The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Věra Poláková (* 1930  †︎ 2013)

• rozená Ganzová, narozena 17. 4. 1930 v Praze

• pocházela ze vzdělané asimilované rodiny

• její otec Leo působil v odbojové organizaci, krátce po začátku války vězněn v Petschkově paláci a na Pankráci, za své zásluhy v odboji byl po válce jmenován štábním kapitánem

• v prosinci 1941 rodina odvezena transportem do Terezína, otec v roce 1944 převezen do Osvětimi

• po roce 1948 jí kvůli buržoaznímu původu bylo znemožněno studovat medicínu, také z přírodovědecké fakulty ji po dvou letech vyloučili

• pracovala ve výzkumném ústavu, odtud také vyhozena

• v roce 1969 úspěšně požádala o rehabilitaci

• v roce 1975 promovala na Vysoké škole chemicko-technologické

• pracovala ve Výzkumném ústavu pro práškovou metalurgii ve Vestci u Prahy, poté v ústavu výpočetní techniky

• zemřela v roce 2013

Věra Poláková se narodila 17. dubna roku 1930 v Praze na Žižkově, kde žila s rodiči do doby, než byla rodina zařazena do transportu do Terezína. Věra do svých devíti let prožívala normální a šťastné dětství v židovské asimilované středostavovské rodině. „Náboženství se u nás nikdy nepraktikovalo. My jsme se považovali za normální Čechy. […] Otec byl vlastenec tělem i duší.“ Otec Věry Polákové Leo byl inženýrem ekonomie a vlastnil úspěšnou Hospodářsko-poradní společnost v Praze, která podnikala v oblasti akciových společností. Matka byla v domácnosti. Zvláště na otce vzpomíná Věra Poláková s láskou a obdivem: „Můj táta byl velice schopný a nadaný člověk. Měl velké vědomosti jak z ekonomie, tak ze všech oborů. A nakonec skončil jako obyčejný účetní v jednom velkoobchodě.“ Rodina byla poměrně značně majetná, patřil jí dokonce nájemní dům ve Strašnicích.

S příchodem nacistů se jejich postavení radikálně změnilo. Ačkoliv se cítili naprosto jako Češi, podle norimberských rasových zákonů byli považováni za Židy. Věra musela přestat chodit do školy. „Ze dne na den jsem nesměla chodit do školy. Prý že bych měla špatný vliv na spolužáky. Skončila jsem třetí třídou obecnou.“ Špatně vzpomíná především na chování svých bývalých spolužáků, ale i někdejších rodinných známých. „Moc se ke mně nehlásili. Nikdo se k nám moc neměl, když jsme chodili s tou hvězdou. Někteří naši známí se prostě někam otočili. Asi se s námi báli mluvit. […] Jenže já jsem se od ostatních dětí nijak nelišila!“ Podle možností se rodiče snažili Věře zajistit před válkou i během ní alespoň minimální vzdělání: „Tatínkovi se podařilo sehnat nějakou učitelku, která k nám do bytu docházela dvakrát týdně a učila mě. V Terezíně jsem potom samozřejmě do žádný školy nechodila. […] Maminka se sice snažila občas mě něco naučit, ale bylo to málo a navíc jsme žili v neustálém strachu z transportu.“

Otec Věry byl krátce po vypuknutí války obviněn z velezrady a špionáže a následně zadržen. „Když byla mobilizace, tak otec také narukoval. Jeho podřízení založili organizaci proti Němcům. Otec jim dodával zprávy,“ popisuje otcovu odbojovou činnost jeho dcera. Po řadu měsíců byl držen v proslulém Pečkově paláci, tzv. „pečkárně“. Za druhé světové války, ihned po okupaci, zabrala tento bývalý Bankovní dům Petschek a spol. německá tajná státní policie (gestapo) a zřídila si v něm svou hlavní úřadovnu v protektorátu Čechy a Morava. Probíhaly tam smutně proslulé výslechy a mučení českých vlastenců a odbojářů. Poté byl otec přemístěn na Pankrác. Zbytek rodiny žil ve strachu, co se s ním stane. „Chodily jsme s maminkou do pečkárny ptát se německého komisaře, z čeho je otec vlastně obviněn a kdy bude propuštěn. Bylo to velmi obtížné období. Když otce zatkli, tak se moje maminka nervově zhroutila a onemocněla. Tehdy jí totiž navíc zemřela její matka, která bydlela u Plzně, a ona ani nedostala povolení jet jí na pohřeb. Ten německý komisař nám řekl, že otce jen vyslechnou a zase propustí. Nakonec ho propustili až po půl roce. Maminku to stálo moc peněz pro jednoho advokáta, že ho pomohl dostat ven.“ Za své zásluhy v odboji byl Leo Ganz po válce jmenován štábním kapitánem.

Krátce po propuštění otce, v prosinci 1941, přišlo povolání celé rodiny do transportu. „Otec byl jen několik dní doma a už nás zařadili do trestního transportu do Terezína.“ Věře bylo tehdy pouhých jedenáct let. Jednalo se o jeden z prvních transportů tohoto druhu. Jako většina dalších židovských rodin přišli o veškerý svůj majetek. „V bytě jsme nechali všechno tak, jak to leželo a běželo. Přišli jsme o všechno!“  Židé určení pro tento transport byli shromážděni ve Veletržním paláci. „Cesta byla hrozná. Naložili nás do starejch vagonů. Navíc mě oddělili od rodičů, takže jsem byla úplně sama. Přijeli jsme do Bohušovic, protože tehdy ještě nebyla prodloužená trať. Tak jsme odtamtud šli pěšky do Terezína. Tam nás potom zavedli do různých kasáren, muže zvlášť, ženy zvlášť.“ Většinu doby, co byla v Terezíně, otce neviděla. „V Terezíně nás potom rozdělili na muže, ženy a děti. Takže s otcem jsme se ani nemohli vidět, přestože jsme byli v jednom městě. […] Já jsem naštěstí zůstala s maminkou.  Dlouhou dobu jsme se otcem vůbec nesměly stýkat, protože byl zákaz vycházet v Terezíně na ulici. Šlo to jen na zvláštní povolení.“

Věra Poláková zdůrazňuje důležitou roli českých četníků v Terezíně. Věřiny vzpomínky na jejich chování nepatří mezi ty nejhezčí: „Do transportu jsme si mohli vzít maximálně padesát kilo, což byla tak deka a pár věcí. Padesát kilo není skoro nic. A ještě když jsme přijeli do Bohušovic, tak nám všechny zavazadla odebrali a vzali si, co bylo k něčemu. […] Tohle všechno (prohlídky zavazadel, hlídání…) dělali čeští četníci, Němci moc ne. […] Nejhorší bylo, že čeští četníci se mnohokrát chovali hůř než Němci. Kradli. Například Rakušáci si přivezli v transportu spoustu věcí, třeba perský koberce. A samozřejmě jim to hned čeští četníci vzali a rozebrali si to. A posílali si to domů.“

Podmínky v táboře byly bídné. Množství jídla bylo naprosto nedostatečné. „Jíst nám dávali jenom kafe, ale my jsme byli rádi i za to, protože to bylo teplý a v těch barácích se vůbec netopilo.“ „Ubytování“ bylo stísněné. „V místnosti nás bylo strašně moc, leželi jsme na zemi na hroznejch starejch matracích a měli jsme jenom tenkou deku. V jedné místnosti bylo třicet lidí.“ Hygiena byla minimální. „Nějaká hygiena, to vůbec neexistovalo. Měli jsme jen studenou vodu a někdy ani to ne.“

V táboře opakovaně propukaly nemoci. Věra prodělala plané neštovice. Průběh nemoci byl velmi bolestivý, protože Židé neměli k dispozici žádné léky. „Léky ani nic takového jsme neměli. Chodily prohlídky po kasárnách a prohledávaly zavazadla. Co se jim nelíbilo, tak to uprostřed místnosti vysypaly na jednu hromadu na zem a všechno tak zničily. […] Já jsem měla celý tělo posetý bolákama a neměli jsme ani pudr nebo tak něco. Léčení prostě žádný. Když šli všichni do práce, tak jsem zůstala na pokoji a neměla jsem jídlo ani nic jinýho. Byl tam jenom kýbl s vodou, a protože jsem měla vysoký horečky, tak jsem chlemstala tu studenou vodu, aby mi to trochu zchladilo ty neštovice, který jsem měla i vevnitř. To si pamatuju jako dneska.“ Mladá Věra vůbec nechápala, co se to kolem ní děje: „Nemohla jsem si to srovnat v hlavě, že je možný takhle zacházet s lidma… nechat je v tak hroznejch podmínkách. […] My jsme si nikdy nedokázali představit, že se nám něco takovýho může stát.“

Věra Poláková pracovala v Terezíně nejprve jako pasačka hus. „Pamatuju si, že když vyvraždili Lidice, tak ty věci a zvířata, to všechno přišlo do Terezína pro Němce. My jsme ty zvířata museli hlídat. Já jsem pásla husy v šancích. Běda, kdyby se mi nějaká zaběhla, nedokážu si představit, co by se mnou potom udělali.“ Poté byla společně s matkou přeřazena do tzv. slídárny. „Zřídili tam takový dřevěný baráky a tam se loupala slída. Tato výroba byla válečně důležitá, protože slída se slévala do takových bloků a ty se používaly do letadel, do tanků a různých dalších předmětů.“ Práce byla sice riziková pro zdraví (prášek ze slídy se usazoval na plicích), ale ji i její matku uchránila od přesunu do jiných koncentračních táborů. Kdo ve slídárně pracoval, nesměl být zařazen do transportů do Osvětimi. Věra byla vůbec nejmladší pracovnicí celé této výroby. „Já jsem byla taky nejdřív zařazena do transportu, ale maminka si dodala odvahy a šla za Němcem, kterej tam dohlížel, a řekla mu, že dobře pracuju. Tak jsem v Terezíně zůstala.“

Otec však takové štěstí neměl a v roce 1944 byl deportován do Osvětimi. Nikdo z obyvatel Terezína tehdy neměl povědomí, co se v Osvětimi děje: „My jsme vůbec nevěděli, co se tam děje. Němci nám říkali, že se zřizuje nový pracovní tábor. Když tam otce přivezli, vystoupili z vlaku. Stál tam Mengele a rozděloval je na dvě strany, na ty, co mají jít do plynu, a ty, mají jít na práci. Můj otec byl po věznění na Pankráci a na ,pečkárně‘ ve velmi špatném stavu, a tak ho zařadil do tý skupiny dětí a starejch lidí. Otec, ač nevěděl, že tam jsou nějaké plynové komory, šel k tomu Němci a řekl mu, že je odborník a že umí pracovat. Tak on jen mávnul rukou na druhou stranu. Tím se otec zachránil od plynu. Když tam byl několik dní, tak ti, co už tam byli delší dobu, mu říkali: ‚Jak se támhle kouří z toho komína, tak to se pálí zbytek vašeho transportu.‘“

Otci Věry Polákové se tedy jen zázrakem podařilo vyhnout přímému zařazení do plynových komor. Byl přidělen do pobočného tábora u Osvětimi na práci v továrně, kde se vyráběla křídla k letadlům. Velmi těžká práce však přesahovala fyzické možnosti nemocného a vězněním zesláblého muže. Neustále mu hrozila likvidace v plynové komoře. Za svoji záchranu zřejmě vděčil své výborné jazykové vybavenosti. V továrně se totiž spřátelil s Italy, kteří tam byli také uvěznění, ale jejich postavení bylo lepší než postavení Židů.: „Otec ovládal několik řečí, mezi tím i italštinu. Tak se domluvil s jedním Italem a ten vyjednal s Němci, aby otec nebyl zařazen do transportu do plynu. […] Ten Ital, co otce zachránil, mu pak občas dal kus chleba nebo nějaký brambor a i jinak mu dost pomáhal.“ S podlomeným zdravím se otec v květnu 1945 vrátil do Československa.

Brzy po odjezdu otce z Terezína tam začaly pronikat první zprávy o plynových komorách a hrůzných podmínkách v Osvětimi. Matka se nervově zhroutila. Na konci války se Věra Poláková dozvěděla, že také v Terezíně se chystala hromadná likvidace vězňů: „Situace v Osvětimi a v jiných koncentrácích byla určitě horší než v Terezíně. Ale už i tam byla v jedné části kasáren připravená plynová komora, že nás tam všechny zlikvidujou. Naštěstí k tomu už nedošlo.“

Po osvobození byla v Terezíně vyhlášena karanténa. Do tábora byly sváženi vězni z bývalých koncentračních táborů. „Na lidi, co vozili z jiných koncentráků, byl příšerný pohled. A když jim někdo dal něco k jídlu, tak umírali, protože byli v takovym stavu, že jídlo prostě nesnesli. Doktoři říkali, že smí dostat maximálně kostku cukru nebo něco takovýho.“ V táboře vypukla epidemie tyfu. Nikdo ho nesměl opustit. Věra přesto po domluvě s matkou z tábora utekla a vydala se sama domů.

Do Prahy dorazila už 9. května 1945. „Když Rusové osvobodili Terezín, tak já jsem utekla z tábora. Stopovala jsem na silnici a jeden řidič nákladního vozu mě vzal a dovezl mě až do Prahy. Šla jsem do bytu, kde jsme před válkou bydleli. Ten byl zapečetěnej, dveře byly rozmlácený. Němce, který tam za války bydlel, odvlekli násilím, protože střílel z okna. Tam jsem zůstat nemohla, tak jsem zavolala jednomu příteli mého otce a ten se mě ujal.“ Několik dní pak pobývala v jeho bytě, který byl naproti Olšanským hřbitovům. „Tam to bylo strašný. Na Olšanských hřbitovech se celé noci střílelo, protože Němci se schovávali v hrobkách. Já jsem se hrozně bála a celé noci jsem nespala. Pak jsem to už nemohla vydržet a zavolala jsem jinému otcovu příteli z Dejvic.“ Po několika dnech se ozval sám otec, že se vrací do Prahy. Po cestě domů málem zemřel vysílením: „Rusové je tenkrát osvobodili, ale vůbec se o vězně nestarali. Otec šel pěšky. Chtěl se dostat někam, kde by mohl nastoupit do nějakého vlaku. Nakonec potkal nějakého vojáka s džípem a ten ho dovezl do Čech. Otce pak ubytovali v nějaké vesničce u vdovy po německém důstojníkovi, který padl. Ona sama byla Češka.“ Tam strávil krátkou dobu, než se částečně zotavil, a pak pokračoval do Prahy. Koncem května přijela i matka z Terezína.

Ze všech Věřiných příbuzných se z koncentračních táborů vrátili kromě jenom její rodiče a jedna sestřenice. Rodiče však měli silně podlomené zdraví a byli na pokraji fyzických sil. „Otec byl v hrozném stavu, vážil čtyřicet kilo…“ Rodina se mohla vrátit do svého předválečného bytu, který byl ale na konci války vykradený a nezbylo v něm téměř nic z původního vybavení. „Nakonec nám otevřeli byt, co jsme měli před válkou. Ale naše věci tam nebyly. Byl tam jen zničenej nábytek, všechno to bylo v hroznym stavu. Jak už jsem říkala, toho Němce násilím z bytu vytáhli a takzvaná rabovací četa, to byli Češi, vybrala z našeho bytu, co bylo ještě slušný.“ Ze začátku se rodina potýkala s velkými ekonomickými problémy. Před transportem si sice schovali cennější věci u několika známých i v místnostech bývalé otcovy firmy. Po válce však téměř všichni tvrdili, že žádný jejich majetek nemají, a odmítli jim cokoliv vrátit. „Co jsme si u někoho před transportem schovali, tak to nám upřeli. Řekli, že nic takovýho nemají. […] A prostě se s námi nebavili. Pak jsme chodili a viděli jsme, jak na sobě mají naše věci. Bez ostychu se oblékali do našich věcí,“ vzpomíná s hořkostí Věra Poláková.

Otec strávil řadu týdnů na léčení, také Věra byla kratší čas hospitalizována v nemocnici kvůli žaludečním vředům. Život se však začal pomalu vracet do svých kolejí. Leo Ganz začal pracovat jako hlavní účetní. Rodině se postupně začalo dařit lépe i po ekonomické stránce.

Před válkou se kvůli nacistickému zákazu Věře nepodařilo ukončit ani nižší stupeň základní školy. V roce 1945 pokračovala ve studiu na střední škole. „Když jsem se vrátila, tak jsem už patřila do vyšší třídy, ale zařadili mě do prvního ročníku gymnázia, kam jsem potom chodila až do maturity. Ve škole to pro mě bylo těžký, protože jsem neměla základy vlastně z vůbec žádného předmětu. Musela jsem se neustále učit a dohánět to.“ Ne všichni učitelé měli pochopení pro to, že mnohé předměty z počátku nedokázala hned zvládnout na stejné úrovni jako její spolužáci. Věra si vzpomíná i na vyslovenou nenávist jedné z učitelek: „Vyskytla se tam jedna profesorka, která si na mě zasedla a křičela na mě, že jsem ten druh koncentráčníků, kteří se neměli vůbec vrátit. A to jenom kvůli tomu, že jsem svoji sousedku při kreslení požádala, aby mi půjčila tužku nebo gumu, to už si nepamatuju. Ona mě viděla a tohle mi řekla. Já jsem brečela a šla jsem domů. Řekla jsem otci, co se stalo. Sebral se a šel do té školy. Nakonec ředitel tu profesorku vyhodil.“ Věra Poláková úspěšně odmaturovala v roce 1951.

V roce 1948 se rodina opět dostala do obtíží, tentokrát kvůli nastupujícímu komunistickému režimu. „Pak přišel čtyřicátej osmej rok. Kancelář, kde pracoval otec, znárodnili. Pak to bylo zase špatný. Měli jsme špatnej kádrovej posudek. […] Během komunistického režimu jsme dost trpěli – já i otec. Přestože za ním stále chodili, aby se dal do strany, tak odolal. A já taky. Takže jsme nebyli nijak politicky angažovaní.“ Přesto nikdy vážně neuvažovali o emigraci: „Všichni naši známí, co se vrátili z koncentráku, tak odjížděli do ciziny. Přemlouvali i mýho otce, abychom taky šli, že to tady nebude pro nás dobrý. A otec akorát řek: ‚Já jsem se tady narodil a tady taky umřu.‘ Takže jsme zůstali tady.“ Věře nebylo umožněno studovat medicínu na vysoké škole, jak si přála. Byla však přijata na přírodovědeckou fakultu. Během studia začala pracovat ve výzkumném ústavu, ale i odtud ji brzy vyhodili: „V padesátých letech tady vládli, všechno zvládli komunisti a mě vyhodili ze zaměstnání, že jsem buržoazního původu. Prohlásili, že jsem schopná pracovat jen manuálně a že nesmím pracovat v žádném výzkumu nebo v něčem takovém.“ Poté přišlo i vyloučení z vysoké školy: „Na vysoké škole jsem byla dva roky, ale pak se tam vyskytla jedna ‚přítelkyně‘, která řekla, co dělal můj otec a že jsme buržousti. Tak mě zkrátka vyhodili.“ Navíc měla velké problémy získat odpovídající zaměstnání. „Pak mě nikde nechtěli vzít. Všude, kam jsem přišla, tak říkali jojo a potom, když si vyžádali můj kádrovej posudek, tak řekli, že to místo je už obsazený nebo tak něco.“ Věra začala pracovat ve skladu velkoobchodu ve Vysočanech, poté byla přeřazena do kanceláře fakturačního oddělení.

Ani osobní život nepřinesl Věře mnoho štěstí: „Vdala jsem se, měla jsem dítě a můj muž mi přišel do porodnice oznámit, že se se mnou rozvádí. Takže jsem potom byla sama, bydlela jsem se synem u rodičů. Starala jsem se o dítě a brzy i o rodiče, protože ti na tom byli čím dál tím hůř.“ Otec, u kterého se již brzy po válce projevila tzv. Bürgerova nemoc z podchlazení jako následek podmínek a zacházení v koncentračním táboře, se dlouhodobě léčil. Přes veškerou péči však na následky věznění v roce 1969 zemřel.

V roce 1969 požádala Věra Poláková o rehabilitaci, které se jí podařilo dosáhnout, a mohla pracovat, kde chtěla a bylo jí také umožněno znovu nastoupit na univerzitu. V roce 1975 promovala na Vysoké škole chemicko-technologické. Studovala dálkově a mezitím pracovala ve Výzkumném ústavu pro práškovou metalurgii ve Vestci u Prahy. Po několika letech byla přeřazena na generální ředitelství ústavu výpočetní techniky, kde měla na starosti fungování celého oddělení. Podílela se na výrobě čipů, která byla v Československu v té době zahájena. „Tehdy jsem se poprvé seznámila s počítačem, kterej byl samozřejmě úplně jinej než v dnešní době. Počítač, to byla jedna ohromná místnost.“ V tomto zaměstnání setrvala až do důchodu.

V roce 1991 zemřela Věře Polákové i maminka a ona pak žila sama, znovu se již nikdy nevdala. „Zůstala jsem sama, protože jsem měla obavy, aby tím syn nějak netrpěl. Žila jsem už jenom pro něj.“ Její syn dnes pracuje jako lékař. I on měl však za komunistického režimu potíže s přijetím na lékařskou fakultu. „Pořád se ještě jelo na ty kádrový posudky, tak se taky nemohl dostat. Podal několik odvolání, já jsem se odvolala až k ministrovi školství. Pak mu řekli, že může chodit do nultého ročníku medicíny. Byl velmi dobrý, tak ho potom zařadili do školy už bez zkoušek.“

V době natáčení rozhovoru bylo paní Polákové 77 let. Největší obavy má z nárůstu vlivu neonacistů. „Když slyším, co se teď děje, jak se zase neonacisti vzmáhají, tak je mi všelijak. Bojím se, aby tím netrpěl můj syn nebo jeho děti.“