plukovník Arnošt Polák

„Mně bylo patnáct let a něco, když jsem odjel z Protektorátu do Anglie. Byl jsem považován jako dítě od Němců, tak jsem nepotřeboval žádný víza na odjezd, tak jsem čistě odjel do Anglie. Angličané mě přijali jako ,refugee´ za podmínek, že budu pracovat jako zemědělský dělník. Po dvou měsících výcviku na farmě v praktických zemědělských věcech jsem další dva roky pracoval jako nádeník na různých farmách, až do svýho osmnáctýho roku, kdy jsem mohl narukovat, To jsem se potom hlásil dobrovolně v Londýně na ministerstvu obrany. Hlásil jsem se k letectvu.“

„Hodně židovských rodin, které ztratily majetky a nemovitosti, pak dostalo od Němců restituce. Já jsem od Němců nic nikdy nechtěl a nedostal, protože jsem si říkal tenkrát i dnes, že cokoliv Němci mohou restitucí udělat, tak vraždu nemohou zaplatit a já jim to ještě dneska zazlívám.“

„A byli jsme přeložený na Liberátory, čtyrmotorový americký letadla. Byly to báječné aeroplány, pohodlné, na rozdíl od Wellingtonů, kde jsme se mačkali jako sardinky. Američané měli asi větší ohled na pohodlí mužstva. A to se nám líbilo. Tam jsme prodělali další výcvik, na základně uprostřed lesů, New Forest v jižní Anglii, byla tam krásná krajina. Když jsme dodělali ten operační kurs, přeložili nás do západní Anglie v Cornwallu, kde rozjezdová dráha ústila přímo do moře. Tam byl přímý spád 100 metrů. Tam byla i malá písečná pláž, a když jsme v létě měli volno, tak jsme šli na ni.

„Na mne nespadaly zákony o emigraci. Proto nás jako děti Němci pustili ven. Jediný problém bylo to, jak se dostat do Anglie. Pomohli nám kvakeři, mezinárodní církev, která má za účel žít dobročinný život, a ty taky pomohli mnoha židovským dětem dostat se do Anglie. Odjel jsem z Wilsonova nádraží, přes Německo a Nizozemí, lodí do Anglie. Nebylo to velké dobrodružství, bylo to štěstí, dostat se ven.“

„My jsme byli židovská rodina, takže za Hitlera to nebylo příjemný. Já a bratr jsme odešli a naši rodiče tam zůstali a celá naše rodina zahynula v plynový komoře.“

„Kamarád měl byt po rodičích v Jungmannově ulici. V tom bytě jsem s ním bydlel i já. Jednoho dne přišlo nařízení od města Prahy, že se byt zabavuje a že proti tomu není odvolání. Přijel vůz, odvezl nábytek a nastěhoval se tam místostarosta, komunista. Tak jsem si řekl: ‚Rodinu tady nemám a takové poměry, kde tě můžou vyhodit z bytu a není proti tomu odvolání, tak tady být nechci.‘ A tak v roce 1946 jsme odešel znovu do Anglie.“