The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Poláková (* 1952)

• narodila se 23. dubna 1952 v Jilemnici

• pocházela z katolické rodiny a celý život chodila do kostela

• její maminku za války Němci zavřeli za sabotáž práce

• děda a strýc odmítli vstoupit do JZD

• v roce 1968 protestovala proti okupaci

• vyučila se pánskou krejčovou v Nové Pace

• šila pro výrobní družstvo Vkus ve Vrchlabí

• v roce 1973 se vdala

• pracovala v podniku Kablo ve Vrchlabí

• byla členkou Československé strany lidové

• v listopadu 1989 demonstrovala na vrchlabském náměstí

• v roce 2023 žila ve Vrchlabí

Maminka Marie Polákové musela za druhé světové války jako totálně nasazená pracovat pro německé sedláky v okolí Vrchlabí. Starala se o dobytek, pracovala na poli a vykonávala nejrůznější práce na statku. Jednou, někdy v roce 1942 nebo 1943 v Lánově, si při těžké práci ulevila větou: „Já jsem si tu válku nevymyslela!“ Reagovala možná na jakousi výtku ze strany německé rodiny. Odpověď přišla hned.

„Byli to takoví Němci, že ji nechali zavřít za sabotáž práce,“ vyprávěla Marie Poláková. Po pár dnech ve vězení ve Vrchlabí ji vlakem převezli jinam a pak ještě několikrát. Nikdy nevěděla, kde přesně se nachází. „Prožila rok po věznicích, kde pracovala, holky musely do kuchyně a tak,“ popisovala pamětnice vzpomínky své maminky. Když ji propustili, šla jí celá rodina pěšky přes kopce ze Štěpanic naproti k Vrchlabí. Po návratu domů ji poslali k jinému německému sedlákovi, kde musela až do konce války pracovat.

V srpnu 1968 jezdila Marie Poláková na praxi do Vrchlabí. Maminka ji 21. srpna ráno vzbudila se slovy: „Já nevím, jestli půjdeš, ona je válka.“ Poslouchali hukot letadel, seděli doma, plakali a nevěděli, co mají dělat. Maminka ji na praxi nepustila, zůstali doma, tatínek měl ucho nalepené na rádiu a poslouchal Svodnou Evropu.

Za dva dny s kolegy zorganizoval cestu do Jilemnice. Na dveře od staré skříně napsali: „Vraťte se domů!“ a vyrazili. Tatínek s sebou vzal celou rodinu. „V Jilemnici za stadionem jezdily tanky s kluky, kteří vůbec nevěděli, co se děje. My jsme na ně pokřikovali, ať se vrátí, co tady chtějí,“ vyprávěla pamětnice, jak zmateně špinaví mladí vojáci vypadali.

Německá selka maminku nepustila k lékaři

Marie Poláková, rozená Petráková, se narodila 23. dubna 1952 v Jilemnici. Maminka Marie a tatínek Jaromír byli kovozemědělci a pracovali na dělnických pozicích. Měla o dva roky starší sestru Helenu a o devět let mladšího bratra Jaromíra.

Tatínek pocházel z rodiny bednáře Albína a tkadleny Marie Petrákových, vyrůstal u své babičky na Benecku a totální nasazení za války se ho nedotklo. Maminka vzpomínala, že během její služby u německých statkářů se k ní většinou chovaly hůř německé selky než jejich muži. Vyprávěla Marii Polákové, jak si v Hrabačově přivodila potíže se žaludkem, protože nechtěla jíst polévku z oháňky, kterou jí Němka dávala. Byla totiž svědkem toho, jak selka z hrnce s oháňkou vytáhla myš. V rodině Víznerových ve Vrchlabí ji zase kopl kůň a německá hospodyně ji nechtěla pustit k lékaři, i když měla otřes mozku.

Pozemky na rovině jim vzali

Děda Josef a babička Marie Mejsnarovi z maminčiny strany žili na statku ve Štěpanicích. Hospodaření v kopcovité krajině neměli snadné, jejich pole se nacházela na příkrých stráních. Po druhé světové válce a vyhnání německých obyvatel se děda rozhodl opustit Štěpanice a zabrat volný statek v Kunčicích, kde hospodařil i se svým synem Josefem.

Přišel rok 1948 a s ním i kolektivizace zemědělství. Děda a strýc odmítli vstoupit do JZD. „Pozemky na rovině, co si děda vysnil, jim sebrali. Vyměnili jim je za pozemky dál na kopci,“ popisovala pamětnice. I přes velký tlak oba zůstali u soukromého hospodaření.

„Napařili jim dodávky a museli pěstovat, co jim nařídili,“ vzpomínala Marie Poláková, jak strýci pomáhali s pěstováním lnu. Její teta musela odevzdávat vejce, místo aby je dala svým pěti dcerám. Rodiče pamětnice pak paradoxně ze svého malého hospodářství vozili vejce na velký strýcův statek, aby vypomohli.

V klášteře hledali zbraně

Oba rodiče pocházeli z katolického prostředí a i Marie Poláková od dětství pravidelně chodila do kostela. Její maminka docházela po válce prát kostelní prádlo do augustiniánského kláštera ve Vrchlabí, jehož činnost komunisté v roce 1950 ukončili a řeholníky vyhnali. „Přišli a celé to prošacovali, aby našli nějaké zbraně,“ vyprávěla jí maminka. Sama nevěřila, že by se zbraně v klášteře skutečně našly.

Prarodiče Mejsnarovi koupili svůj původní statek ve Štěpanicích zpět, aby tam mohla žít jejich dcera Marie, která se v roce 1949 provdala za Jaromíra Petráka. V porovnání s Kunčicemi měli klid, protože ve vsi se nacházelo jen pár hospodářství a žádné místní JZD tam nevzniklo. Maminka se starala o pamětnici a její sestru a hospodařila na statku. Tatínek chodil do zaměstnání, pracoval na pile a později jako topič v podniku udržujícím silnice. Nařídili jim ale dodávky mléka. „Jezdila cisterna, ráno se vždycky muselo mléko dopravit na sběrné místo,“ vybavila si Marie Poláková.

Na dětství vzpomínala ráda, i když musela doma pracovat. Raději pomáhala mamince v kuchyni, zatímco její sestra spíše pracovala na poli. „Měli jsme políčko, měli jsme tam řepu, mák, ale museli jsme se sami zapřáhnout i do ruchadla, protože jsme neměli koně,“ říkala pamětnice.

Žádný Pionýr nebude

Až do páté třídy navštěvovala místní školu, kde vládla rodinná atmosféra. U školy měli velkou zahradu, kde děti třídily mrkev nebo česaly jablka. „Paní řídící nám oškrábala mrkev a nakrájela jablka a přinesla je do třídy na svačinu,“ vyprávěla Marie Poláková. Do školy jezdil pan farář a mnoho dětí včetně pamětnice chodilo na hodiny náboženství.

Rodiče si přáli, aby jejich dcery v hodinách náboženství pokračovaly i na škole v Jilemnici, kam od šesté třídy nastoupily. „Tam už tomu pan ředitel nebyl moc nakloněn,“ řekla pamětnice. Hodiny náboženství nicméně probíhaly dál. Organizace Jiskra a Pionýr už existovaly, ona ani její sestra se ale jejich členkami nestaly. Když domů přinesly přihlášku, dostalo se jim od tatínka jasné odpovědi: „Nic takového nebude! Hotovo!“

Bývalou hospodu ve Štěpanicích, kterou komunisté sebrali původnímu majiteli, předělali na tělocvičnu. Pamětnice tam chodila cvičit a při tělovýchovné akademii předváděla sestavu před celou vesnicí. „Ve škole se tenkrát necvičilo, jen za lavicemi vzadu byla žíněnka a lavička,“ vzpomínala. Její rodina si ve vsi jako první pořídila velkou televizi a sousedé k nim chodili sledovat seriály jako „Tři chlapi v chalupě“.

Chtěla jsem šít

Ještě na škole v Jilemnici začala pamětnice najednou špatně vidět. Trpěla zánětem sítnice, se kterým se léčila v nemocnici a později i v léčebně Nové Zámky. Tou dobou se zrovna musela rozhodnout, na které škole bude pokračovat. Přestože se naskytla možnost studovat na gymnáziu, nenechala se přesvědčit a přihlásila se na učiliště do Nové Paky, kde se od roku 1968 učila na pánskou krejčovou. „Já jsem pořád chtěla šít, to mě bavilo, byl to můj koníček. Už jako malá jsem šila na panenky,“ popisovala Marie Poláková.

Každá továrna si vychovávala své učně, kteří v ní pak pracovali. Ona vykonávala praxi ve vrchlabském výrobním družstvu Vkus, kam po vyučení nastoupila jako švadlena. Během učení stále pravidelně chodila do kostela. „V té době už to nikdo neřešil.“  Srpnovou okupaci v roce 1968 s nimi učitelé nijak neprobírali, jen místo hodin ruštiny začali mít chemii. Prověrky, které přišly začátkem sedmdesátých let, se jí ani rodičů dělníků nijak nedotkly. Tatínek už byl nemocný, v invalidním důchodu, a v roce 1971 zemřel.

Do porodnice jela autobusem

Maminka si chtěla najít zaměstnání. Úřady jí to umožnily jedině s podmínkou, že bude dál obhospodařovat svá pole. Pamětnice se provdala v roce 1973 a s manželem Bohuslavem Polákem bydleli ve Štěpanicích, kde mamince pomáhali se statkem. Manžel pracoval jako zámečník v podniku Kablo ve Vrchlabí. Nabízeli mu vstup do KSČ, který ale odmítl. Ve Vrchlabí si začali svépomocí budovat družstevní byt, manžel tedy musel po zaměstnání odpracovat určité hodiny na stavbě.

V roce 1974 se jim narodila dcera Štěpánka. Pamětnice vzpomínala na dobrodružnou cestu do jilemnické porodnice: „Nikdo nebyl doma, manžel nejel, a tak jsem si řekla, že pojedu autobusem.“ Manžel nakonec dorazil a na své motorce jel  za autobusem celou cestu. Z autobusového nádraží jí pak dělal doprovod, když šla pěšky až do porodnice. Dceru jí po narození sestřičky vozily jen na krmení a manžela viděla dole pod okny, když přinesl druhý den květiny. Za tři roky se jim narodil syn Ondra.

Na školku jsme neměli nárok

Po mateřské dovolené se synem se přestěhovali do nového bytu ve Vrchlabí. Dceru Štěpánku jako pětiletou do školky vzít museli, na jesle pro syna ale neměli nárok. Pamětnice si do synova narození přivydělávala šitím doma pro družstvo Vkus, potom už žili jen z manželova příjmu. Když byly synovi dva roky, sehnal jí manžel zaměstnání v Kablu na protisměnu a syna si předávali před továrnou.

Marie Poláková popisovala peripetie se sháněním školky pro syna, kterou nedostali i přes manželovy odpracované hodiny pro město. Když pak obdržel povolávací rozkaz na měsíční vojenské cvičení, byla zoufalá. Nikoho nezajímalo, že nemá dvouletého syna kam dát. Nakonec ho vzali do školky ve Valteřicích, kam děti vozili podnikovým autobusem. „Ráno jsem letěla k továrně, tam jsem ho předala cizím ženským, on řval jako pavián,“ vyprávěla pamětnice. V Kablu pak s manželem pracovali až do důchodu.

Seděl tam komunista a poslouchal

Marie Poláková žila ve Vrchlabí ve stejné ulici jako rodina Wonkových a oba bratry znala od vidění. Vzpomínala, jak Jiří Wonka informoval své spoluobyvatele o textu Charty 77. „Zastavoval lidi na ulici,“ dodala. Při pohřbu Pavla Wonky bylo Vrchlabí přecpané lidmi. „Ztráceli jsme se v davu, ani jsme se nedostali do kostela,“ vybavila si.

V osmdesátých letech se stala členkou Československé strany lidové. „Na schůzi musel být zástupce komunistů, seděl a poslouchal,“ popisovala pamětnice. Účastnila se i výletů a poutí s místní katolickou komunitou. Jezdili autobusem na Svatý kopeček nebo na Velehrad.

Emigrovat nechtěla

Marie Poláková nikdy nepřemýšlela o odchodu ze své vlasti, i když emigranta ve své rodině měli. Maminčina sestřenice, profesionální lyžařka, utekla do Švýcarska. Pamětnice ale vždycky lpěla na své rodině, drželi spolu a často se vídali i v rámci širší rodiny. Nedovedla si představit, že by s příbuznými nebyla v pravidelném kontaktu.

V listopadu 1989 chodila protestovat na vrchlabské náměstí, na revolučním dění se ale jinak nepodílela. V roce 2023 žila s manželem ve Vrchlabí.