The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Pospíšilová (* 1933  †︎ 2023)

• narodila se 30. ledna 1933 v Opavě, měla nevlastní sestru Marii Beinhauerovou

• otec Josef Vyskočil, bývalý voják, sepsal vzpomínky na první světovou válku

• s rodiči se v roce 1939 přestěhovali do Uherského Hradiště

• vstala se svědkem častých přeletů amerických bombardovacích letadel

• při osvobozování málem přišla o život, když s matkou opustily válečný kryt

• přinesla svědectví o bombardování opavské nemocnice a kláštera v roce 1944

• dědu Leopolda Kanclíře zastřelil během osvobození sovětský voják

• nevstoupila do KSČ a musela kvůli tomu snášet ústrky i ze strany rodiny

• pracovala jako sekretářka předsedy otického JZD, které vedli bývalí sedláci

• v době natáčení v roce 2023 žila v Opavě

Češka Zdenka Pospíšilová se musela rozloučit se svými německými kamarádkami a utekla s rodiči před Němci do Protektorátu Čechy a Morava. Zažila chvíle strachu pod nacistickými vyhrůžkami i sovětskými projektily, které létaly kolem její hlavy. „Rus mi za války zastřelil dědu, od té doby jsme je nenáviděli,“ svěřuje se ve svém vyprávění. Velký komunistický sen brala od počátku s rezervou. Hrdě šla v průvodu mezi národními socialisty a později uhýbala před nadávkami ze strany komunistů i nekomunistů.

Otec pamětnice Josef Vyskočil potkal svou o šestnáct let mladší ženu v opavské nemocnici, kde byl zaměstnaný jako úředník. „Táta se dostal k rakouské armádě a bojoval v první světové válce na italské frontě, kde utrpěl zranění. V lazaretu se z něj stal samaritán a doputoval až do Opavy,“ líčí Zdenka Pospíšilová vojenský osud svého otce a pokračuje rodinou z matčiny strany, „děda Leopold Kanclíř byl šafářem na statku v Ústavu pro choromyslné v Opavě. Hospodářství mělo šest párů koní, kravín a rozlehlé pozemky, na kterých pracovali kromě zaměstnanců také pacienti.“
Josef Vyskočil už měl dceru Marii z prvního manželství. To druhé přineslo dceru Zdenku. „Narodila jsem se 30. ledna 1933. Zrovna se v Německu dostal Hitler k moci a okamžitě začal zbrojit,“ dodává. Vyskočilovi si v Opavě postavili nový domek, kam se přistěhovala i Zdenčina nevlastní sestra Marie. „Velmi si oblíbila moji matku. Sblížili jsme se,“ vzpomíná.

Němečtí vojáci žasli, jak se máme dobře

V roce 1938 odešla rodina do českého vnitrozemí. „Nemohli jsme zůstat v Opavě, hlavně kvůli otci. Neuměl německy a Němci byli všude,“ odůvodňuje přesun do Uherského Hradiště. „Za naším plotem leželo jedno ráno plno vojáků. Správce nás uklidnil, že nám nic neudělají. Říkali, jak žasli, že se u nás v Česku máme dobře, kdežto u nich v Německu je bída a hlad. Náš dům maminka pronajala Krzyszanovým. Byli to němečtí Poláci,“ vzpomíná na stěhování.
Mezi německé vojáky se zařadil i její polský bratranec Josef Kobiela. „Bylo mu dvacet roků a musel bojovat ve Francii. Tam přišel o ruku a jel transportem mezi raněnými vojáky do Polska. Tu krajinu poznal a bylo mu jasné, že nejede do žádného lazaretu, ale do Osvětimi. A tak, když vlak zastavil, vyskočil a dva dny utíkal až do Skoczova, kde se schoval.“
Z vyprávění svých prarodičů zná i stěhování pacientů opavské psychiatrie, vyklízené pro vojenské účely: „Všechny nemocné naložili do vagónů a odvezli do plynových komor. Místo nich přivezli sovětské a anglické zajatce.“

Máma Němcům hrozně vynadala. Musela na gestapo

Za babičkou a dědou cestovala Zdenka Pospíšilová z protektorátu do Opavy na německý pas. „Ve Svinově byla hranice, tam jsme přestupovali do německého vlaku plného vojáků. Pomáhali nám nastoupit.“ Zatímco spěchala na statek za svými německými kamarádkami Malvine a Henny, její matka chodila kontrolovat dům.
„Vešla dovnitř a zůstala jak opařená. Měli plné skříně drobností, které němečtí vojáci nakradli ve válce. Hrozně jim tehdy vynadala a oni ji ohlásili na polici. Na gestapu matce pohrozili, že jí to sice prominou, ale v Opavě se už nesmí nikdy ukázat,“ líčí nepříjemný zážitek Zdenka Pospíšilová.
První manželka Josefa Vyskočila, Eliška, se podruhé provdala za Němce Aloise Beinhauera. „Byl osobním řidičem u Bredy a Weinsteina. Pracoval i jako taxikář ve Frývadlově, kde dělal osobního řidiče Janu Masarykovi. Za vydělané peníze si koupili v Opavě velký dům,“ přidává zajímavost pamětnice. „Když jsem tam za Mařenkou přišla, povídá mi: ‚Zdeničko, prosím tě, nemluv tam česky. Mluv jenom německy.‘ V pokoji seděli uniformovaní důstojníci wehrmachtu,“ dodává.

Slepice jsme před Němci ukrývali v nočním stolku

V souvislosti s bydlením v náhradním domově v Uherském Hradišti si Zdenka Pospíšilová vzpomíná například na „slepičáře“: „Nahlášené jsme měli tři slepice, ale ve skutečnosti jsme jich měli šest. To bylo nebezpečné, za války za to hrozil koncentrák. Těm, co chodili na kontrolu, jsme říkali slepičáři. Matka, když viděla, že jdou, schovala tři slepice do nočních stolků v ložnici. Byly ve tmě a nevydávaly žádné zvuky. To bylo naše jediné štěstí.“
Z bombardování v Uherském Hradišti si pamatuje jen jedno v roce 1944, při kterém letecké pumy zničily hudební školu. Častější než bombardování byly přelety bombardovacích letadel. „Letěla k Vídni, tam bombardovala její okolí a po cestě zpátky se nad Hradištěm otáčela. My byli zrovna ve škole, a jakmile začaly houkat sirény, utíkali jsme se schovat domů, protože ve škole jsme neměli sklep.“

Letadlo letělo za mnou. Myslela jsem, že mě zastřelí

Na jeden útěk domů si dodnes pamatuje velmi živě: „Letělo šest bombardovacích letadel a pod nimi malá doprovodná letadla. Když jsem utíkala domů, jedno malé letadlo letělo přímo za mnou. Myslela jsem si, že mě zastřelí, ale pak kolem mě tak lehounce prolétlo a já viděla pilota – byl to černoch a hrozně se smál.“
Zvuky letících kulek však za války přece jen poznala. Stalo se tak při osvobozování Uherského Hradiště. Zdenka Pospíšilová opustila se svou matkou sklepní kryt. „Najednou začaly svištět kulky, létaly mi kolem hlavy. Já říkám: ‚To po nás střílí,‘ a maminka, že ne. Že se nemusím bát. Jak jsme se vrátily zpátky do krytu, táta strašně zuřil. O těch kulkách jsem mu raději ani neřekla,“ přiznává.
Uherské Hradiště bylo podle pamětnice osvobozeno bez větších bojů. Totéž se ale nedalo říct o rodné Opavě. V době kolem Vánoc 1944 poškodilo opavskou nemocnici a její okolí bombardování amerického letectva. „První bomba spadla padesát metrů od našeho domu do pole. Další padaly jako koberec jedna za druhou. Psychiatrii nezasáhli, ale puma spadla na kojenecké oddělení. Tam zemřeli všichni, ohromná zkáza,“ vzpomíná na vyprávění babičky, která jim všechny hrůzy vylíčila v dopise.

V klášteře zabili sestry i kněze

Bombardování pokračovalo směrem ke klášteru. „Kaple dostala přímý zásah. Všichni tam zahynuli,“ zakončuje.
Prarodiče se před bombardováním ukryli ve sklepě statku. O pár měsíců později, když už bylo jisté, že se budou boje stupňovat, zavezl Leopold Kanclíř svou ženu pro jistotu ke své rodině do Bítova. Sám se musel vrátit, aby se postaral o dobytek. Jako první se setkal s německými vojáky.
„Němci na ústupu dali dědovi poníka. Ani nevím, kde ho sehnali. Děda byl šťastný, těšil se, až mi ho ukáže,“ vypráví poslední momenty z jeho života. „Pak přišel Rus, že si poníka vezme. Děda znal Sověty z první světové války, tak řekl, že ne, že mu ho nedá. Rus vytáhl pušku a střelil dědu do hlavy. Děda to určitě nečekal. Myslel si, že Rusy zná dobře. Byli už ale tou válkou otrávení a navíc se na naše území dívali jako na Německo, na své nepřátelé. To v nás vyvolalo odpor k Rusům,“ dodává.

Němci byli v ohradě. Hlavně ti bohatí

Otec Zdenky Pospíšilové těsně po válce spěchal do Opavy zachránit před odsunem svou bývalou manželku a dceru. „Byly v ohradě Na Rybníčku. Nevím jak to zařídil, ale dostal je odtamtud. Paní Beinhauerová byla najednou zase Češka, uměla nádherně česky a jejího manžela na tři měsíce zavřeli do vězení,“ popisuje těžké chvíle manželů Beinhauerových. „Bohatí Němci byli odsunuti jako první.“
Na pomoc s obnovou válkou zničeného města plného trosek přijeli lidé z vnitrozemí. „Vrhli se na rodinné domky po Němcích. Dokonce i v našem domě chodil cizí chlap, že si ho chce koupit,“ dodává Zdenka Pospíšilová, která na statku marně hledala své německé kamarádky. „Táta ho vyhnal.“
Po prvních svobodných volbách v roce 1946 se jako studentka hospodářské školy zúčastnila vítězného pochodu národních socialistů na Horním náměstí v Opavě. „V průvodu jsme potkávali komunisty a křičeli na ně: ‚Nechceme Svaz mládeže, ten má rudé otěže!‘ Ty chvilky jsme si doslova užívali,“ vzpomíná na počáteční třenice.

Kristus musel být komunista

„Já jsem komunistka nikdy nebyla, ale táta chvíli ano,“ vzpomíná Zdenka Pospíšilová, „on vydedukoval, že Kristus pán byl lidumil, tak musel být komunista. Táta vstoupil do komunistické strany, ale dál chodil do kostela v Jaktaři. Někdo ho nahlásil. Ohradil se, že pokud komunisté neuznávají Krista, tak ze strany vystupuje, že do ní šel jen kvůli němu.“
V národním podniku Ostroj Opava, zabývajícím se výrobou důlních strojů, nastoupila Zdenka na pozici fakturantky. Tam se seznámila se svým manželem. „Bydlel s rodiči v Děvíně na Slovensku. Jeho táta tam dělal celníka. Slováci je ale neměli rádi. Před válkou je vyhnali zpátky na Moravu,“ líčí nelehký osud manžela.
„Manžel nikdy nebyl komunista, ale jeho rodiče a bratr byli úplní komunističtí fanatici,“ popisuje další třenice Zdenka Pospíšilová. „Nadávali nám, že je můj otec úředník a já v kanceláři a že nejsme komunisté. Říkali nám, že jsme kapitalisté.“

Peníze jsem utratila den před měnovou reformou

Po narození potomka zastihla Pospíšilovy měnová reforma vyhlášená komunistickou vládou. „Mluvilo se o tom, že peníze ztratí hodnotu. Měla jsem tenkrát našetřené tři tisíce korun, tak jsem za ně koupila kočár – košatinu. Manžel mi vynadal, že věřím pověrám, ale pak hleděl. Kočár byl doma a ostatní měli peníze fuč,“ líčí ožebračení obrovského množství obyvatel Československa v roce 1953.

V druhé polovině padesátých let pracovala jako odbytářka v opavské mlékárně. Zásobovala mléčnými výrobky šest desítek prodejen Jednoty. Po sedmi letech se jí naskytlo místo sekretářky ředitele. „Po bývalém řediteli tam nastoupil Chalupa, který pocházel z Hlučínska. Byl to Němec, který se dal po válce ke komunistům,“ ozřejmuje minulost svého nadřízeného.
„Dal mi na starost i civilní obranu (CO), ačkoliv to mohl dělat jen ředitel. Tak se stalo, že jsem seděla na poradě mezi vedením podniků – komunisty. Vedoucí CO povídá: ‚Já vás vítám, soudružko.‘ Já povídám: ‚Ale já nevím, jestli to budu moci dělat, já totiž nejsem ve straně.‘ On na to: ‚Budete to dělat, my už jsme si vás prověřili,‘“ dodává Zdenka Pospíšilová.

Ředitel se před okupanty schoval v nemocnici

Informaci, že hranice Československa překročila 21. srpna 1968 okupační vojska Varšavské smlouvy, zprvu nevěřila. „Myslela jsem si, že si dělají srandu. Ale kdepak, bylo to vážné,“ dodává. „Šla jsem do práce, ale ředitel nikde. Nechal se hospitalizovat v ostravské nemocnici a vyhnul se všem hrůzám. Věděl, že by to nemusel ustát. Ale ustál. Zůstal stranou a tak za ním nemohli.“
O něco hůř na tom byl její švagr Vladimír Pospíšil, ředitel Pozemních staveb v Opavě. „Měl jít do Brna na nějaký vysoký post. Přišel rok 1968 a s ním okupanti. Rozčílil se a šel si stěžovat na Ústřední výbor KSČ až do Prahy. A tak místo v Brně dělal v Třinci,“ vysvětluje.
Všeobecný zmatek 21. srpna 1968 neodradil Pospíšilovy od návštěvy místního bazénu. „Manžel měl poukázky z Ostroje, a tak jsme si šli zaplavat, zatímco lidé stáli fronty u obchodů. Mysleli jsme, že bude zavřeno, nikdo nikde, ale nebylo. A tak jsme měli celý bazén sami pro sebe,“ vzpomíná na rodinný zážitek.

Zelí jsme šlapali i my z kanceláří

Provoz opavské mlékárny skončil před rokem 1980 a Zdenka Pospíšilová přijala nabídku sekretářky ředitele Jednotného zemědělského družstva Pokrok Otice Antonína Vinckera. „Začínala jsem ve Slavkově, ale tam bylo málo místa. Družstvo naštěstí do dvou let postavilo velkou správní budovu v Oticích. Tam to bylo parádní, každý měl svou kancelář. Největší zisky přinášela přidružená výroba – demolice Ostrava. Vedl ji pan Huspek. Bourali staré velké stroje v Nové Huti. Šly z toho velké peníze,“ dodává.
Další úspěšnou přidruženou výrobou byla produkce otického kysaného zelí. „Zelárnu založil otec výrobního náměstka Jana Bittnera, pak mu jí vzalo JZD. Vedl ji pan Beinhauer, a když byl nadbytek zelí, museli jsme jít šlapat i my z kanceláří,“ popisuje dobu před rokem 1990. „Hodně zelí se vozilo na Slovensko. Zprostředkoval to pan Jedlička, bývalý kulak,“ říká.

Předseda JZD se obklopil kulaky. To byla jeho výhra

Záměrně hanebné označení velkých rolníků slovem „kulak“ prý většině z nich nevadilo. Mnozí se významně podíleli na chodu jednotného zemědělského družstva. „Výhrou Antonína Vinckera se stalo, že se obklopil samými lidmi, kteří rozuměli zemědělství. Byli kulaci a nemohli být ve straně. Například výrobní náměstek pan Bittner, hlavní zootechnik pan Kurka a další,“ jmenuje hybatele družstva.
„Dělali všechno tak, jak to dělali doma na statku, a díky tomu bylo družstvo jedno z nejlepších. Předseda se zkrátka nebál dát funkce dobrým zemědělcům – odborníkům,“ dodává pamětnice a netají se předsedovým přátelstvím s Františkem Čubou, ředitelem Družstevního agrokombinátu Slušovice.
„Byli bývalí spolužáci z opavské zemědělky. Vincker za ním jezdil do Slušovic každou chvíli. Okoukl, co tam má nového, a přijel zpátky plný nadšení. Poslední nápad byla výstavba taxi letiště v Oticích, poblíž svaté Anny. Nikdy ale nevzniklo,“ doplňuje.

Nadávali mi, že jsem byla pomahačka komunistů

V listopadu revolučního roku 1989 čekala pamětnici vážná rozprava s ředitelem podniku. „Říkal, že se blíží nějaká pohroma. Ptal se mě, co má dělat. A protože měl jet na pozvání na veletrh do Hannoveru, řekla jsem, že být na jeho místě, na nic nečekám a jedu,“ líčí začátek konce Jednotného zemědělského družstva v Oticích.
„Denně mi volal, co se děje, a já mu denně říkala, že nic. Neřekla jsem mu, že za mnou chodili zaměstnanci a řvali po mně: ‚Ty jsi byla přisluhovačka komunistů!‘ – ‚Ano, byla, a co vy jste byli?‘ Tak jsme si to vyříkali… Předsedovi zazlívali, že byl v KSČ. Ale někdo z komunistů družstvo řídit musel. Ovšem ti, co hýbali družstvem, straníci nebyli, a on se za ně vždycky postavil,“ dodává.
Po roce 1989 zvolili do čela družstva inženýra Oldřicha Planku. Zdenka Pospíšilová krátce po devadesátém roce rozpadající se zprivatizovaný zemědělský podnik opustila.

Když se dnes ohlédne za sebe, říká: „To, co se objeví, neovlivníme. Nevíme, kdy to přijde. Jsou tam jiní, kteří nás řídí, a my se budeme muset podřídit. Ale rozumně, abychom neudělali ostudu.“