„Olga jí nepodepsala, ona říkala, že stačí, když jí podepíše jeden (pozn. Olga Havlová Chartu 77 podepsala).To asi bylo přání Vaška…my jsme pak podepsali obě petice Několik vět a to jeho propuštění (pozn. Václava Havla), ale to už bylo ke konci. Ale Chartu ne, protože já jsem ji ani dlouhou dobu nečetla, protože oni byli mimo a Olga chápala, že to opravdu ohrožovalo existenci těch lidí. Což je známo, protože pak se ocitli v kotelnách a museli umývat výlohy. Takže tím pádem jsem nepodepsala. Z těchto důvodů, a protože jsem si říkala, že teď zůstanu bez místa a ze začátku jsem Chartu ani nečetla, nedostala jsem se k tomu, abych věděla co tam je. A pak, když jsem jí četla, tak jsem viděla jaká je to blbost, jak je to hrozný, že za to lidi tak trpěli, protože to co tam bylo, bylo všechno pravda.“
„A bylo to hrozně krvavý a krutý a na to si pamatuju. To jsem už vnímala, protože to už mi bylo dvanáct let. Pamatuju si, že tam byly rodiny, třeba rodina měla čtyři syny, všechny tam postříleli ti Němci. Nebo tam byla naše učitelka jedna, měla dva syny a její manžel, který, nevím, jestli byl v odboji, ale byl v koncentráku. A oni tenkrát ty koncentráky osvobozovali ještě před tím pátým květnem, takže její manžel se vrátil asi týden před koncem války z toho koncentráku, jeden syn pracoval v Brně a druhý, ten byl mladší, tomu bylo snad sedmnáct, tak ten tam žil. Ten z Brna přijel a vítali tatínka a dopadlo to tak, že Němci zavřeli a pak postříleli i toho manžela, který se vrátil z koncentráku i ty dva syny. Takže tam byly taková hrozná dramata. A ta paní učitelka, která taky byla tatínkova zákaznice, vím, že jí šil smuteční šaty, protože byla taková hromadná tryzna. Rakve byly položené před kostelem, a pak byla společná tryzna spojená s pohřbíváním. Tak si nechala ušít smuteční šaty. A nebyla s ní žádná řeč, nechtěla ani nic přijmout, ani pohoštění. Říkala: ‚Nemůžu nic, všechno je pro mě jako chlupatý.‘ No a za pár dní spáchala sebevraždu.“
Zdeňka Pospíchalová se narodila 8. července 1933 v Třešti. Vyrůstala v rodině živnostníka, její otec provozoval krejčovství. Zdeňka vzpomíná na některé události související s válkou, na osudy židovských obyvatel města, především ale na květnové dny roku 1945. Povstání proti německým okupantům vyústilo v Třešti v jednu z největších tragédií konce války na našem území. 7. května 1945 dorazila do města trestná výprava složená z příslušníků gestapa, SS, Schutzpolizei a wehrmachtu, aby osvobodili povstalci uvězněné Němce. Zajali několik desítek třešťských mužů a na dvoře okresního soudu jich 34 popravili. O jejich osudu rozhodovala dcera výpravčího z Třešti, třiadvacetiletá Herta Kašparová, původem sudetská Němka a spolupracovnice gestapa. Zdeňka po válce vystudovala gymnázium, ale pokračovat na vysoké škole kvůli svému ‘buržoaznímu’ původu nemohla. Od dětství měla široké kulturní zájmy a toužila studovat herectví. Svého snu se nevzdala a po maturitě odjela do Prahy, kde začala navštěvovat soukromé hodiny herectví. Na nich se seznámila se stejně starou Olgou Šplíchalovou, později Havlovou, první manželkou Václava Havla. Jejich vzájemné sympatie a společné zájmy se postupem času proměnily v trvalé přátelství. Zdeňka má mnoho vzpomínek nejen na bývalou první dámu, ale i na Václava Havla. V době natáčení pro Paměť národa (r. 2024) žila v Praze.
