Zdenka Pospíšilová

„V zámeckém parku, nad rybníčkem [v zámku žili za války členové Hitlerjugend], byla vykopaná podzemní chodba, kterou jsme jako děcka lezli cestou ze školy. Kdo měl baterku, s baterkou. Nebyla jsem dál jak čtyři metry, mám klaustrofobii, dál jsem se bála, ale kluci lezli daleko a našli tam mrtvého Němce. Jak to s ním bylo, je otázka, ale byl mrtvý."

„Pamatuji si, jak se střílelo u napajedelského mostu, když ho Němci vyhazovali. Vím, že se ozývaly zvuky střelby na stěnu, stěny byly ostřílené. Když jsme se vrátili do domu, byla rozbitá všechna okna na západ, lustry, prostřílený nábytek, ve kterém uvízly kulky. Moje sestra a sousedova Líba brečely, bály se, já jsem byla malá, bylo mi to jedno. Pak někdo bouchal na vrata, tak jsme vyšli ven všichni, stál tam soused. Když jsme vyšli, po polní cestě jely vozy s koníky. Co na nich bylo naložené, nevím, ale byla to kolona vozů a když jsme se podívali na kopec, jmenuje se Maková, z té ulice je na západ, byl plný mravenečků. Na horizontu bylo vidět vojáčky, mravenečky, jak pochodovali. Je to pro mě vzpomínka, ukazuji tam, ale pochodovali z jihu na sever, rojnice byla rozptýlená přes celý prostor. Ozývala se střelba. Pamatuji si, že mě někdo nosil na ruce. Říkali, že to byl nějaký vojáček, osmnáctiletý, blonďatý. Já jsem měla blond vlasy. Napajedla osvobozovali Rumuni, když mě viděli, ukazovali na mě a říkali Fritz, tak mě otec hned pakoval. S tím jsem měla problém vícekrát, zdálo se jim, že bych mohla být Němka. Nevím, čím to. Pamatuji si, jak ruští vojáci donesli dva kýble ryb z Moravy. Šli, házeli tam granáty a s místními mladíky nalovili ryby. Vím z vyprávění, že si donesli flašku sádla a moje matka jim ryby pekla v troubě. Škrábali je a čistili. Na stole na talířku zůstaly okousané kostřičky i s hlavami, které jedli."