Doc. MUDr. PhDr. Jan Poněšický Ph.D.

* 1943

  • „Šlo o to, že zařizoval se mnou (Karel Schwarzenberg) léčbu Věry Čáslavské, na psychosomatické klinice, kde jsem pracoval, a tak mi zavolal, jestli by to bylo možné. A když takhle se mnou mluvil, tak jsem mu říkal, jestli ví, že nám víceméně ukradli kus našeho panství v jižních Čechách. On se divil: ‚Jak to…?‘ Já jsem říkal: ‚No tak, já jsem vlastně Jan Poněšický z Poněšic, a Poněšice jsou blízko Hluboké, jak jistě víte, a my jsme tam měli veliké panství s obrovskou Poněšickou oborou, ta tam existuje ještě dodneška. A když jeden náš předek, poměrně v nedávné době, asi před sto padesáti lety to bylo, oslepnul, tak to ten váš předek hned využil – a hned to za babku skoupil. Na něj udělal trošku nátlak.‘ No a kníže Schwarzenberg na to říká: ‚No jo, ale to bylo tehdy, a já za to nemůžu.‘ Tak jsme se trošku smáli.“

  • „A on mi ji poslal. Ona nechtěla být v terapii někde v Česku, protože byla hodně známá. Tak mi Havel napsal, jestli by nemohla přijet do Německa na tu kliniku, kde jsem pracoval. A organizoval to tehdy ten Schwarzenberg, protože navíc ta klinika patřila taky někomu, kdo byl nějakej šlechtic. To byla taková velká psychosomatická klinika, která byla v soukromých rukou. Teď si zrovna nevzpomenu na to jméno. Tak ten se právě spojil s tím majitelem té kliniky, ten s tím také souhlasil. To znamená, že ona tam nemusela platit za pobyt. A co se týče té terapie, tak mi Havel poslal tehdy pět tisíc marek – a já jsem mu je poslal zpátky s tím, že to budu dělat zadarmo. Takže ta Čáslavská tam tehdy byla, já nevím jak dlouho, dva měsíce.“

  • „A teď jsem se taky dostal do té skupiny, přes Jitku Vodňanskou, která byla spřízněna s Václavem Havlem, tak jsem se dostal do téhle skupiny. A vzpomínám si, že jsem byl na podzim 76. roku, také v té Pařížské ulici, byla taková nějaká mladá žena, u které se občas pořádaly takové jako ilegální večery s přednáškama. Tam přednášel tehdy ten filosof Machovec, a Tomínovi tam byli také, ti filosofové. Tak jsem tam byl, a prostě jsem chtěl říct: ‚Tady pořád filosofujete, a řekněte, proč se vlastně v Česku nic neděje?‘ A pak jsem se teprve později dozvěděl, že tahleta Charta, že se sbírají podpisy. Tam jsem se právě poprvé viděl s Václavem Havlem, a pak tam byl i ten herec, s takovým tím velkým nosem, co byl potom v Rakousku, s Landovským. A tak jsem se naštval, že oni mi neřekli, abych se tam taky podepsal. A naopak mi jenom řekli, jestli bych nemohl ty všechny podpisy schovat u mě. Protože to bylo nebezpečný – a že nejsem tak známej jako oni. Tak že já jsem je nějakou dobu schovával, takže nakonec jsem to nepodepsal. A vůbec jsem nevěděl, že je možné to podepsat ještě potom. Jsem si myslel, že ti, co to podepsali, a víc už není možno. No jo, tak to mě trochu zamrzelo. Asi kdybych se to tehdy dozvěděl a podepsal jsem to, tak bych asi neemigroval, asi bych zůstal v té skupině dál, co tam se setkávali s Havlem.“

  • „Pak hold jsem se jednoho rána probudil, a slyším v kasárnách, že nás obsadili Rusové. Tak teď, co dělat? Tehdy jsme plánovali, na ten samý den, jsme tam v tom našem klubu měli jednoho sportovního letce, a dohodli jsme se, že on toho 21. srpna, že takhle poletí nad náměstím a shodí tam takový letáky, na jedné straně byl stručně náš program a na druhé straně byla přihláška do toho KAN, ale z toho sešlo, když toho 21. nás obsadili. Ale tu akci jsme tam už měli, na tom náměstí, už zorganizovanou, tak místo toho jsme tam zorganizovali podpisovou akci za neutralitu. Tak to tam podepsala fůra lidí a my jsme ty archy poslali tajně do Vídně.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 14.07.2023

    (audio)
    duration: 02:05:03
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 29.09.2023

    (audio)
    duration: 01:49:11
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 24.11.2023

    (audio)
    duration: 01:36:45
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy jsem neztratil víru, že se vrátím

Jan Poněšický, léčebna v Horních Beřkovicích
Jan Poněšický, léčebna v Horních Beřkovicích
photo: Archiv pamětníka

Jan Poněšický se narodil 3. října 1943 v Praze jako druhý syn manželů Jana a Věry Poněšických. Léta dětství a dospívání prožil v Českých Budějovicích. Dále pokračoval, po vzoru svých rodičů, ve studiu medicíny, která ukončil promocí v roce 1967. Roční vojenskou službu absolvoval jako lékař v Českých Budějovicích. Zde stál v období „pražského jara“ u založení jihočeské pobočky KAN. Na vpád vojsk VS reagoval zorganizováním podpisové akce za zachování neutrality země. Tato jeho politická angažovanost byla v letech 1969–1970 příčinou soudního stíhání. Za uspořádání výstavy fotografií ve výroční den srpnové invaze byl v roce 1969 propuštěn ze zaměstnání a byla mu zakázána práce na jihu Čech a v Praze. Tak se jeho novým působištěm stala psychiatrická léčebna v Horních Beřkovicích. Zde započal svůj psychoterapeutický výcvik a nastoupil dálkové studium psychologie. Z důvodů přetrvávající perzekuce ze strany státu zvolil v roce 1977 emigraci do západního Německa, kde úspěšně působil v lékařské, pedagogické a vědecké činnosti na německých klinikách a léčebnách. Na své klinice umožnil, na přání Václava Havla počátkem 80. let, léčebný pobyt Věře Čáslavské. Po sametové revoluci rozšířil své pracovní aktivity i na Českou republiku. Vede zde psychoterapeutické výcviky, vyučuje na vysokých školách a hostuje na odborných kongresech a konferencích. V roce 2023 žil v saském městě Bad Gottleuba.