Anastasis Pomakis

Tazatel: „Máte řecké občanství?“ - „No, měl jsem, ale to byla ta doba, devadesát pět, nebo jak to tam bylo tehdy, že se bude propouštět. Já jsem neměl české občanství, neměl jsem, ale pak přišla ta změna toho režimu, a že se budou propouštět cizinci a tak dále a tak dále, že strach a to... Až potom jsme se dozvěděli, že to oni rozdělili na devizové cizince a na nějaké cizince jako pracovní, jo. Tak říkám, máš tady bejt po tolika letech, tady člověk pracuje a najednou kvůli tomu, že... A přijde ňákej zákon, jo, a budeme muset mít české občanství, jo. Jinak jako jsme neměli na vojnu, nic. Potom na vojnu nás zavolali, to už jsem byl ženatej, dávno děcka a všechno, jo. To byla legrace. Na vojenskou správu nás zavolali a tam byla legrace hodně. Jsem ještě měl kníra takovýho, jak Stalin. Jsme přišli na vojenskou správu a oni se na nás dívali, co tady chceme. A my říkáme, že na vojnu, že prý kdoví. Jsme viděli, jak ti mladí, tam v té čekárně, jak vylezl někdo a úplně skákal, že na vojnu nejde. Chtěli ty modré knížky a my jsme přišli s bratrancem, von též plnovous, a oni jako říkali, no nic, tak papír ňákej, tak jsme tam přišli, nějaký kluky zrovna potkali, ty vysokoškoláky, oni mají ty dvě frčky takový zlatý, oni to tak vždycky mají, že to jsou vysokoškoláci. Se na nás dívali, tak říkali: ‚Tak běžte tam.‘ Jsme přišli, tak tam jako jsme to prošli, tou zdravotní kontrolou. Tam je takovej kruh, zdravotní a takový a pak se dělaj. Pak jsme se bavili, tam byl doktor takovej. A on se na nás dívá a říká: ‚Vy jste Řekové.‘ Tak jsme se začali bavit o Řecku. A pak verdikt, že nás na vojnu nevemou, jako že jsme schopní, ale že jako věkově... A já, že my oba nesouhlasíme, že na vojnu chceme jít. Že jako to je podraz na nás, že já už to mám domluvený a tak. Já jsem říkal: ‚Já to mám domluvený v práci, že teda až bude přísaha, že autobus, minibus, že je připravenej, že přijede rodina. Moje dcery, rodina, rodiče jedni, druzí, kámoši přijedou na přísahu.‘ Ti se začali smát: ‚To snad nemyslíte vážně.‘ Já říkám, že to jako nám nemůže udělat. Bratranec ten se taky… Potom říkají: ‚Neexistuje, nenene.‘“

„Rozdíl mezi náma a váma, jako mezi řeckým a českým bavením, je v tom, že my utratíme za jídlo dvě stě korun, za pití osmdesát a vy utratíte za pití dvě stě a za jídlo padesát korun. Jo, poněvadž oni to nemají, že, tady to tak je. Ale ti známí, co jako jezdí a tak, tak oni už ví, že to meze. Ale není to ještě tak… Prostě s chlapama je to těžký, protože ty jak se rozjedou, tak se rozjedou. A pak říkáš ‚Dej si‘, ‚Nebudem‘, ‚Dej si toto‘ ‚Ablabla‘ ‚Já si dám radši pivo‘ - no, to je takový zakořeněný, no. Ale je legrace, dobrÝ, jak se to spojí. Dneska, ti známí, co já mám, a spousta jich je, co chodí, tak úplně z toho nadšení prostě, jo, tou zábavou, že se jdou bavit. A ještě ty ženské jsou spokojený s tím, že holky říkají, že to ti je perfektní, to není jak na plesy, že si prostě jdeš a uděláš si účes, róbu. Pak přijdeš, chlapi se potkají: ‚Ahoj, ahoj‘ – jdou k baru, že na deset minut, jdou na půl hodiny, maj šest velkých panáků, přijdou - maj jednu promili. A pak chceš něco, pak chceš jít tančit, jim se nechce a čekat na to potom jako: ‚Smím prosit?‘ No a tam sedíš, máš vražený tři čtyři tisíce na sobě a si nezatančíš ani nic. Kdežto u těch Řeků u nás to je super: chceš si tančit – tak se zvedneš a jdeš si zatančit, nechceš, tak si sedneš. Chceš tančit bosa, tak tančíš bosa, žádný takový oblíkání, prostě – jdeš se bavit.“

„Zapomenout, že ti byli tam a teďkon, to jsem poznával i v Řecku, jak přijedete, tak kdo je z které strany, jo. Protože tam ta propaganda byla taková tvrdá, jo. Tam jste to viděli na vlastní oči, tam v Řecku. Ale ne ti mladí, ale rodiče, jo. To jsem viděl na vlastní oči, otec se svým největším nepřítelem, co byli v té době. On starej, otec starej, a oni si sedli a nakonec se dohodli, že to byla největší kravina, co udělali, jo. A říkají: ‚Už jsme staří volové, a co jsme provedli, jo.‘ A já jsem venku, jsem čekal a mladí se do mě obuli. Tak jsem jako začal jim vysvětlovat, říkám: ‚Chlapi, o co vám jde?‘ Jo, kritika a tak dále. Já jsem zas oponoval, protože jsem jim říkal: ‚Vy jste tady nebyli, tak nemůžete kritizovat. Byli jste někde? Když někde su a vidím, tak můžu. Ale když ste nebyli, tak nemůžete říkat o tom, že to je tady v tomto státě takový.‘ Říkám, jsou klady a takový. Ti vyšli. Jak zařval ten starej, jo, tak byl klid hned. Říká: ‚On jak tu přijede někdy, tak tady nebude nic, jo. To je jeho syn, jo. Takže po tolika letech se shodli, že to byla největší kravina.“

„Vyrůstali jsme spolu, ale samozřejmě byly problémy. My jako děcka, to vždycky, i když jsme byli kluci kamarádi, holky zas měly Češky, ale když se něco stalo, páč my jsme byli průbojnější, to znamená, že byli ohebnější, sportovnější takoví, nadaní, poněvadž to jsme měli v genech. To se týkalo kdejaké hry. Výstavba města tehdy byla, to město tehdy rozkvétalo, jo, budovalo se hodně, poněvadž ty železárny se zvětšovaly, takže tady byl nárůst pracovních sil. Takže ty lidi potřebovaly byt nebo co, tak se stavěly baráky, tak jsme lítali po lešení a kdejaké ptákoviny. Takže takhle to zdravé jádro jsme byli jako my a ti kluci jako Češi normálně jako parta. Ale když se něco provedlo, tak se to házelo samozřejmě na Řeky. Jo, jako to je problém všude na světě. Když někdo prostě přijede do jiného státu, tak cokoli zápornýho nebo špatnýho se stane, tak se to háže na ty lidi, než se to prostě (srovná). No, samozřejmě když jsme věděli, že to byla naše chyba, tak jsme věděli, že jsme to udělali my. Třeba rozbilo se okno někde, jo, při té výstavbě toho města. Jo, tak jsme věděli, ale když se udělalo něco jinýho a věděli jsme, že to nejsme my, tak samozřejmě jsme to vyřídili mezi sebou my – kluci. Takže potom nakonec vždycky ta pravda vyšla. Jo, to znamená, že to bylo například ve škole, že když se například zlobilo, tak se zavolal ředitel, že ten, ten, ten do ředitelny. Řecké děti ten a ten, dostavit se, tak jsme tam šli. Tak se stalo, že prostě přišli a řekli, že to a to se stalo, a my někdy koukali a říkáme, že to není pravda. No ale pravda se dopátrala tím, že jsme si to vybojovali sami.“