Jiří Pospíšil

„Vloupali se tam a ukradli potravinové lístky a věděli, že tam jako rodina bydlíme. Vůbec si neuvědomovali, co způsobili. Teď přijelo gestapo, nás takhle postavili do řady a kolik chybělo, aby nás byli postříleli. Na tátu, že musel něco slyšet, že tam někdo chodil v domě. To jsme měli na kahánku.“

„Jak byl na Slovensku ten zázrak v lese v Turzovce... Naložil jsem manželku, babičku a ještě jednu paní tady z Olšan a jeli jsme na Turzovku. Tam byla léčivá voda. Zaparkoval jsem auto na louce. Tekla tam řeka a odešli jsme kilometr lesem na vrch. Všechno jsme obhlídli. Jak tam lidi postavili oltářky, tak tam vždycky vletěli komunisti a všechno to rozbili a spálili. Teď se vrátím do práce a zavolal mě náměstek, že si mám vzít s sebou vedoucího a jít k němu. Tak jsem si říkal, co se bude dít. Tak jsem tam šel a on mně ukazoval: ‚Je to tady tvoje auto?‘ Tak podle čísla říkám, že je to moje. ‚Poslali nám ho policajti, že děláte Slovákům ostudu, že tam chodíte na zázračné místo.‘ Teď se snažil ze mě dostat, aby mohl udělat nějaké hlášení, že jsem tam vezl manželčinu rodinu a že jsem tam jel kvůli nim. ‚Ne, já jsem to chtěl taky vidět. Chodím do kostela a jsem věřící člověk, tak jsem to chtěl vidět, co se tam vlastně přihodilo.‘ To mu nešlo do noty, ale musím přiznat, že byl celkem loajální kvůli jiné věci ještě předtím. Říkal, že někteří když chodí do kostela, tak jezdí do jiné vesnice. Protože oni sledovali u kostela, kdo tam chodí, a zapisovali si to. Já jsem říkal: ‚Klidně si zapisujte, já chodím do kostela každou neděli v Rudě. Pokud budete chtít, tak se tam můžeme setkat.‘“

„Byl jsem v technické kanceláři na údržbě. Staral jsem se o náhradní díly a zakresloval jsem, když se něco polámalo, objednával jsem odlitky a takové věci. Měl jsem tam pár spolupracovníků. Byli jsme taková odbojová parta. Ne, že bychom někde něco kazili. Po okupaci se tam udělala nová komunistická garnitura a musel jsem na sebe napsat sebehodnocení, jak se stavíme k tomu, že sem přišlo vojsko. Jenomže my jsme byli rádi, že tam byl tenkrát Dubček. Komunisti vyhlašovali Dubčekovy směny a my jsme chodili do JZD v sobotu zadarmo pomáhat na žně, pomáhat s řepou. Co družstvo potřebovalo, ale oni to pořádali. Bylo nás tam čtyři nebo pět, co jsme fandili Dubčekovi. Teď ti komunisti byli jinačí a brali nás jednoho po druhém. Co jsme napsali? Já jsem samozřejmě napsal, že mě politika nezajímá a že ty změny organizovala strana a že si ve straně mají udělat pořádek. Ten jeden chytrák říkal: ‚Všechno je politické. I ta stolička, co na ní sedíš, je politická.‘ No tak jsem říkal: ‚Teď, jo? Teď mě tady soudíte? Teď mně vyčítáte Dubčekovy směny? Vždyť vaši soudruzi je organizovali! Tak co po mně chcete, po nestraníkovi, abych se k tomu vyjadřoval?‘ Samozřejmě do 14 dnů jsem dostal vyrozumění, že jsem politicky nespolehlivý, a to dostali krom jednoho všichni ti spolupracovníci v technické kanceláři. Oni říkali, že je to hnízdo oportunistů.“

„My jsme si to připomněli na základě vysílání Svobodné Evropy, že mají lidé přijít do práce pěšky. My jako parta z technické, co jsme tam zůstali. Pořád ještě probíhaly prověrky, takže jsme ještě byli pohromadě. Tak jsme šli z Rudy ráno pěšky do práce. Ale oni potvory komunisti to věděli. Věděli, že něco je a oni nás hlídali. A zrovna tady v Rudě jsme měli jednoho takového skalního, co dělal vedoucího na jednom oddělení v továrně. A ten nás nahlásil a my jsme tady byli myslím tři nebo čtyři. Já, nějaký Kadlec, sekretářka a ještě Andréska. Šli jsme pěšky tady podél strouhy. No jo, ale byl to děs. Všechny si nás potom volali a každý měl nějakou výmluvu. Prostě jsme nepřiznali, že to byl protest. To ani nešlo.“