Ivo Pospíšil

„Jel jsem tam svým autem a vezl nějaký velký buben Dégéček [DG 307] a ještě další věci. Konalo se to na kraji Budějovic a my jeli rovnou do té hospody Na Americe, kde už se shromažďovaly máničky. Všechno jsme to vyložili a mezitím, co jsme se připravovali, hrála nějaká strašidelná bluesová kapela. Do toho tam přijeli policajti, kteří říkali, že to skončilo. Chvíli jsme to v sobě řešili, ale nakonec jsme všechno zase naložili do auta. Mezitím začala atmosféra trochu houstnout, a tak jsme se vydali zpět do Prahy. Na poslední chvíli se ke mně do auta nacpal Knížák a říkal: ‚Jeď! Jdou po mně!‘ Asi měl nějakou schízu z toho, že po něm fízlové jdou. Vezl jsem tehdy taky ještě Mejlu a další. Dojeli jsme zpět do Prahy a nic jsme nevěděli. Na druhý den jsme se sešli U slunců, Mejla měl tragický výraz a začal popisovat, co se v těch Budějovicích stalo.“

„Ivo Zázvorka si dopisoval se šéfem fanklubu Velvetů panem Kostkem. Stejně jako většina lidí v té době, ani on neuměl moc anglicky. Jednou dostal dopis, ze kterého vydedukoval, že se má v Paříži konat výstava Andyho Warhola, kterou dělali Cartierové, a že tam má zahrát Půlnoc s Lou Reedem. Chodil za Mejlou a říkal mu to, ale já jsem o tom jako manažer Půlnoci neměl žádné informace. Tak jsem zavolal do Paříže Jirkovi Smetanovi a pověděl mu, jaká koluje fáma. On, jako impresário, zašel ke Cartierům a řekl, že má zprávu o chystané výstavě Andyho Warhola, na které by měla zahrát kapela jeho kamaráda z Prahy. Oni odpověděli, že výstavu chystají, ale nevědí o tom, že by tam někdo měl hrát. On jim na to řekl, že by tam měl hrát i Lou Reed, a oni znovu odpověděli, že o tom taky nevědí, ale že mohou panu Reedovi zavolat a zeptat se ho. Lou Reed měl s Půlnocí předchozí zkušenost z Prahy a asi se mu taky zachtělo do Paříže ke Cartierům. Řekl tedy, že to je skvělý nápad a že se domluví s Calem, aby společně zahráli pět písniček z alba věnovaného Andymu Warholovi. Nakonec dodal, že Půlnoc je fajn kapela a že by tam mohla být taky. Načež mi Jirka zavolal, že to klaplo a že on tomu bude dělat produkci. Objednal pódium, já jsem naložil jedenáct lidí a pódiovou aparaturu do svého Fiatu Ducato. Dojel jsem do Paříže k zámku, kde už byla místní honorace, a do toho se tam objevili všichni Velveti a další lidé z Ameriky. Odpoledne byla zahájena výstava. Předtím zahrála Půlnoc pět věcí a pak pět věcí zahrál taky Lou Reed s Calem. Nakonec řekl, že má překvapení, a pozval na pódium Moe Tuckerovou a Sterlinga Morrisona a po pětadvaceti letech zahráli Heroin. Lidé brečeli, protože to pro ně byla neuvěřitelná věc. Lou Reed měl totiž ještě odpoledne podmínku, že se nesmí potkat s Morrisonem, se kterým se soudil ohledně autorských práv. Nakonec se však stalo toto, což byl poloviční zázrak.“

„Oni byli trochu nepraktičtí, ale já jsem byl praktický. Start u nich byl proto pro mě dost snadný. Hlavně jsem jim nabídnul zkušebnu a možnost hraní v Klukovicích u mojí matky, která tam pracovala v hospodě. Mezitím sekla s úředničinou a rozhodla se, že vezme nabídku pro jednoho člověka na hospodu čtyřku [pauza]… takže, oni [Plastici] ze mě měli asi pocit, že všechno dokážu zařídit. Jezdili za mnou na vojnu a říkali, že budou dělat koncert na parníku. Tenkrát jsem sloužil kousek za Dejvicemi směrem k letišti. Jednou přijel Magor s Pavlem Zajíčkem a Frantou Maxerou. Přišel jsem za nimi na vrátnici a oni hned: ‚Hele, nemohl bys tady půjčit agregát?‘ Řekl jsem jim: ‚Chlapci, to jste trošku mimo.‘ Nicméně mě později pozvali na parník. S kamarádem jsme se převlíkli do civilu a šli tam. Dopadlo to dobře, protože kdyby mě tam chytli, tak bych měl velký problém. Nic takového se naštěstí nestalo a my se vrátili do kasáren.“