The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Pospíšil (* 1952)

• narozen 13. července 1952 v Praze

• většinu dětství prožil v Klukovicích a následně se vyučil zámečníkem v podniku Chirana

• na konci 60. let se seznámil s Pavlem Zajíčkem, kterému následně pomáhal s jeho diskotékami

• po odchodu z vojny v roce 1973 se začal aktivně zapojovat do dění kolem undergroundové scény

• u kapely The Plastic People of the Universe působil jako produkční a později hrál v DG 307

• v polovině 70. let založil kapelu The Old Teenagers a postupně se undergroundu vzdálil

• v roce 1979 z jeho popudu vznikla první sestava kapely Garáž, reagující na punkovou vlnu v Anglii

• v první polovině 80. let byl v souvislosti s pořádáním koncertů opakovaně vyslýchán StB

• v roce 1988 se stal manažerem nové kapely Mejly Hlavsy jménem Půlnoc

• společně s Půlnocí pak těsně před pádem železné opony vyjel na turné po USA

• po revoluci spoluzaložil družstvo Radost a následně i hudební klub a obchod Radost FX

• v poslední dekádě působí na tuzemské scéně jako Tea Jay Ivo a pouští hudbu, která jej ovlivnila

„Vyrůstal jsem na vesnici sám a toužil jsem po tom, abych žil ve městě. Kolem to bylo tenkrát samé pole. Protože jsem se narodil v neděli a všechno se mi plní, tak to město přišlo jednoho dne za mnou,“ shrnuje své dětství s úsměvem Ivo Pospíšil, kterému je v době našeho natáčení šedesát osm let. V létě roku 1952 přišel v podolské porodnici na svět kluk, kterému osud předepsal dětství bez táty. První roky života proto strávil v Klukovicích v rozestavěném domě svého dědečka. Mezi hrubě nahozenými zdmi si k večeři opékal buřty na plynové bombě a k tomu dostal občas hrachovou polévku z pytlíku. O několik let později začal v garáži poslouchat vysílání Svobodné Evropy. Ve škole ho každodenní realita spíše ubíjela. K dobru dává mimo jiné vzpomínky na hysterický záchvat smíchu ve chvíli, kdy měl společně se zbytkem třídy zpívat Kaťušu, či na pětku přes celou stránku vysvědčení, kterou obdržel hned na konci první třídy.

Z toho, co o sobě Ivo vypráví, nelze jednoznačně říct, že se mu v životě všechno bez výhrad plní. Jisté ovšem je, že si celou řadu věcí splnil sám, přesně podle vlastního vkusu. To, co ve své pozdější hudební kariéře dokázal, má nezaměnitelnou energii a rukopis. Projekty, které by v šedi tuzemské normalizace považoval kdokoliv jiný za nemyslitelné, se mu podařilo zrealizovat se zvláštní samozřejmostí. Totéž platí i o jeho působení na scéně po roce 1989. Z vyjadřování i chování šedivého chlápka je dobře patrné, že chce, aby se věci děly s elegancí, a silný důraz na tento aspekt klade i při natáčení našeho rozhovoru ve studiu Paměti národa. Pokud bychom měli zůstat věrní úvodnímu citátu, museli bychom mu dát za pravdu také v jeho poslední části. Město opravdu přišlo jednoho dne za ním díky hudbě, kterou dělal. A nebyla to pouze Praha, kterou měl za humny, ale i velké metropole západní Evropy a obří mrakodrapy za oceánem.

Hudba se špatnými recenzemi

Když se Ivo 13. července roku 1952 narodil, nebylo mamince Marii ani dvacet let. V domě, který jeho dědeček původně plánoval postavit jako letní rodinné sídlo, bydleli společně se dvěma tetami, které byly v té době ještě svobodné. Maminka nesla na rozdíl od svých sester životní závazek v podobě malého syna. Jedním ze způsobů, kterým si tuto skutečnost kompenzovala, byly milované horory. Společně s Ivem je proto pravidelně jezdili sledovat do filmového klubu ve městě. „Při zpátečních cestách trolejbusem se lampy houpaly ve větru nad silnicí. Občas nějaká nesvítila a já měl pocit, že to vypadá jako projekce, kterou jsem hodinu předtím viděl na plátně,“ vzpomíná prošedivělý chlápek ve flanelové košili a o něco později spojuje intenzitu tohoto obrazu s panoramatem spalovny, na kterou se při své docházce díval z oken libeňského podnikového učiliště Chirany.

To už však bylo ve druhé polovině šedesátých let, kdy se i s maminkou přestěhovali do garsonky na Pankráci, kterou zdědili po mrtvé prababičce. Zde také zámečnický učeň jednoho dne zahlédl leták propagující diskotéku kdesi na Smíchově a vypravil se tam. „Na pódiu stál vysoký kluk, kterému pořád vypadávaly dráty ze zesilovače, ale hrál zajímavou hudbu. Seznámili jsme se a já mu začal pomáhat. Byl to tenkrát takový hledač, který si od svého bratrance z Velké Británie objednával zahraniční desky na základě recenzí v Music Expressu. Chtěl hlavně to, co mělo špatnou kritiku,“ popisuje Ivo jeden z iniciačních momentů, který jej přivedl k bigbítu, ale rovněž i k  seznámení s hudebníkem a básníkem Pavlem Zajíčkem.

„Potom jsem potkal Olinu a Pavel se seznámil s Míšou. Ve čtyřech jsme chodili po Praze a koukali na to, jak se to mění, jak se zavírají kluby a jak to jde všechno do háje,“ pokračuje ve svém vyprávění tehdy osmnáctiletý kluk, který ještě nějakou dobu po srpnové invazi objížděl se svým kumpánem střední Čechy a pouštěl obecenstvu zvuky západní hudby. Na rozdíl od Pavla Zajíčka se mu však nepodařilo sehnat modrou knížku, a tak musel v roce 1971 nastoupit na povinnou vojenskou službu k raketové jednotce v Ruzyni. V té době už však byla stejně většina klubů zavřená, a Ivo tak zpoza rezavého plotu lemujícího kasárny sledoval, jak si jeho kamarád hledač nachází novou partu, zformovanou kolem slušně rozjeté kapely The Plastic People of the Universe a jejich uměleckého vedoucího Ivana Martina Jirouse.

Ivo deLuxe

„Jednou se v kasárnách objevil Magor s Pavlem Zajíčkem a Frantou Maxerou. Přišel jsem za nimi na vrátnici a oni hned: ‚Hele, nemohl bys tady půjčit agregát?‘ Řekl jsem jim: ‚Chlapci, to jste trošku mimo.‘ Nicméně mě později pozvali na parník. S kamarádem jsme se převlíkli do civilu a šli tam. Dopadlo to dobře, protože kdyby mě tam chytili, tak bych měl velký problém,“ popisuje Ivo svůj první kontakt s českou undergroundovou scénou, který se pojí s kultovní svatbou Charlieho Soukupa na jednom z vltavských parníků. Pozdější důkladné seznámení s celou komunitou vedlo mimo jiné k tomu, že Plastici začali zkoušet v sále klukovické hospody, kterou provozovala jeho maminka.

Zde byl také Ivo po svém propuštění z vojny svědkem okamžiku, kdy se kapela dozvěděla o tom, že jim komise neudělila přehrávky, a oni tak ztratili zastoupení dosavadního pořadatele, kterým bylo Pražské kulturní středisko. Bez něj nemohla žádná kapela v tehdejším Československu oficiálně vystupovat a pro Plastiky to znamenalo definitivní přesun k utajovanému hraní. „Začali jsme to u piva řešit, ale bylo vidět, že Magor z toho má radost. Dost se mu to hodilo do koncepce undergroundu,“ přibližuje po letech atmosféru syn výčepní, která ve svém lokále nakonec dovolila veřejně vystoupit nejen Plastikům, ale i démonickému básníkovi Egonu Bondymu a nově zformované experimentální formaci DG 307.

Právě v takzvaných Degéčkách stanul Ivo po boku Mejly Hlavsy a Pavla Zajíčka. Svébytný styl, kterým kapela disponovala, dobře vystihuje skladba s názvem Ivo deLuxe, při které její hlavní aktér nasával ústí mikrofonu, zatímco druzí dva mlátili do plechů nebo křičeli text. Angažmá v této kapele však paradoxně pomohlo Ivovi najít cestu ven z undergroundu. Kakofonická produkce v kombinaci se stále častějšími policejními zátahy na koncertech jej postupně motivovaly k znovuobnovení sestavy Old Teenagers, ve které hrál před svým započatým angažmá u Plastiků také houslista Jiří Kabeš. Pod novým názvem The Old Teenagers začalo uskupení vystupovat i s Pepou Pilařem nejen na akcích pořádaných lidmi kolem Magora, ale také na oficiálních pódiích.

Vyhazov a návrat

„Jednoho dne mě Mejla s Pavlem zatáhli do klubovny a řekli, že buď budu hrát rokenrol, nebo budu hrát s nimi. Zvolil jsem si tu první možnost. Rozhodnul jsem se, že budu dělat zábavu a rozdávat pozitivní energii. Ta deprese spojená s hudbou Plastiků a neustálá bojová hra s policajty mě přestala bavit. Proti režimu jsem nikdy cíleně nebojoval. Šlo mi spíše o svobodu kapel, ve kterých jsem hrál,“ popisuje Ivo názorovou konfrontaci, která se koncem roku 1976 odehrála v Divadle E. F. Buriana, kde byli všichni tři zaměstnáni jako kulisáci. Tehdejší basák rokenrolové kapely tuto situaci označuje za „vyhazov z androše“, druhým dechem však dodává, že své přátele, které díky této životní epizodě získal, vlastně nikdy neztratil.

Přesto, že The Old Teenagers, kteří se později přejmenovali na Classic Rock’n’Roll Band, hráli na oficiálních pódiích v době, kdy Plastici stanuli před socialistickým lidovým soudem, se Ivo s Mejlou dále přátelili. Na adresu perzekvované kapely do Prahy přicházely nahrávky punkových singlů z Velké Británie. Ty jejich frontman nosil rovnou Ivovi, který v nich našel inspiraci i dosud netušenou energii. Hraní s rokenrolovým uskupením, které oficiálně zaštiťovala Jazzová sekce, jej postupně přestávalo bavit. V roce 1979 se tedy společně s Karlem Habalem z kapely Umělá hmota rozhodl založit nový projekt, který se odcházející vlnu londýnského punku pokusí transformovat do českého prostředí, kam dosud pořádně nedorazila. Tak vznikla Garáž, kterou její členové pojmenovali po prostoru, ve kterém dávali dohromady jeden z prvních punkových repertoárů u nás.

První koncert se uskutečnil ještě téhož roku, společně s nově vzniklou formací Jasná Páka. Důležitým zlomem se však pro Garáž stalo vystoupení na fotbalovém hřišti v Lipencích. „Hráli jsme první a po nás byla kapela Nápravna, která hodně útočila na komouše. Během jejich setu vnikl do publika kordon policajtů a všechny nás tam sevřeli. Karel utekl přes pole a následující den mi přišel říct, že končí, protože už je to na něj moc. Já jsem dostal pozvánku na Barťák. Byl to pro mě první kontakt s StB,“ vzpomíná Ivo, který od té doby musel čelit rostoucímu zájmu tajné policie, ale také začít hledat nového zpěváka. Tím se po nějaké době stal Tony Ducháček, za něhož baskytarista a manažer Garáže zaskakoval v práci, tedy při rozvážení obědů pro školskou správu.

„Tlačil jsem na něj, aby napsal nějaké vlastní texty, což po čase udělal, a byly fakt dobré. Zpívat neuměl vůbec, ale vždycky to dokázal zahrát do cool polohy, což bohatě stačilo,“ vzpomíná Ivo, kterému se tím podařilo svoji kapelu etablovat jako nedílnou součást druhé undergroundové generace. V polovině osmdesátých let, kdy Plastici nemohli oficiálně vystupovat, a někteří z jejich členů byli dokonce donuceni k emigraci, se rovněž dohodl s Mejlou Hlavsou na angažmá, které nejprve vyústilo v několik společných skladeb, později pak i v živé koncerty v klubu na Chmelnici. Ten tehdy pro Garáž platil za domovskou scénu. Mejla, který v té době nemohl oficiálně vystupovat, byl na pódiu přítomen jaksi napůl. Z reprobeden se ozýval zvuk jeho kytary, zatímco samotný hudební výkon probíhal kdesi v zákulisí, ve skrytu boční opony.

Poloviční zázrak

„Hráli jsme pro takové lidi, pro jaké jsme hrát chtěli. Byli mezi nimi výtvarníci, budoucí novináři a taky hezké holky,“ říká Ivo a z jeho slov je patrné přesvědčení, které se mu do jeho aktivity dařilo vkládat. Nepolevil ani přesto, že šlo také o období, kdy na něj StB vyvíjela silný tlak, kterým se jej snažila od muzikantské činnosti odradit, nebo jej přemluvit ke spolupráci. V jeho svazku označeném krycím jménem Žid je dodnes patrné období, kdy důstojníkům tajné policie došlo, že svůj objekt zájmu k ničemu nedotlačí, a intenzitu sledování zmírnili. „Díky tomu jsem však nemohl svým spoluhráčům nabídnout vůbec nic materiálního. Snad jen trochu dobrodružství a trochu radosti z muziky,“ uzavírá Ivo tuto část vyprávění a komentuje tím mimo jiné fakt, že kapela z důvodu anonymních udání třeba i půl roku nehrála na veřejnosti.

Pod pokličkou jakési poloviční ilegality se tak on i celá Garáž v různě pozměňované sestavě prokousávali druhou polovinou osmdesátých let. Před revolucí se díky velkému úsilí i shodě náhod podařilo několik událostí, které by byly ještě před pár lety nemyslitelné. Kromě turné po USA, na které se Ivo dostal jako manažer Mejlovy nové kapely Půlnoc, to byl také společný koncert na hokejovém stadionu Eden, na kterém obě sestavy vystoupily společně s formací Copernicus a západoněmeckými hosty The Blech. Pod pódiem bylo tehdy více než devět tisíc hlav a vzduch naplňovala předzvěst blížící se společenské změny.

Samotná revoluce však hraje v Ivově vyprávění pouze okrajovou roli. Ztrácí se kdesi mezi koncertními šňůrami Garáže, kterých tehdy začalo významně přibývat. O tom, že se skutečně něco děje, se prý dozvěděl z autorádia na zpáteční cestě po vystoupení v Otrokovicích. Bez ohledu na to, že událostem spojeným s listopadem 1989 nepřikládá on sám velkou roli, je nutné zmínit, že jeho životní osudy ovlivnily velkou měrou. Devadesátá léta jsou pro Iva spojena nejen s podnikáním v hudební a kulturní branži pod hlavičkou družstva Radost a následným založením klubu Radost FX, ale také s rozpadem nejsilnější sestavy Garáže v roce 1993, jen několik měsíců po tom, co kapela obdržela hlavní cenu na festivalu Midem v Cannes.

„Nejdřív zahrála Půlnoc a pak vystoupil Lou Reed s Johnem Calem. Nakonec řekl, že má překvapení, pozval na pódium Maureen Tuckerovou a Sterlinga Morrisona a po pětadvaceti letech spustili Heroin. Lidé tam brečeli, protože to pro ně byla neuvěřitelná věc. Šlo o poloviční zázrak,“ popisuje Ivo šťastnější chvíle, které ve stejném období zažil s Mejlovou kapelou na vernisáži výstavy Andyho Warhola na jednom soukromém zámečku za Paříží. Sám tuto událost líčí jako zásadní zadostiučinění všeho, co jej během působení na hudební scéně potkalo. Perzekvovaní hudebníci zpoza železné opony se na jednom místě setkali s těmi, kteří je kdysi v jejich směřování ovlivnili. Byl to tehdy právě Ivo, kdo bývalé členy Plastiků naložil do dodávky a převezl je přes půl Evropy na určené místo. Možná se to stalo proto, že se narodil v neděli a všechno v životě se mu plní. A možná je to taky proto, že si to tak trochu splnil sám přesně podle vlastního vkusu.