Věra Pospíšilová

* 1935

  • „Šedesátý osmý jsme vnímali… strašně jsme byli šťastní, ale když se to jako pokazilo, tak si pamatuju, že můj muž, ten omdlel. Vezli jsme ho do nemocnice. Muzikanti, oni jsou takové citlivky. Samozřejmě mu nic nebylo a doktoři mu řekli: ‚Zavřete si rádio.‘ Protože to bylo hrozný. A my jsme potom v tom devětašedesátým šli do toho Švýcarska. To jsme ještě mohli. A když jsme odjížděli 7. října, to měla ta moje nejstarší dcera zrovna narozeniny, proto si to pamatuju, tak druhý den zavřeli hranice. To už bychom nebyli směli za ním, on už tam byl. Manžel už tam byl.“

  • „Za mnou přišli, že potřebujou na Ministerstvu vnitřního obchodu rychlou písařku. Že je potřeba něco jim pomoct. Tak jsem musela, to jsem musela poslechnout. Tak jsem šla na Staroměstské náměstí na ministerstvo, ač se mi nechtělo, a psala jsem Normy teplé kuchyně. Možná to ještě někde existuje. Když jsem napsala Normy teplé kuchyně, tak jsem se vracela do Reklamy obchodu, ale oni mi řekli: ‚Soudružko, oni si vás vyžádali, abyste nastoupila u nich.‘ Já jsem říkala: ‚Ale mně se nechce.‘ ‚Ale, soudružko, vy musíte, protože my za vás dostaneme dotace.‘ Ale nevím, tenkrát se tomu dotace asi neříkalo. Ale dostali nějaké peníze, takže mě prodali na to ministerstvo. A když mě přijímali na ministerstvo, přišla jsem tam první den, tak mě tam někdo uvedl a na chodbě posadil. A přišel předseda komunistické strany z toho ministerstva a říkal: ‚Vy jste měla otce mlynáře?‘ Já jsem řekla: ‚Ano.‘ ‚A kolik měl váš mlýn stolic?‘ Podle toho se poznala velikost mlýna. Já jsem řekla: ‚Víte, to já ani nevím.‘ Tak jsme hledali tatínka na telefonu málem po celé republice, abychom se zeptali, teda on, kolik měl mlýn stolic. Já jsem se modlila, aby měl hodně, aby mě nechtěli. Jo, on měl jen dvě! ‚Tak můžete jít.‘ A tak jsem mohla na ministerstvo nastoupit.“

  • „To já jsem nijak nezkusila, nic strašnýho nezkusila. Až když potom přicházelo osvobození v dubnu 1945, tak se musely všecky ženský někde zazdít do sklepů, protože přišla osvobozující armáda Malinovského, a to byla katastrofa zkrátka. Pár dětí tam po nich opravdu ještě zůstalo. Museli jsme být ve sklepě, vyrabovali nám byt, celej mlýn. Jedli pastu na zuby, to byli takoví… Teď mou nejmilejší knížku, Káju Maříka, tu používali třeba na WC, protože byla brožovaná. No katastrofa, to se tam už skoro nešlo… No bydleli jsme tam dál, ale byla to hrůza.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.11.2023

    (audio)
    duration: 01:03:33
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ze Švýcarska jsme se vrátili, ačkoli jsme nemuseli

Věra Pospíšilová
Věra Pospíšilová
photo: archiv pamětníka

Věra Pospíšilová, rozená Štrofová, se narodila 21. září 1935 v Brně, její rodiče však bydleli v nedalekých Kloboukách. Vladimír Štrof zde vlastnil parní mlýn, který zakládal spolu se svým otcem Jakubem Štrofem. Za války se Štrofovým díky hospodářství nevedlo špatně a dokonce mohli vypomáhat ostatním. Rodinná tragédie je však stejně neminula. V roce 1941 byl jakožto člen Moravské pětky, vrcholného orgánu domácího odboje, zatčen a o tři roky později popraven Věřin strýc Jaroslav Trumpeš. Jeho manželka Růžena se utrápila, a tak se o osiřelého bratrance Jiříka postarali Štrofovi. Když přišel duben 1945, jižní Moravou se prohnala vojska maršála Malinovského a zanechala za sebou spoušť. Věřina rodina se spolu s ostatními sousedy schovala do vinného sklepa a po čtrnácti dnech našla mlýn úplně vyrabovaný. Ani utíkající Němci tehdy nenadělali tolik škod jako sovětská osvobozenecká armáda. Vladimír Štrof si vzal půjčku a mlýn zrekonstruoval, brzy ale přišla další rána. Na začátku 50. let komunisti mlýn vyvlastnili a Štrofovi se museli přestěhovat do přístavby. Odtamtud pak s bolestí v srdci sledovali, jak národní správce mlýn ruinuje. Věra se kvůli špatnému kádrovému posudku neměla dostat na žádnou školu, nakonec se jí však podařilo vystudovat obchodní akademii. Odešla do Prahy a později se provdala za hudebníka Ladislava Pospíšila. Když manžel v roce 1969 získal angažmá v Basilejském komorním orchestru, žila i s dětmi dva roky ve Švýcarsku. V roce 1971 se manželé Pospíšilovi těžce rozhodovali, zda se mají do Československa vrátit, či nikoliv. Nakonec se rozhodli pro návrat. Věra Pospíšilová pracovala jako stenografka postupně v Reklamě obchodu, na Ministerstvu vnitřního obchodu a v Lidové demokracii. V roce 2023 žila s manželem v Praze a měla sedm vnoučat.