Olga Porkertová

* 1933

  • „Přijeli jsme v noci, přespali v hotelu, všechno dobré, snášel to dobře. Na to, že mu byly tři roky. A ráno jsme šli na návštěvu. Od té bariéry – to byl takový bunkr, člověk se díval jen průzorem na vrátného – jsem řekla, že bych byla ráda, kdyby byla návštěva brzy, abychom stihli rychlík zpátky, že musím syna do Hradce dovézt včas. Nějak to zařídil, takže pro nás za chvíli přišel příslušník. A teď jsme šli po takových schodech nahoru. Už jsme neměli návštěvu u dlouhého stolu, ale u normálních stolečků jako v restauraci. To byl pokrok, v roce 1963. Šli jsme po schodech a moje dítě říkalo příslušníkovi, protože měl radost, že jde s nějakým mužským: ‚Jestlipak víš, kam jdu?‘ A on se tak podíval a říkal: ‚To nevím.‘ Syn říkal: ‚Jdu se seznámit s tatínkem. My se ještě neznáme!‘“

  • "Moje dítě bylo v Německu, na handlu. A my jsme tady měli německou holčičku, taky na handlu, že zas kluk s ní mohl mluvit německy. Ačkoliv on byl sveřepý, nechtěl se vzdělávat. Ale s Ilonou si docela rozuměli, takže mělo to svůj účel, znali se. No jenže když přišel ten jednadvacátý, přišla jsem domů po službě unavená a říkám: ‚Ježíš, co budu dělat? Mám tady cizí dítě.‘ A na všech hranicích vojáci. Bylo to teda napínavé. Nakonec jsme to udělali tak, že jsem Ilonce zabalila, manžel si vzal motorku, posadil na ni dítě a vezl ji domů. Měla tetičku a strýčka v Bad Schandau, to nebylo daleko. Manžel dovezl tu německou holčičku až před hranice. Pohraničníci řekli, že nemůže, že jsou obsazení vojskem. A tam plno ruských vojáků, manžel rusky moc neuměl, měl takovou halabala školní ruštinu, to nebylo na domluvu a narazil na ruského důstojníka, který uměl francouzsky, takže se domluvili. Vzal ho do gazíku, přikryl plachtou, převez přes hranice. Tam už všichni pochopitelně salutovali a vyměnil děti a přivezl mu dceru zpátky. To bylo opravdu štěstí."

  • "Pamatuju se, že když došlo k odsunu německého obyvatelstva z hor, tak že šli, taková velká skupina – kočárky, vozíky, staří lidi většinou nebo matky s dětma – a šli okolo elektrárny směrem na Náchod. Tam byl, aspoň se říkalo, že někde u Náchoda byl sběrný tábor pro tyto lidi. A já si vzpomínám, bylo to v červenci, bylo teplo a měli žízeň a viděli, že jsme měli v elektrárně za plotem svoji studnu. Jináč jsme byli napojení na vodovod, ale studnu jsme měli a tam se dalo pumpovat. My jako děti jsme rádi pumpovali, hráli jsme si. A přišla jedna paní s bandaskou a naznačovala, že by chtěla vodu. Vzala jsem si tu bandasku a pumpovali jsme, měli jsme radost a vylítnul jeden zaměstnanec… Cítil se dotčený, že Němcům točíme vodu. A začal něco vykřikovat. A vyšel můj táta, jako jeho šéf, a řekl: ‚Buďte zticha, je po válce, to jsou lidi, to jsou civilisti. Podívejte se, samý starý nebo malý děti.‘ A volal na mě: ‚Olga, pumpuj!‘ Takže jsme jim natočili vodu na cestu. A to si pamatuju dodneška."

  • „Já jsem cvičila téměř na všech Spartakiádách. Protože my jsme to nebrali jako státní podnik, nám to bylo šumafuk. My jsme si krásně při nádherné hudbě celý rok zacvičili a pak jsme si zacvičili na Strahově, což bylo naše kultovní místo. Večer jsme se tam scházeli na prázdných tribunách a poplakávali jsme anebo jsme si zpívali sokolské písničky. A každý si všimnul toho, že když jsme měli první zkoušku a vypochodovali na ten obrovský stadion poprvé, tak kolem dokola to bylo polepené: ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘, ‚Sovětská tělovýchova – náš vzor‘, nepamatuju si to všechno, ale bylo to polepené celé, velká výzdoba. Když jsme šli na druhou zkoušku, tak k naší lítosti to už ledaskde chybělo. Protože když se orientuješ na tak velkém stadionu, tak si říkáš: ‚Tak tohle je má značka. Napravo je támhleten papír, nalevo je támhleto a před sebou mám hlavní tribunu, třetí stožár.‘ A už člověk ví, kde je. A najednou to tam nebylo. A když jsme měli třetí zkoušku, tak už tam nebylo nic. A nikdo si nestěžoval. Nikdo.“

  • „Byla to celostátní akce. Během jednoho večera Bezpečnost navštívila všechny lidi a příbuzné, lidi, kteří po válce platili milionářskou dávku. A protože můj manžel byl synem podnikatele, tak jsme do toho pochopitelně taky spadli, i když my jsme žádný majetek neměli. Zabavili nám, co bylo zlatého. Manžel třeba dostal od svého dědečka ke křtu Svatováclavskou sbírku mincí. Byly u nás normálně ve skříni, žádná spekulace. Zůstala nám z toho jen krabička s mašličkou ‚vnoučkovi od dědečka ke křtu‘, a ty mince si zabavili. Kolem roku 1968 jsme se o ně hlásili zpátky a oni nám řekli, že byly realizované. Horší byly ty tři roky, protože my jsme byli sociální případ, já jsem měla 1100 korun měsíčně i s dětskými přídavky, a z toho platit byt, otok, stravu, , všechno. Ještě štěstí, že jsem měla maminku, ta opustila zaměstnání a přestěhovala se alespoň na zimu sem do Liberce. Protože děti stonají většinou v zimě. Naše děti, když zakašlaly, tak se nešlo do jeslí ani do školky. Synovi bylo devět měsíců, když tatínka zavřeli, takže byl v jeslích. Máti je vždycky vzala na tři dny do postele a vykurýrovali jsme je. Protože já jsem nemohla chybět v práci. Nemocenská už byla velká ztráta, a to už by mi chybělo.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 17.02.2016

    (audio)
    duration: 54:20
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Liberec, 04.01.2024

    (audio)
    duration: 02:01:45
    media recorded in project Paměť pohraničí
Full recordings are available only for logged users.

Jsme jen kapka v moři, ale proto nemusíme žít v žádném poddanství

Olga Porkertová, Liberec, 2024
Olga Porkertová, Liberec, 2024
photo: Post Bellum

Olga Porkertová se narodila 24. srpna 1933 v Rychnově nad Kněžnou, do rodiny provozního ředitele Východočeských elektráren. Má dětské vzpomínky na podzemní činnost organizace Sokol během druhé světové války, represe během heydrichiády i na konec války na Rychnovsku. Byla svědkem divokého odsunu německého obyvatelstva z Orlických hor. Většinu života prožila v Liberci-Pavlovicích, kam se s manželem Josefem přestěhovali v 50. letech. V 60. letech pracovala na liberecké poliklinice jako laborantka krevních odběrů a vzpomíná na tragicky nedostatečné zásobování zdravotnickým materiálem. Její manžel pracoval ve slévárně, ale se sháněním práce míval problémy kvůli svému původu a kádrovému posudku, pocházel totiž z továrnické rodiny ze Sychrova nad Bělou. Byl odsouzen a uvězněn rámci tzv. Zlaté akce za prezidenta Antonína Novotného, kdy komunistický režim na přelomu února a března roku 1960 opět jednou cílil na představitele prvorepublikových elit. Olga ony tři roky přestála za pomoci své maminky, ve značné hmotné nouzi. Jejich syn tatínka poznal až jako tříletý při návštěvě ve vězení. Příchod 60. let a postupné uvolňování režimu sledovali Porkertovi s nadějemi, uvítali obnovu skautské organizace i Sokola, ve kterém Olga od mládí ráda cvičila. Rok 1968 přišel jako šok a s ním i prověrky v zaměstnání, zda pracovníci souhlasí či nesouhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Olze tehdy zachránil pracovní místo její nadřízený, když za ni souhlas vyplnil. Olga se dodnes věnuje tělovýchově, vyznává sokolské hodnoty a desatero. Roku 2024 žila stále v Liberci-Pavlovicích. Pamětnici jsme mohli zaznamenat díky podpoře ze Statutárního města Liberec a Česko - německého fondu budoucnosti.