„Po tom komunistickém převratu vybrali jenom čtyři sta, kteří byli komunisti, a to byli ti výtvarníci. My ostatní jsme dostali průkazky 'výtvarníci z povolání'. To znamenalo, že nemáme právo vůbec na nic. Máme akorát právo být na volné noze a nemít zaměstnání. Protože každý člověk musel být zaměstnán, jinak byl příživník a zavřeli ho. My jsme byli takoví poslední kapitalisti. Mohli jsme žít na volné noze, nemuseli jsme mít zaměstnavatele, ale nebylo nám umožněno pracovat. My jsme si nemohli koupit malířský materiál jako těch čtyři sta uznaných malířů.“
„Tatínek si vyfotografoval Sověty. Udělal hodně fotografií. Oni neměli aparáty, to u nich vůbec neexistovalo. A šel tam za vojenským lékařem a poprosil ho o adresu, že jim to všechno pošle. A on [vojenský lékař] měl tu odvahu, že řekl: ‚Já vám to nemůžu dát, protože my nebudeme mít adresu. Nás všechny pošlou na Sibiř.‘ Tatínek vůbec nemohl pochopit, o co jde, protože jsme nebyli informovaní. On [vojenský lékař] měl asi zřejmě tu potřebu sdělit to jako inteligentní člověk dál, nebo aby třeba varoval. Tak nějak jsem si to představovala.“
„Už tehdy začala nějaká infiltrace toho komunistického tahu. Vypadá to, že je to moc brzo, ale já si myslím, že se to projevilo i v tom každodenním životě. Třeba mé rodiče, i když tatínek byl zakladatel skautingu a oba měli rádi přírodu, začal ovlivňovat ten levicový tah. Začali přijímat propagační materiály z Ruska, už i tehdy. Já jsem to poznala na jedné věci. Oni vystoupili z církve. Tehdejší tendence lidí, kteří byli ta inteligence, byla taková, že se začali stydět za to tmářství života v církvi. Viděli jako progresivní připojovat se k jiným tendencím. Já jsem chodila do základní školy a tehdy bylo normální, že hodiny náboženství byly dobrovolné. Mě tam rodiče nedali. Tohle je možná věc, kterou třeba někdo neřekl. Najednou se objevilo něco, co bylo úplně absurdní. To si vymyslel někdo, nevím kdo, ale určitě to byli levičáci. Byla to formace výuky pro ty, kteří nebudou chodit na náboženství. Jmenovalo se to strašně směšně – laická morálka.“
Eva Pospíšil-Hanušová se narodila 5. října 1930 v Praze. Její rodiče se už před druhou světovou válkou přiklonili ke komunistické myšlence. Po válce získala výuční list v šití na škole pro ženská povolání. V letech 1948–1953 studovala monumentální malbu u Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM). Protože nebyla členkou komunistické strany, musela pracovat na volné noze a měla ztížený přístup k výtvarným potřebám. Roku 1955 se jí narodil syn Jan. V roce 1963 se seznámila s Josefem Pospíšilem a navázali spolu vztah. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy Josef Pospíšil jakožto bývalý politický vězeň emigroval do Švýcarska, kam za ním Eva Pospíšil-Hanušová odjela o půl roku později. Její syn zůstal v Československu s prarodiči, s matkou se 13 let neviděl. Eva Pospíšil-Hanušová se ve Švýcarsku provdala za Josefa Pospíšila a usadili se ve městě Biel. Společně tvořili a vystavovali až do smrti manžela v roce 2008. Roku 2023 žila Eva Pospíšil-Hanušová ve švýcarském Bielu.
