Josef Pospíšil

„My jsme bydleli na konci Zikovy ulice ve čtvrtém poschodí, takže jsme měli úžasný výhled na celé náměstí, kterému dominuje arcibiskupský seminář, dříve to byl taky arcibiskupský seminář. Proti našim oknům, tam, kde je dnes Stavební fakulta ČVUT, byla ohromná ohrada, v níž byla bojová technika zbraní SS, které vlastně sídlily v té Vysoké škole chemicko-technologické. Ty události posledních dnů byly tak dramatické, že se mi vryly do paměti. Jenom ve stručnosti, otec to všechno sledoval, ty události, volal nás k oknu, abychom to sledovali s ním. To bylo v dopoledních hodinách, z toho objektu vyjel ohromný transport haklů, těch obrněných vozidel – polopásů – a nákladních aut s vojáky. Nevím, jestli wehrmachtu nebo SS, to pochopitelně už nejsem schopen identifikovat. Ten transport byl ohromný, možná to byly desítky minut, co projížděly tou Zikovou ulicí na ‚kulaté náměstí‘, a po iks hodinách se vracely ty transportéry plné mrtvol. Skutečně ty transportéry byly potřísněné a to byl pro mne vjem, který mi do konce života nevyprchal z paměti. Čili na tohle vzpomínám, na všechny ty události, které s tím byly spojené, protože za několik hodin po téhle události do našeho bytu přišli – pravděpodobně to byli Rusové, kteří z toho čtvrtého patra ostřelovali nebo kontrolovali ten objekt, jednak toho skladiště těch transportérů, ale také objekt Vysoké školy chemicko-technologické. A na to si rovněž vzpomínám, protože jsem pak měl řadu let krabici s nábojnicemi, které tam zůstaly. Zajímavá věc byla, že nebylo rozbito ani jedno okno, všechna okna byla pootevíraná a oni to odtamtud sledovali. A tento sekretář, jak jsem o něm psal, tak na tom sekretáři je ještě stopa po kulce, která do toho bytu vletěla a která v tom bytě zůstala, a my jsme ji pak našli. Čili to je ve stručnosti ten příběh, který mi utkvěl a který je pro mne velmi zajímavý. Pochopitelně se pak odvíjela ještě řada takových zajímavých věcí, jako že shodili ze střechy správce, který tam vyvěsil pod dojmem těch událostí, že válka už se blíží ke konci nebo že už je konec, prapor, ten se zabil. A to už taky nevím, jak k tomu došlo, pak tam zastřelili nebo shodili nějakýho německýho důstojníka, kterej tam ležel dokonce několik dní, a my jako děti jsme se na něj chodily dívat, jak tam mrtvej, s cigaretou v puse, leží.“