Miroslav Pospíšil

„My jsme byli v Rajhradě. Tenkrát to byla taková dobrá parta těch vysokoškolských lidí a kněží. Na školení sice chodili profesoři z vysoké školy nebo z politické školy, ale většinou to vypadalo tak špatně, že tam ani tu hodinu nevydrželi, protože oni něco řekli a ti naši kněží nebo profesoři byli v tom vzdělaní taky a porazili je: Vždyť to nemáte pravdu, vždyť to přece nebylo takhle a takhle. Vždyť si přečtěte to a to.“

„Dával mi povolávací rozkaz: Okamžitě nastoupit na vojenské cvičení. Jenomže v tu dobu jsme zrovna čekali druhou holčičku. Manželka měla termín. Tak jsem říkal, že nepůjdu. Že ji nemůžu nechat doma samotnou. A oni říkali, že musím jet do Šumperka na vojenský velitelství a že mě snad hned pustí zpátky. Tak jsem si nevzal ani holení a nic z těch věcí, co se berou. A přišel jsem na vojenský velitelství a tam mě dořval. Shodou okolností u nás bydlel za války, když se oženil. Pak se v padesátých letech udělal z vojína major. Tak on byl velitelem na vojenské správě. No a ten mě dořval, co si myslím. Že když jsem povolaný na vojnu, že se žádný takový ohledy neberou. Když tak jsem si měl vzít všechny ty propriety s sebou. A nepustil mě domů. To nás potom v noci odváželi autama na Moravský Krumlov.“

„Z Kameničky šli Rusáci a tady z druhé strany na tom kopci ještě byli Němci, takže byla přestřelka. A my jsme přijeli tady do Hostic k druhýmu domu a tam jsme se chtěli schovat do šopně. Napřed jsme se chtěli schovat v domě, ale na verandě bylo zavřeno. Takhle jsme v té šopně viděli, že tam mají nějaké bedny, tak jsme tam spolu s panem Mazákem zalezli a zadělali se těma bednama. Už když jsme tam lezli, tak jsme viděli, jak tam Kubíčkům střílejí do střechy, jak se tam odráží kulky. Byli jsme schovaní pod bednama a měli tam vyrovnaný dřevo ze strany, kde se střílelo. Takže jsme měli jistotu, že se nám nemůže nic stát. A kdyby byl nějakej odraz, tak jsme byli přikrytí těma bednama. Potom ta střelba přestala, a tak jsme jeli dál. Předtím tam zastřelili paní Všetečkovou.“

„To auto přijelo až do Lhoty. No a tam byli partyzáni a už oslavovali osvobození. A teď viděli německý auto a začali na něj střílet. Jenomže si nevšimli, že za autem jela spojka na motorce. A ta, jak viděla, že je přestřelka s partyzánama, tak se otočila a ujela do Hostic pro posilu. Taky to tenkrát vypadalo, že vypálí vesnici. Jak Hostice, tak Lhotu. Pozavírali chlapy z Hostic do jednoho baráčku v oplocené zahradě a ti to hlídali. Ale byl tady jeden starosta. Byl to sice Čech, ale znal dobře německy. A tak šel do Rudy k tomu starostovi obce. To byl zase Němec, ale znal dobře česky. Ten pan Straka byl u něho a orodoval, že se jedná o nedorozumění, že to bylo spíše jen s těma partyzánama ve Lhotě a že se to nějak spletlo dohromady. Potom je tady po několika hodinách propustili. Mezitím už prošla fronta, takže to takhle utichlo.“