Doc. RNDr., Csc. Lubomír Pospíšil

„Po roce 48, protože děda byl takový třídní nepřítel, hrozilo nám vystěhování. Bydleli jsme v takovém dvojdomě, jehož druhá půlka patřila paní Votavové. Měla i dílničku na kola. Později se z její dílny stala Včela, která sídlila u nádraží a vyráběla jízdní kola. Takže paní Votavovou, protože byla kapitalistka, vystěhovali a dům sebrali a udělali z něj služebnu StB. Nás nakonec nevystěhovali, ale nařídili uvolnit v domě jedno patro pro byt náčelníka StB, protože musel mít byt blízko služebny. U nás se poslouchal Londýn a Svobodná Evropa, a o patro výš bydlel náčelník StB. Jmenoval se Černý a byl neuvěřitelně protivný, v našem domě pobyl rok, pak někam povýšil. Byl velice protivný, řekl, že na ústřední topení nebude platit, protože dělnická třída také nemá ústřední topení. My jsme vlastně všichni žili kolem klubek v kuchyni, kde byl nemocný děda, babička, matka, já jsem v rohu psal úkoly a táta tam čistil ten poklad. Pamatuji se, že tam měl velké skleněné mísy s kyselinou a tam to leptal, do toho ženské vařily, já psal úkoly, pak mě naučil dělat dokumentaci. Přes průklepový papír se obrácenou tužkou jezdilo po minci, aby se jako ‚ofotografovala‘. Byt jsme zpátky devatenáct let nedostali. Po veliteli StB k nám přišel další člen od policie, pan Landa. To byla slušná rodina, jeho dcery si k nám chodily hrát. Když se vystěhovali, bydlela u nás paní Vaníčková. Vaníčkovi si koupili u plovárny dům, aby se do něho dostali, dohodli jsme se s nimi, že jim dáme soudní výpověď. Když jsem se oženil, dva roky jsme bydleli v mansardě, než se byt uvolnil. Tak to je historie našeho domu.“