Jiří Pošepný

„Na auta se stály… a to stáli třeba tejden frontu lidi. A čekali. Aby se dostali do záznamníku. Na barevnou televizi jsem já čekal dva dny. No… Na mrazák jsem čekal od rána… jako od večera asi od sedmi nebo od osmi hodin do rána. Venku. Nás tam stálo… Přivezli pět mrazáků. Čili prvních pět. A to jsme nevěděli, kolik jich maj. Ale prvních pět mělo šanci.“

„Takže já bych se ještě vrátila k tomu osmdesátýmu devátýmu. Mě napadla otázka: Jaké jiné písničky se zpívaly v tom divadle kromě hymny a teda té Modlitby pro Martu?“ – „Zpívalo se… Hutka zpíval to… jak se to jmenuje… to už je skleróza trošku… ‚Krásně žít, krásnější je moře, kdo je nejkrásnější…‘ Správně. To bylo takový… To se zpívalo hodně a ta písnička ve mně jakoby zní pořád, jo. Občas se stane, že ji hrajou v nějakým divadle… a tak mi to okamžitě vyplyne zpátky… nebo v rádiu, tak mi vyplyne zpátky ten Listopad, no. Že to k tomu patřilo, jakoby… Tam je ta jedna sloka taková, kdy se… kdy se dělá jenom brumendo a každej si přeje nějaký přání, tak jsme si asi všichni přáli stejný, aby to, co děláme, mělo smysl a posunuli jsme se někam dál. A věřili jsme tomu.“