The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Popelka (* 1932)

• narozen 22. ledna 1932 v Pardubicích

• od útlého věku muzikální talent

• začínal u hudebníka Jana Syrového

• působil v řadě východočeských hudebních seskupení, včetně aranžování

• po gymnáziu odmítl studium konzervatoře na housle

• studoval na VŠCHT Pardubice

• po válce ho výrazně ovlivnil skauting

• od roku 1956 studoval soukromě skladbu u prof. Zdeňka Hůly na pražské konzervatoři

• oženil se v roce 1956, dcera se narodila o 13 let později

• v roce 1962 odstartoval brněnskou dráhu v rozhlase i v muzice

• po okupaci 1968 působil v Supraphonu a v Golden Kids

• dirigoval s Josefem Vobrubou TOČR, od roku 1982 jako hlavní dirigent

• aranžoval a skládal písně pro významné interprety

• v roce 2019 vydal knihu Můj život s hudbou

• v době natáčení v roce 2022 žil v Pardubicích a částečně i v Praze

V Pardubicích zažil Vladimír Popelka tři nálety, které se odehrály v režii Spojenců na území Protektorátu Čechy a Morava roku 1944. Pro malého chlapce to byl i z hlediska jiných než válečných vjemů bizarní zážitek. První nálet se odehrál v noci 22. července.

„Nejprve přilétli osvětlovači. Bombardovací letadla se opozdila, a když doletěla do Pardubic, všechno bylo už zhasnuté. Vysypala to tedy omylem do vilové čtvrti v Polabinách. Tam to byla pak samá díra,“ vzpomíná Vladimír Popelka. Přiznává, že ho zaujaly zvukové a světelné efekty. „To je nezapomenutelné. Nejprve jsem spatřil oslnivý záblesk, pak jsem poslouchal svistot letící bomby a teprve potom přišla exploze. Takhle odděleně si to pamatuji,“ říká pamětník. Další dva nálety se odehrály už ve dne. „Všechno jsem si zapisoval,“ poznamenává.

Vladimír Popelka je významným českým muzikantem se širokou škálou profesního záběru v populární hudební branži. Během svého života pamětník, který v lednu roku 2022 dosáhl v plné síle a energii úctyhodných devadesáti let, působil jako výkonný hudebník, hudební redaktor, režisér, aranžér, producent, skladatel a dirigent. Prošel snad všemi hudebními profesemi. Od útlého věku vyplňovala Vladimírův život muzika. Jeho dětství v šesti letech poznamenala druhá světová válka. Později ho ovlivnilo skautské hnutí. Veškeré dění kolem sebe zapisoval od roku 1942 do svých deníků.

Viděl transporty z Osvětimi

Až do pamětníkových třinácti let probíhala druhá světová válka. V Pardubičkách měli Popelkovi domek se zahradou. Chovali dvě prasata, kozy a slepice. Tatínek pracoval jako montér mlýnských zařízení v továrně Prokop a syn. Vyjížděl soukromě za mlynáři a opravoval jim jejich zařízení. „Ne však za peníze, ale za mouku. Neměli jsme proto z hlediska jídla nouzi,“ vzpomíná Vladimír.

Ve vzpomínkách mu zůstalo, jak na gymnáziu studentům měřili během války hlavy, jestli jsou schopni germanizace. Pamatuje si, jak po válce pálil německé učebnice. Nezapomenutelné jsou transporty vězňů z Osvětimi v uhelných vozech roku 1945 a snaha lidí přinášet jim jídlo, když se souprava zastavila.

Říká, že do vínku dostal dobré geny, hlavně pro muziku

Na dětství Vladimír Popelka vzpomíná rád. Tatínek Josef pocházel z Králova Dvora u Berouna. Rod maminky Anny, za svobodna Vejborové, pro změnu pochází z jižních Čech. Přestože první republiku sužovala před válkou krize, doma u Popelkových se to neprojevovalo. V roce 1937 bylo Vladimírovi pět let a ukazuje fotografii s plackou prezidenta T. G. Masaryka, který v tom roce v září zemřel. Své první hudební krůčky datuje právě do tohoto období před školní docházkou.

Dědeček a tatínek byli amatérští muzikanti a maminka mu zpívala. Prvním nástrojem se pro chlapce stal akordeon. Začal na něj hrát písničky předzpívané maminkou. A tak otec syna dovedl ke kamarádovi, aby ho naučil hrát na housle. Pardubický hudebník Jan Syrový předznamenal svým nadšením pro muziku celoživotní pamětníkovu hudební dráhu.

Výuka na housle však brzy malému muzikantovi nestačila. Zpíval u profesora Syrového v pěveckém sdružení a hrál v jeho orchestru i na violu. Brzy však přešel na Východočeskou hudební školu profesora Emanuela Jiráska. Když bylo Vladimírovi patnáct let, odmítl jít na konzervatoř a hru na housle „pověsil na hřebík“.

Katecheta ho odradil od víry v Boha 

V období po roce 1945 výrazně ovlivnil pamětníkovo směřování skauting. Přiznává, že mu hnutí nahradilo víru v Boha. Ateistou se stal ve chvíli, kdy mu dal při hodině náboženství katecheta z předmětu dvojku a navíc pak kluky v pubertě přesvědčoval o neposkvrněném početí.

Už ve třinácti letech si uvědomil, že zásady skautingu pro něj mají k božímu Desateru v mnoha směrech hodně blízko, a vybral si proto právě Junáka. Jeho nadšeným mládím se vinou vzpomínky na skautské období. Junáci zpívali, jezdili na tábory, a dokonce v Pardubicích založili podobnou „Dvojku“, jakou byla ta pražská, Foglarova. Jmenovala se 2. oddíl Junáka Pardubice. Muzikant doprovázel skauty na kytaru.

Skauti po válce hlídali německé zajatce

Vladimír Popelka vzpomíná, jak například skupina skautů hlídala německé válečné zajatce při zasypávání kráterů po bombardování pardubického letiště. „Zajatci nás ubezpečili, že z jejich strany nebezpečí nehrozí. Byli šťastní, že přežili válku, a těšili se domů,“ popisuje Vladimír Popelka.

Skauting však záhy poznamenal komunistický převrat v roce 1948 a následně, rok nato, zákaz organizace. „Obvolali nás, každý jsme jmenovitě dostali dopis a pozvánku. A odteďka budeme všichni v jednom jediném Československém svazu mládeže. No, vzor Komsomol,“ utkvělo Vladimíru Popelkovi.

Aby se vyhnul vojně, začal studovat chemii

Maminka Anna předala synovi vysokou inteligenci a zdraví. „Stejně jako ona jsem nikdy nebyl nemocný. Během života jsem se nemusel učit a vysokou školu jsem vystudoval levou zadní,“ směje se. Nechtěl na vojnu, a tak šel po gymnáziu studovat v roce 1951 na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Doma měl dokonce laboratoř, protože chemie ho bavila.

Později, po absolutoriu, působil krátce ve Výzkumném ústavu organických syntéz. Ředitel byl muzikant, a tak mu k místu dopomohl. Vzpomíná na příkoří, kterého se dostalo sedmadvaceti špičkovým výzkumníkům. Kádrovák jim dal hodinového padáka. Nabídku ke vstupu do KSČ poté Vladimír Popelka odmítl a s totalitním režimem si nijak nezadal během celého života.

Velmi záhy odstartovala hudební dráha

I když ve svých patnácti letech rezignoval na studium konzervatoře, vztah k muzice se i nadále upevňoval. Mladíka oslovila pardubická dechovka Viktora Matěny a pak u nich hrál na křídlovku. V sedmnácti letech začala jeho éra v pardubickém bigbandu Melody Club pod vedením kapelníka Oskara Kmoníčka. Vystupovali v legendární Rotundě, v letní kavárně U jezírka. Později Vladimír Popelka hrál na klarinet v několika pardubických tělesech společně s učiteli východočeských hudebních škol.

Bigband Oskara Kmoníčka změnil název na Orchestr ZK Tesla Pardubice. V roce 1960 Vladimír Popelka převzal jeho vedení. Orchestr začal úspěšně nahrávat skladby v Československém rozhlase Hradec Králové a během dvou let vyprodukoval padesát skladeb, téměř poloviny z nichž byl Vladimír Popelka autorem. Na jedné ze soutěží se seznámil s Harrym Macourkem, který ho pozval na exkurzi do pražského Československého rozhlasu. A tak se začínala rozjíždět hudebníkova kariéra.

Uvědomil si, že mu hudební vzdělání chybí. V saxofonové sekci pardubického orchestru působil i saxofonista Václav Rabas. Právě s jeho pomocí začal dojíždět soukromě na konzervatoř do Prahy a studoval skladbu u profesora Zdeňka Hůly.

Významným momentem se pro pamětníka stalo působení v brněnské kapele Mirko Foreta, skladatele a dirigenta, trumpetisty a jednoho ze zakladatelů Orchestru Gustava Broma. Absolvoval s kapelou dvouměsíční turné do Sovětského svazu. Foretova hudba se později rozdělila. Vznikl velký bigband Studio Brno. Vladimír Popelka už tehdy hrál po boku Felixe Slováčka. Stal se hudebním redaktorem brněnského rozhlasu, byl dramaturgem Orchestru Gustava Broma a pilně aranžoval. V Brně poznal Josefa Vobrubu, což se pro jeho další působení stalo osudové.

Okupaci v roce 1968 prožil v Bulharsku

V roce 1968 měl Vladimír Popelka nastoupit do Supraphonu a také dostal nabídku na spolupráci s Golden Kids od Bohuslava Ondráčka, se kterým už v mládí hrál v Kmoníčkově Big Bandu. Přišel srpen 1968, který zastihl rodinu v Bulharsku. „Pobyt se nám prodloužil o dvacet dní. Měli jsme obavy, jak to doma vypadá, a nakonec se nám podařilo jet zpátky do Československa přes Jugoslávii. Tam nám nabízeli emigraci, ale odmítli jsme,“ vzpomíná pamětník.

Jako politicky neexponovaný nastoupil po příjezdu do Prahy do pozice hudebního režiséra v Supraphonu. Muzikanty tam ujišťovali, že se o práci bát nemusí, protože každý režim potřebuje, aby se lidi bavili. Kromě spolupráce s Golden Kids se stal ještě dvorním aranžérem Karla Svobody, aranžoval všechny hity populárních interpretů. Byl druhým dirigentem TOČRu (Tanečního orchestru Československého rozhlasu) a o řadu let později, po smrti Josefa Vobruby roku 1982, pak hlavním dirigentem tělesa. Stal se svědkem politicky zinscenovaného konce Golden Kids, pěvecké trojice složené v letech 1968 až 1970 z Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře. 

V sedmdesátých a osmdesátých letech na řadu přišla řada projektů, včetně kvadrofonních. Jako aranžér se hudebník podílel na albech Jiřího Maláska Romantický klavír. Mimořádného ohlasu se dočkal například dětský hit Chytila jsem na pasece žížalu Dagmar Patrasové z roku 1987. V rámci TOČRu  spolupracoval dlouhodobě s Felixem Slováčkem.

Zažil podepisování Anticharty v Divadle hudby

Vladimír Popelka si pamatuje na shromáždění v Divadle hudby, kde se podepisovala Anticharta. „Byli jsme tam pozváni na přátelské setkání umělců. O Chartě 77 nepadlo ani slovo,“ říká. Podle něj šlo o ponížení uměleckých špiček. V seznamech mu zkomolili jméno na Vladimíra Poštulku. Rok 1989 prožíval opět jako přezaměstnaný muzikant. „Nahrávací studia jela jako blázen, nikde jsem nebyl. Ale všechno mám zaznamenané,“ podotýká umělec.

Další roky se nesly ve znamení práce, nahrávání v soukromých studiích, například u Karla Vágnera, nebo i v pronajatém Studiu A Československého rozhlasu v Praze-Karlíně a dalších. V roce 2019 vydal Vladimír Popelka biografii Můj život s hudbou.

A životní motto pamětníka? „Vidina dovést věci vždy do dobrého konce v rámci profesionální zodpovědnosti, aby ode mne nevyšlo něco, za co bych se styděl. Málokomu se podaří to, co mně: tedy aby profese, koníček a potěšení byly jedno a totéž.“

V době natáčení v roce 2022 žil pamětník v Pardubicích a chystal k vydání publikaci o skautingu.