The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pošepný (* 1963)

• narozen 15. května 1963 v Lomnici nad Popelkou

• v srpnu 1968 zažil sovětskou okupaci v Liberci

• otec po roce 1968 vystoupil z KSČ

• od dětství hraje amatérské divadlo

• v létě roku 1989 podepsal petici Několik vět

• během sametové revoluce se účastnil masových demonstrací a debat v Žižkovském divadle

Jiří Pošepný se narodil 15. května 1963 v Lomnici nad Popelkou. První záblesky politických vzpomínek sahají do roku 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. S otcem byl tehdy v létě v Liberci a kromě rozstřílené radnice si vybavuje atmosféru ve vlaku. „Nebylo to vůbec dobrý… Kolem panoval jistej strach,“ hledá Jiří slova, která vystihují tehdejší situaci z pohledu dítěte.

V půl jedné v noci 21. srpna 1968 Libercem otřásly motory tanků, obrněných transportérů, tahačů děl a další vojenské techniky. Cesta okupačních vojsk vedla kolem Divadla F. X. Šaldy, hlavní pošty a radnice přes náměstí Bojovníků za mír (dnes náměstí Dr. Edvarda Beneše) směrem na Prahu. Invaze v Liberci si vyžádala devět mrtvých a desítky zraněných.[1]

Když otec vystoupil ze strany, měli jsme pomyslnej černej puntík

Jiřího otec se živil jako velitel hasičů a ve volném čase hrál divadlo. Kromě toho byl členem KSČ (Komunistické strany Československa), ale po událostech roku 1968 ze strany vystoupil. Od té doby se rodina potýkala s problémy. „Měli jsme pomyslnej černej puntík. Byli jsme trošku utiskovaní, nemohli jsme studovat, nic…“ vzpomíná Jiří. Rozhodnutí ale otci nikdy neměl za zlé. Po okupaci ovšem zůstalo otci členství ve Svazu československo-sovětského přátelství, které nakonec pomohlo pamětníkovi ve studiích. Na důkaz členství totiž nosil na klopě odznak s červenou hvězdou. „Tento odznak mi zajistil, že mě vzali do učení. Mysleli si, že je otec ve straně,“ směje se dnes pamětník tomu, jak odznak dokázal klamat.

Kromě otce byl ve straně také Jiřího tchán, který byl podle něho přesvědčeným komunistou. „Ti, co tomu věřili, tak řadu věcí ani neviděli,“ myslí si pamětník. Když chyběly nějaké věci v obchodech, brali to jako fakt a víc se o to nezajímali. Například o případu, kdy se v obchodech nedal sehnat toaletní papír, tchán tehdy ani nevěděl, protože o nákupy se starala manželka.

Vyfotím, že jsem musel na svatbu v pantoflích!

„Jenom vám chci dokázat, jak byla ta strana mocná,“ začíná Jiří vyprávět historku ze svatby. Když se za socialismu ženil, chtěl si pořídit nové boty. V obuvi je ale neměli. „V tý době existovaly asi dva druhy bot, žádnej velkej výběr,“ vypráví pamětník, kterému shánění bot navíc znesnadňovala skutečnost, že měl velkou nohu. S nepořízenou se vydal do sídla komunistické strany, kde oznámil: „V sobotu mám svatbu, v obuvi nemají boty a ani nejsou schopný je sehnat. Vyfotím, že jsem musel v pantoflích!“ pohrozil úředníkům. „Druhej den ty boty v krámě byly. Takže takhle to fungovalo. Ze strachu sehnali cokoli.“

Další historka vykreslující absurditu doby se pojí s restaurací, kam chodili na obědy lidé z komunistické strany a ve které Jiří svého času vypomáhal. Vzpomíná, že jednou chtěl uvařit brambory, jenže v restauraci žádné neměli. „Brambory byly jenom pro školky a nemocnice,“ vysvětluje. Pamětník se ale nenechal vyvést z míry a prohlásil, že když není možné sehnat brambory, tak klidně ke smaženým řízkům připraví rýži. „Najednou někdo přijel ze skladu s rudlíkem plným brambor. Protože věděl, že by byl průšvih, kdyby partajníci dostali k obědu rejži s řízkem,“ žasne.

Jedna bedna banánů na celý okres

Strýc pracoval jako vedoucí skladu zeleniny a díky němu měli i Pošepní doma občas nějaké ovoce. „Na celý okres Semily přišla jedna bedna banánů,“ vybavuje si další příhodu ze socialismu. „Ta se měla rozdělit primárně do školek nebo do nemocnic. Teprve potom se to mohlo prodávat v obchodě. Nebo přišly dvě bedny ananasů. Kam se to mělo dát? Komu?“ líčí dilema s přerozdělováním. S nedostatkem exotického ovoce se tenkrát potýkala celá země, a pokud už se podařilo nějaké zajistit, nebylo snadné se k němu dostat. „Na všechno se stály fronty. I na ty hloupý banány,“ zoufá si Jiří. Dlouhé fronty před obchody a shánění nedostatkového zboží se staly každodenním rituálem.[2] „Ono to v republice bylo, akorát to dali jen někomu. Třeba velký hotely měly v zimě jahody, lidi ne.“ Mezi nedostatkové zboží patřilo kromě již zmíněných banánů nebo mandarinek i oblečení všeho druhu, elektronika, kvalitní knihy, nebo dokonce toaletní papír či hygienické vložky,[3] jak dokazuje pamětník na několika příkladech.

Na auta stáli lidé frontu i týden. Někteří dokonce museli čekat, aby se vůbec dostali do pořadníku. „Na barevnou televizi jsem čekal dva dny. Na mrazák jsem čekal venku od sedmi hodin večer do rána.“ Přitom, jak pamětník dodává, nikdo předem nevěděl, kolik mrazáků dovezou. „Stálo nás tam několik, a pak dovezli pět mrazáků. Čili šanci mělo jen prvních pět.“

Za nejhorší označuje období, kdy nebyl ani toaletní papír, ani dámské hygienické vložky. „Tak se s tím začalo kšeftovat. Například do drogerie přivezli vložky, ale nedostali ubrousky. Ty naopak dostávaly hospody, a tak jsme si to měnili, abychom tohle těm svejm ženskejm mohli dát. A to bylo hrozný, protože to je základní lidská potřeba. Aby lidi místo toaleťáku používali novinovej papír… to bylo šílený.“

Věci ze zahraničí jsem pašoval v autobuse za řidičem

Přes výčet nedostatků minulého režimu si Jiří nemyslí, že za socialismu bylo všechno špatně. Přesto jak říká, „špatných věcí bylo víc“. Hořce vzpomíná například na nemožnost cestovat. „Na to lidi zapomněli, že každej, kdo jel do Německa nebo do Polska, musel vyplnit celní prohlášení: co veze tam – jaký má hodinky, boty atd. – a co veze zpátky. Když někdo v zahraničí vyhodil starý boty a koupil si tam nový, tak mu je klidně sebrali,“ vzpomíná.

Do východního Německa, jak se říkalo tehdejší socialistické Německé demokratické republice, se prvně podíval jako dítě s rodiči. Později jezdil do Německa nakupovat oblečení pro vlastní děti. „Protože dupačky, botičky nebo košilky tam stály pár korun. A tady to hlavně nebylo. Takže jsem to pašoval,“ přiznává. Nakoupené věci schovával na různých místech v autobuse. „Občas jsem něco schoval i za řidiče, aniž by o tom věděl.“ Pamětník si uvědomoval, že je to riskantní. Kdyby to zjistili celníci na hranicích, tak by mu zboží zabavili a do zahraničí by ho už znovu nepustili.

Od února 1948 až do roku 1989 (s malou výjimkou v roce 1968) mohli lidé cestovat jen velmi omezeně. Nejsnáze se člověk dostal do tzv. zemí socialistického tábora – pokud měl platný pas. Do ostatních zemí (včetně Jugoslávie) mohli cestovat jen „vyvolení“ a navíc pouze s tzv. výjezdní doložkou. Prvním krokem k získání výjezdní doložky bylo podání žádosti o tzv. devizový příslib. To bylo povolení na nákup zahraniční měny na cestu do nesocialistického státu, které vydávala státní banka. Pokud měl někdo známé nebo příbuzné v zahraničí, mohl příslib nahradit pozváním s tím, že cizinec v bance složil pro pozvaného částku, která odpovídala délce jeho pobytu. S devizovým příslibem a výpisem z trestního rejstříku pak musel dotyčný zažádat o výjezdní doložku. Žádost po podrobném kádrování opět musel schválit zaměstnavatel včetně organizace KSČ a zvláštního oddělení na pracovišti. S doložkou bylo nakonec nutné ještě zažádat o turistické vízum na velvyslanectví příslušné země, do které člověk cestoval.[4]

Na potíže s výjezdem do Jugoslávie si Jiří dobře pamatuje. „Nechtěli nás pustit, protože se báli, že tam zůstaneme,“ popisuje událost z období po Pražském jaru. Nakonec pustili jen otce a ostatní členové rodiny museli zůstat doma. „Aby komunisti věděli, že se vrátí,“ dodává.

Pomalu se to lámalo na druhou stranu

V létě roku 1989 pamětník podepsal petici Několik vět, která volala po navázání dialogu mezi tehdejší komunistickou vládní garniturou a kriticky naladěnými občany. Během listopadu se účastnil protirežimních demonstrací. „Věděl jsem, že to, co se děje v republice, je špatně a že je potřeba to změnit,“ popisuje Jiří, co ho donutilo tehdy jednat. Vzpomíná, že do Prahy přijel se dvěma kamarády 18. listopadu, tedy den po brutálním potlačení pokojného studentského shromáždění na Národní třídě. V té době už měl dva malé syny, které nechal s manželkou doma. „Nejhorší bylo pomyšlení, že za Prahou stojí připravená armáda, která by nás bývala byla ušlapala, kdyby to někdo spustil. Ale to vám dojde až teprve po dlouhý době, co se všecko mohlo stát,“ přemítá pamětník.

S kamarády přespávali na studentské koleji a v Praze zůstali skoro týden. „Potom už začaly stávky a dalo se předpokládat, že se nám po cestě domů nic nestane. Pomalu se to lámalo na druhou stranu. Už se mohlo říct něco v televizi a začaly se vysílat objektivní zprávy…“ popisuje události po sametové revoluci. Kamarádil se tehdy s režisérem Pavlem Štinglem, který listopadové události zdokumentoval.

Jiří přiznává, že se obával následků svého počínání, protože jeho tchán byl činný v KSČ. „V komunistické straně působí dodnes. Na druhou stranu ale musím říct, že tomu nikdy nepřestal věřit. Možná proto si ho můžu vážit víc než těch, co rychle odhodili průkazy a dělali, že ve straně nikdy nebyli,“ kritizuje pamětník lidi, kteří členství v komunistické straně využívali k osobnímu prospěchu. Zároveň ale podotýká, že by komunisty „nevěšel“. „Protože každej není jenom zlej, ale má v sobě vždycky i něco dobrýho,“ myslí si.

Tehdy jsme si asi všichni přáli to samé

Během listopadových dní v Praze se pamětník zúčastnil řady akcí a večery trávil v divadle na Žižkově (jelikož sám hrál od útlého dětství v amatérském divadle), kde se diskutovalo o tom, jak co funguje a co je potřeba změnit. „Debatovalo se o politický scéně, životním prostředí, kulturní scéně nebo se řešily potraviny, které se sem dovážely, ale byly jenom pro někoho…“ vzpomíná. Během večerních debat se setkal s Václavem Havlem, Pavlem Landovským, Valtrem Komárkem nebo Milošem Zemanem.

Debaty střídal zpěv. „Zpívala se hymna, Modlitba pro Martu nebo Náměšť od Jaroslava Hutky: ‚Krásný je vzduch, krásnější je moře, co je nejkrásnější, co je nejkrásnější…‘ Tahle písnička mi zní v hlavě pořád. V jedné sloce se dělá jenom brumendo a každej si něco přeje. Tehdy jsme si asi všichni přáli to samé: aby to, co děláme, mělo smysl a posunuli jsme se někam dál.“ A věřil, že se tato přání vyplní.

Na listopadové události vzpomíná jako na období, kdy lidé drželi při sobě. „Po vytvoření Občanského fóra ještě drželi pohromadě, ale pak se to najednou začalo dělit. V mých očích to dělilo i největší přátele,“ posteskne si.

Kdysi jsem se chtěl se vším tady rozloučit…

O politiku se zajímá přibližně od svých patnácti let. „Postupně člověk vysleduje, co je, nebo není pravda…“ domnívá se Jiří Pošepný. Sám se ale do politiky nikdy zapojit nechtěl. Jako mladý uvažoval dvakrát o emigraci. „Cestou za sestrou do Vysokýho nad Jizerou jsem zastavil v jedné zatáčce, odkud je vidět skoro na celý Krkonoše, a chtěl jsem se se vším rozloučit… A stal se opak. Pohled na ty hory, na můj domov… Řekl jsem si ne. Zůstanu tady a zkusím to nějak doválčit a udělat něco pro to, aby se to tady změnilo.“ Svého rozhodnutí nikdy nelitoval. Jinde by podle svého přesvědčení stejně nebyl šťastný. Mladým lidem na závěr vzkazuje: „Nenechte si tuhle zemi ničit. A nenechte si vzít naši kulturu a umění.“

 

[1] Rok 1968: 21. srpen v ulicích Liberce. RŮŽIČKA, Daniel. Totalita.cz [online]. [cit. 2020-04-02]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/1968/1968_liberec.php.

[2] Období normalizace: Společnost zaživa pohřbená (sedmdesátá léta). MARJÁNKO, Bedřich. Totalita.cz [online]. [cit. 2020-04-02]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/norm/norm_02.php.

[3] Období normalizace: Společnost zaživa pohřbená (sedmdesátá léta). MARJÁNKO, Bedřich. Totalita.cz [online]. [cit. 2020-04-02]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/norm/norm_02.php.

[4] Stačilo mít uklizený stůl v práci a člověk nevycestoval. Před třiceti lety skončily výjezdní doložky. Čt24.cz [online]. 4. 12. 2019 [cit. 2020-04-02]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2995760-dalsi-meznik-na-ceste-ke-svobode-pred-triceti-lety-skoncily-vyjezdni-dolozky.