha, a rozhodl se tam jet. Když se po útěku před policisty s kamarádem schovával v cukrárně, vyslechl skrz otevřené okno rozhovor mezi řidičem vozu Tatra a obsluhou vodního děla. Pobaveně popisovali, jak staré paní podsekli proudem vody nohy. Asi kolem čtvrté hodiny odpoledne vyšli ven na Václavské náměstí, kde bylo prázdno. Pochopili, že jsou zřejmě považováni za účastníky zásahu, protože si jich nikdo nevšímal. V bufetu v horní části náměstí si chtěli koupit něco k jídlu. „Prodavačka nám řekla, že máme všechno zadarmo, ať si vezmeme,“ popisuje.

Kolem sochy svatého Václava pořád stáli milicionáři a Václava Poláčka napadlo si z nich vystřelit. „Nevím, kde se to ve mně bere, ale je ve mně jakási neuvážená odvaha,“ podotýká. Přistoupil k nim se slovy, že mají jít směrem dolů na Můstek, že se tam rozdává svačina. Skutečně šli a pamětník se zadostiučiněním sledoval reakci jejich velitele. „Dostali pěknou sodu, kdo je pustil z toho prostoru,“ vzpomíná.

U vjezdu na Václavské náměstí si všimli vozu GAZ s vysílačkami. Seděl v něm člověk, zřejmě velitel zásahu, protože pamětník zaslechl jeho pokyny jako: „Okamžitě vytlačit!“ Bez přemýšlení přišel k vozu a požádal překvapeného velitele o připálení cigarety. Pak rychle odešel se slovy: „Tak my jdeme zase na to.“ Když se mu pak Na Příkopě podařilo proběhnout řadou milicionářů, chytil ho nedaleko obchodního domu Kotva za ruku mladík s dlouhými vlasy a táhl ho k autobusu. Pochopil, že se nejedná o máničku, ale příslušníka Státní bezpečnosti. Podařilo se mu zapřít nohou o obrubník, vyvléknout se a utéct.

Demonstrovat jezdil každý den

Na jaře 1989 se od známého dozvěděl o existenci Společnosti za veselejší současnost (SVS), která pořádala happeningy a recesistické akce proti totalitě. Jel se pak do Prahy podívat na běh ulicí Politických vězňů. Stál také na Karlově mostě v srpnu 1989, když pod ním proplouval model velryby vypuštěný členy SVS.

V pátek 17. listopadu 1989 se večer doma z vysílání Svobodné Evropy dozvěděl o brutálním zásahu Veřejné bezpečnosti proti studentům na Národní třídě. Druhý den v šest hodin ráno vzal auto a sám se jel podívat do centra Prahy. „Potkal jsem asi jen dva lidi. Boty, ponožky, kapesníky, rukavice, čepice na zemi a na zdi krvavý otisk rukou,“ popisuje, co viděl. Od pondělí pak sám jezdil každý den po práci do Prahy na demonstrace a vracel se v noci. Vozil materiály do zaměstnání a vyprávěl spolupracovníkům, co se v hlavním městě děje. „Přišli za mnou, co tady štvu lidi a vyprávím, že je nějaká revoluce, že půjdu,“ vzpomíná. Pohotově reagoval: „Vy půjdete, je konec!“

Během generální stávky 27. listopadu promluvil jako zástupce dělníků na shromáždění na jaroměřském náměstí. Krátce nato se po souhlasu zakladatelů SVS prohlásil jejich regionálním předsedou. Podporoval Občanské fórum, věšel plakáty, jezdil po okolí a dělal rozhovory s lidmi. Uspořádal pochod “Od totality ke svobodě”. Sám do politiky vstoupit nechtěl.

Podnik komunálních služeb, pod který spadal i autoservis, po revoluci zrušili a Václav Poláček začal pracovat sám na sebe. Stal se obchodním zástupcem španělské firmy, prodával díly na karoserie a cestoval. Spolupracoval s mistrem Evropy v autokrosu Václavem Fejfarem, kterého sponzoroval a doprovázel na závody do Ruska.

Nepřestal se zajímat o politické dění a nebál se setkávat s politiky, kterým prokazoval podporu, nebo naopak hlasitý nesouhlas. Každý rok jezdil 17. listopadu oslavovat svobodu na Národní třídu. Po smrti Václava Havla se každý rok vypravil na Hrádeček udělat výzdobu a uctít jeho památku. V roce 2024 žil v Jaroměři.