Ing. Věra Poláková
* 1930 †︎ 2013
-
„Když otce přivezli do Osvětimi, vystoupili z vlaku. Stál tam Mengele a rozděloval je na dvě strany - na ty, co mají jít do plynu, a ty, co mají zůstat na práci. Můj otec byl po věznění na Pankráci a na ,pečkárně‘ ve velmi špatném stavu, a tak ho zařadil do tý skupiny dětí a starejch lidí. Otec, přestože nevěděl, co se v Osvětimi děje a co jsou plynový komory, šel k tomu Němci a řekl mu, že je odborník a že umí pracovat. Tak on jen mávnul rukou na druhou stranu. Tím se otec zachránil od plynu. Když tam byl několik dní, tak ti, co už tam byli delší dobu, mu říkali: ‚Jak se támhle kouří z toho komína, tak tam se pálí zbytek vašeho transportu.‛“
-
„V bytě jsme nechali všechno, jak to tam leželo a běželo. O všechno jsme tedy přišli. Odvedli nás do Veletržního paláce, kde byl soustředěn celý transport. Na zem nám hodili jednu starou matraci nebo slámu a tam jsme čekali, než nás odvezou k vlaku a do Terezína. Tam nás rozdělili na muže, ženy a děti, jak už jsem říkala. Já jsem naštěstí zůstala s maminkou, otec byl zařazen do jiných kasáren. Dlouhou dobu jsme se vůbec neviděli. Nemohli jsme se stýkat, protože byl zákaz vycházet na ulici. To bylo možné jen na zvláštní povolení Němců. Já jsem pracovala nejdříve v zemědělství, pásla jsem husy v šancích. Potom tam zřídili takový dřevěný baráky a tam se loupala slída. Tato výroba byla válečně důležitá, protože ta slída se potom slévala do takových bloků a ty se používaly do letadel, do tanků a různých dalších předmětů. Ta surovina byla v takových blocích a loupalo se to až na jednu vrstvu, která se musela ohýbat. Protože to bylo válečně důležitý, tak ti, co tam pracovali, nesměli být zařazeni do transportu do Osvětimi.“
-
„Já jsem byla taky nejdřív zařazena do transportu, ale maminka si dodala odvahy a šla za Němcem, kterej tam dohlížel, a řekla mu, že dobře pracuju. Tak jsem v Terezíně zůstala. Můj otec byl zařazen do transportu v roce 1944 a byl odvezen do Osvětimi. My jsme ale tehdy vůbec nevěděli, co se tam děje. Němci nám říkali, že se tam zřizuje nový tábor a tam že budeme pracovat. Což samozřejmě vůbec nebyla pravda. Otce odváželi v takových dobytčákách, ve vagonech, kde se přepravuje zboží nebo zvířata.“
-
„Já se jmenuju Věra Poláková. Narodila jsem se v Praze 17. dubna roku 1930. Takže je mi sedmdesát sedm roků. Až do doby, než nás odvezli do transportu do Terezína, jsem žila se svými rodiči. Moji rodiče se tedy z koncentračního tábora naštěstí vrátili, ale můj otec dost brzy zemřel na následky věznění. Do koncentráku v Terezíně jsme šli v prosinci 1941, kdy mně bylo jedenáct roků. Byl to jeden z prvních transportů. Cesta byla hrozná. Naložili nás do takových starejch vagonů, já jsem jela jinde než moji rodiče. V Terezíně nás rozdělili na muže, ženy a děti. S mým otcem jsme se ani nemohli vidět, přestože jsme žili v jednom městě.“
-
„Když jsem se vrátila, tak jsem už patřila do vyšší třídy, ale zařadili mě do prvního ročníku gymnázia, kam jsem potom chodila až do maturity. Ve škole to pro mě bylo těžký, protože jsem neměla základy vlastně z vůbec žádného předmětu. Musela jsem se neustále učit a dohánět to. Vyskytla se tam jedna profesorka, která si na mě zasedla a křičela na mě, že jsem ten druh koncentráčníků, kteří se neměli vůbec vrátit. A to jenom kvůli tomu, že jsem svoji sousedku při kreslení požádala, aby mi půjčila tužku nebo gumu, to už si nepamatuju. Ona mě viděla a tohle mi řekla. Já jsem brečela a šla jsem domů. Řekla jsem otci, co se stalo. Sebral se a šel do té školy. Nakonec ředitel tu profesorku vyhodil.“
-
Full recordings
-
?, 01.11.2007
(audio)
duration: 01:18:29
Full recordings are available only for logged users.
Jsou věci, na který prostě nezapomenete. Navždycky vám zůstanou vrytý do paměti.
Věra Poláková, rozená Ganzová, se narodila 17. dubna roku 1930 v Praze na Žižkově. Do svých devíti let prožívala normální a šťastné dětství v pražské asimilované středostavovské rodině. Otec Leo byl inženýrem ekonomie a vlastnil úspěšnou Hospodářsko-poradní společnost v Praze, která podnikala v oblasti akciových společností. Matka byla v domácnosti. Leo Ganz se zapojil do protiněmecké odbojové organizace, ale již na začátku války byl obviněn z velezrady a špionáže a následně zadržen. Řadu měsíců byl poté vězněn v Petschkově paláci a na Pankráci. Za své zásluhy v odboji byl po válce jmenován štábním kapitánem. Krátce po propuštění otce, v prosinci 1941, byla rodina povolána do transportu. Věra Poláková pracovala v Terezíně nejprve jako pasačka hus, poté v tzv. slídárně. Tato práce byla sice riziková pro zdraví, ale Věru i její matku uchránila od přesunu do jiných koncentračních táborů. Otec byl v roce 1944 byl deportován do Osvětimi, jen zázrakem se mu podařilo vyhnout přímé likvidaci v plynové komoře. Ganzovi válku přežili, ale mnozí jejich příbuzní se z koncentračních táborů nevrátili. Rodiče měli podlomené zdraví a otec nemoci po letech podlehl. V roce 1948 se rodina opět dostala do potíží, tentokrát kvůli nastupujícímu komunistickému režimu. Věře nebylo umožněno studium medicíny, také z přírodovědecké fakulty ji po dvou letech vyloučili. Vyhodili ji i z výzkumného ústavu. V roce 1969 požádala Věra Poláková o rehabilitaci, uspěla a mohla pracovat, kde chtěla a bylo jí umožněno znovu nastoupit na vysokou školu. V roce 1975 promovala na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Studovala dálkově a mezitím pracovala ve Výzkumném ústavu pro práškovou metalurgii ve Vestci u Prahy. Po několika letech byla přeřazena na generální ředitelství ústavu výpočetní techniky, kde měla na starosti celé oddělení. Sama vychovala syna. Zemřela v roce 2013.
