Vladimír Popelka

„V porotě seděl, nevím, jestli tehdy Harry Macourek, nebo oportunisticky už Karel Macourek. To nevím, takhle se měnila jména. Si mě pozval, vyptal se mě, co hraji, na co hraji. Ta soutěž už byla někdy v době, kdy jsem hrál v pardubickém Bigbandu. Tak mě pozval do Prahy do nahrávacích studií. Udělal mi takovou exkurzi po budově na Vinohradské 12. A jediná věc, které jsem nerozuměl, když mi říkal: ‚Musíš si uvědomit, že peníze leží všude na silnici. Jenom je musíš umět zvednout.‘ Tím jako říkal, jakým způsobem se v té muzice dá živit. Já jsem tomu tehdy nerozuměl. Ale dneska už jako vím, jak to je.“

„Představte si, že nám tehdy měřili hlavy, tento rozměr a tento rozměr, jestli jsme schopni germanizace. A tomu i odpovídala veškerá školní výuka. Některé předměty byly dvojjazyčně, koneckonců i to veřejné prostředí bylo zásadně dvojjazyčné. Na prvním místě všude byla němčina. Těžil jsem z toho. Protože po letech, když skončila válka, tak jsem všechny německé učebnice na zahradě spálil, ale ta do nás ládovaná němčina tam zůstala, takže když jsme potom v sedmdesátých letech začali jezdit do Německa, tak jsem to oprášil. Velice rychle a fungovalo to.“

„Jenomže po válce ještě přišla jiná věc, velké nebezpečí. Každý z nás, i já třináctiletý, jsem měl svůj vlastní revolver. Sovětská armáda poblíž městských hřbitovů u krematoria vysypala řadu vagonů munice od pistolí, pušek až po protiletecké střely. A zasypala to jemnou vrstvou písku. My kluci jsme na to přišli, a tak já jsem nosil domů kulometné pásy, protiletadlové střely, dělostřelecké náboje. Když to nešlo vypáčit, ta hlavice, představte si, že jsme majzlíkem takovouhle nábojnici rozpárali. Naštěstí to bylo z mosazi, takže to nezajiskřilo. Jenomže ne všichni jsme měli toto štěstí. Dva spolužáci, jednomu to utrhlo prsty, to byl budoucí lékař, takže na chirurgii si myslet nemohl. A druhému to utrhlo celé předloktí. To pak chodil s černou protézou tady s hákem, aby mohl tou protetickou rukou nosit nějaké předměty.“