„Já nevím, já jsem něco hovořil, co se dělalo a že jsem sabotoval tam v západních Čechách, a tak mi navrhla, jestli bych nechtěl pracovat v odboji Slezských junáků. A vedoucím byl právě ten Čermák, on byl snoubenec právě téhle… Tak ale měli jsme zavedený trojkový systém, on mě zavedl do Heřmanic k nějakému – teď už mně to jméno vypadlo – (To vůbec nevadí, pokračujte dál.) – který mně potom předával ty věci a já jsem buď vozil věci, nebo později konzervy, no hlavně konzervy, léky, obvazy jsem vozil do Beskyd a tam jsem to měl vždycky předávat podle hesla nějakému pracovníkovi. To jsem tam ponejprv přijel a mně to přišlo hrozně podezřelé, protože jsem přijel na nádraží na Ostravicu a řekl jsem to heslo a on byl oblečený v lesáckém oblečení… Jo a ještě tohle musím říct: Jak jsem začal chodit s tou mojí první manželkou, tak co čtrnáct dní jsme jezdili k nějaké paní Dubové číslo 49 v Hamrovicích vždycky na víkend. A ona mi zařídila, že měla možnost získat tam nějaké potravinové lístky, totiž jeden podnik, to byla tzv. Warmhalle – Vítkovická tržnice – měl povolení, že nemusel ty potravinové lístky nalepovat na sčítací archy, ale že se to balilo do balíků po sto kusech a že byla záruka, že to tak je. Tak manželka sem tam vytahovala nějaké ty balíčky, tak průměrně kolem té padesátky, a to jsem se právě nedávno díval, vozily se do takového maličkatého obchodu, bylo to těsně vedle, bylo to blízko Bezručovy chaty, kterou tam měl pod Lysou horou, tak jsme to tam vozili, to byly takové domy, tam měli sklad, maličký obchod a měli tam pokoj a kuchyňský kout jenom takový. On měl takovou velikou hlavu, Šagan se jmenoval a vedli ten obchůdek se sestrou. Jak on ten Šagan zemřel, tak ona se po válce provdala za nějakého podnikatele a postavili tam vilu.“
„Ještě jedna je zajímavá. Den před popravou Čermáka jsme se holili na gestapu. A Čermák a já jsme se holili, no pohled na něho byl strašný: levé oko vyteklé, čtyry rány na hlavě, no něco hrozného…Mluvit jsme nemohli mezi sebou, poněvadž gestapák stál nad námi, abychom se žiletkou nepodřezali nebo něco a nezbavili se tak nějakých útrap dalších. Tak den před popravou toho Čermáka jsem se s ním setkal. To bylo hrozné. Oni potom byli odváženi do toho polského Těšína a tam byly připraveny hroby hromadné a tam byli stříleni. Byli svázáni drátem telefonním a stříleni do týla. Čili nedalo se, jak potom byla prováděná exhumace asi za těch sedm až osm týdnů, tak nemohlo se podle obličeje poznat, ani kdo to je, poněvadž ten obličej byl úplně rozstřílený." "Můžu se zeptat, proč gestapo takovým brutálním způsobem proti tomu Čermákovi postupovalo, co je tak zajímalo? Co vy si myslíte?" "Ono taky nás neobjevilo jenom gestapo, nás objevila Canarisova zpravodajská služba, Sicherheisdienst i vojenská rozvědka, ale nechtěli udělat hromadný zásah, páč zjišťovali, že nás bude hodně, tak nechtěli udělat ten zásah dřív, než to největší množství zajistí. A oni to hlásili do Berlína, že objevili největší záškodnickou organizaci na Ostravsku, která má počet asi 1600 členů. A to byl hlavní důvod, že z Berlína přišel rozkaz, že všichni zatčení mají být popraveni.“
„V roce 1942 přidělili nám z Olomouce jednoho německého pracovníka, taky kontrolora z ministerstva zemědělství, jmenoval se Hilmann, jenomže on znal nádherně česky, ještě takový pražský přízvuk měl, tak jsem se ho ptal, kde se naučil tak česky. On říkal: ‚Já jsem jezdil od svých šesti let do čtrnácti let k babičce na celé prázdniny do Kladska a tam ještě některý rodiny mluvily česky. Tak tam jsem se naučil bezvadně česky.‘ Jenom on rád si přihnul, ale jak si přihnul, tak ukazoval svoji pravou tvář. On totiž byl dvojník říšského protektora von Neuratha a on, když musel jít na nějaké shromáždění, kde hrozilo nebezpečí atentátu, tak tam Neurath nešel, a posílali jeho. On se musel naučit jednak ty pohyby a zvedání té ruky…(Takže to byl dvojník?) Jo, jo, on byl jeho dvojník. On byl opravdu podobný na něho. A jak potom toho 30. 9. 1941 přišel Heydrich, tak potom musel ten pryč, tak potom tenhle taky ztratil zaměstnání. Tak ho poslali do Olomouce, jenomže tam zase začal hodně bumbat, tak se ho chtěli zbavit, a tak ho poslali do Ostravy. Tak já jsem s ním musel půl roku pracovat, ale to bylo hrozné, já jsem musel vždycky si najít nějakou záminku a říct: ‚Prosím vás, buďte opatrný, ten člověk je esesman, ať není malér.‘“
„Jak byla bombardována Ostrava, ten kobercovej nálet Američany 29. 8. 1944. Jenomže tam byly postavený komínky Zábřeh a tohle a zapálily se ty komínky a zády na Ostravu a oni ti letci přesně nevěděli, kde to je, a házeli to do toho místa, kde to bylo nejčernější, ale valili to hlavně do Ostravy, do Slezské Ostravy, Zábřeha a Muglínova a tahle města prostě. Asi 800 lidí bylo zabito, na 5000 lidí zraněno tehdy. My jsme měli okamžitě zrušeno na příští den. Když jsem přišel do práce, byla zrušena ta moje činnost zemědělská a zjišťovali jsme škody po tom bombardování s tím doktorem Komárkem. No tak spadla třeba jenom omítka nebo nějaké sklo se vysypalo na pytle, tak jsme odepsali celý pytel. Na jatkách, kde byla uschovaná zvířata, kousek skla byl zapíchnutý do vepře, tak jsme odepsali celou fůru. No tehdy jsme sabotovali, já se divím, že nás nikdo neudal.“
„Na závěr bylo rozhodnuto – to byla taková smůla, osud – Čermák rozhodl, protože viděl, že se blíží poslední měsíc války, že se celá naše skupina přesune do Beskyd, a mělo se to přesunout 5. 4. (1945). No jo, ale 3. 4. ráno začalo zatýkání. Hlavně ta Štěpánková měla velikou zásluhu, že co mohla, oběhla všechny ty lidi, nesmělo se telefonovat, oběhla všechny ty známé, a okamžitě ať se ukryjí, nebo pokud můžou, ať se dostanou do Beskyd. U nás mě a doktora Komárka, který byl před válkou vedoucí právního oddělení v Třinci, nechal Čermák v Ostravě, protože mezi tou dobou já jsem prostřednictvím obchodníka Chvostka navázal spojení s českou policejní školou v Hulvákách, no a připravovali jsme ten odboj. Ale nebylo přesně řečeno to, co bude teda v rámci toho, co řekli, že bude, že musíme počítat s tím, že bude potřeba obsadit elektrárnu Třebovice, poštu hlavní a rozhlas. Tyhle tři věci. A bylo jich tam 400, těch frekventantů, byli tam ti dva kolaboranti, tak to jsme s tím počítali, že je odstřelí, jak by to nastalo, a že zaujmou pozice, jak to bude. Jenže Čermák a někteří ti byli zatčení hned toho 3. 4. ráno a my jsme byli zatčeni o dva dni později, 5. 4. na magistrátu v Ostravě. Já jsem tušil, že se něco děje, chtěl jsem utéct, jenomže ten doktor Komárek měl protézu v noze a on nemohl chodit, on chodil s hůlkou. A my jsme byli obrovští kamarádi a přátelé, a tak jsem zůstal s ním.“
Bedřich Polák se narodil 28. února 1920 v Olomouci do rodiny zahradníka v botanické zahradě, maminka byla v domácnosti. Vychodil místní základní školu, poté šel studovat na osmileté gymnázium, chtěl se však stát lesníkem a absolvoval jen čtyři roky. Poté přišla nabídka od otcova strýce, vinaře žijícího v Jugoslávii, který chtěl synovci předat svůj podnik. Jako sedmnáctiletý tedy odjel do Jugoslávie. Tou dobou se však již schylovalo k mezinárodnímu konfliktu, a tak se Bedřich v napjaté atmosféře v září roku 1938 raději vrátil zpět domů. Během mobilizace se jako skaut podílel na hlídání tratě Hanušovice - Jeseník. Během okupace začal pracovat u příbuzného na statku, zde onemocněl a byl hospitalizován. Tak jako mnoho dalších mladých Čechů byl povolán na nucené práce do Říše, díky nemoci se však odjezdu vyhnul. Do konce roku 1940 pomáhal otci v botanické zahradě v Olomouci, kde třídil semena a organizoval tzv. výměnu mezi jednotlivými botanickými zahradami, poté pracoval jako pomocný zahradník v městských sadech. Nakonec nastoupil do tzv. Obilosvazu do Prahy. Obilosvaz potom „zapůjčil” některé své zaměstnance ministerstvu zemědělství, díky čemuž byl Bedřich Polák převelen do jižních Čech. Zde měl kontrolovat stavy zemědělských dodávek.
Od počátku okupace se Bedřich Polák zapojil do odbojové činnosti. Po přestěhování do Ostravy se zapojil do činnosti odbojové organizace Slezský junák pod velením Vladimíra Čermáka. Jeho úkolem bylo předávání zpráv, získávání potravinových lístků a samozřejmě přehlížení zásob surovin během kontrol pro ministerstvo zemědělství. Po prozrazení odbojové skupiny byl 5. dubna 1945 zatčen a uvězněn v Ostravě. Popravě unikl jen díky skutečnsoti, že se již neodvratně blížil konec války a příslušníci gestapa se primárně snažili likvidovat usvědčující dokumenty, k čemuž využívali i uvězněných. Bedřich Polák se tak záhy dočkal propuštění na svobodu. Od roku 1950 žil se svou rodinou v Opavě. Po válce vykonával dále svoji práci kontrolora na ministerstvu zemědělství. Od roku 2002 žil v domově důchodců v Krnově. Zemřel 4. února roku 2013.
