Zdenka Pospíšilová

„Mamka byla vyslýchána na gestapu. Bylo to tak. Přijely jsme do Opavy a první její kroky vedly k našemu domu. Legálně jsme tam měli nájemníky – polské Němce. Ta událost se mohla stát asi v roce 1942. Vešla do domu a zůstala jak opařená. Oni měli všude plné police drobností, které němečtí vojáci nakradli v Sovětském svazu a v Polsku majetným lidem. Mamka se zhrozila: ‚Vždyť vy mi ten barák těmi krámy zboříte. Jak si to představujete?‘ Ona uměla velmi dobře německy a hodně jim tehdy vynadala. Oni si to nenechali líbit a šli ji udat na gestapo, že je napadla. My jsme v tom našem domě měli jen jeden pokoj na věci, které se už nevešly na nákladní auto, když jsme se stěhovali do Uherského Hradiště. Když jsme se pak vrátily zpátky do Hradiště, zavolali si matku na gestapo. Tam jí řekli, že jí to prozatím prominou, ale v Opavě se už nesmí nikdy ukázat, jinak ji okamžitě zavřou.“

„V Opavě někdo prohlásil, že v klášteře u nemocnice je ukryté velké množství zbraní. To proto, aby ji Sověti nedobyli, až bude přecházet fronta. Začalo bombardování Opavy. Říká se, že to byla americká letadla. První bomba spadla padesát metrů od našeho domu do pole. Další padaly jako koberec jedna za druhou, nevím už přesně kolik metrů od sebe. Na psychiatrii bomba nespadla. V hospodářství v nemocnici byli zatím ukrytí ve sklepě babička s dědou. Jejich dům bomba nezasáhla. Spadla až vedle na kojenecké oddělení. Tam zemřeli všichni. Dále padaly bomby zase ve stejném rozestupu na další objekty. Byla to ohromná zkáza. Bombardování pokračovalo směrem ke klášteru. V klášterní kapli byly řádové sestry, které v nemocnici pracovaly za první republiky jako zdravotnický personál. Během války je nahradil ‚schwesterpersonal‘. Klášterní sestry pocházely z bohatých rodin. Když vstupovaly do řádu, musely složit velký obnos peněz. A ten klášter si ony vybudovaly. Nálet se odehrál den před Vánoci – 23. prosince 1944. Někdo jim tehdy asi daroval prase a dělaly z něj zabíjačku. Pozvaly si v ten den na hostinu i raduňského kněze. Bylo tam tedy dohromady patnáct sester a kněz. Ta kaple byla z budovy kláštera vysunutá a dostala přímý zásah. Všichni tam zahynuli.“

„Mamka mi říká: ‚Zdeničko, musíme se jít podívat zpátky do bytu, já jsem tam ještě něco zapomněla. Půjdeš se mnou?‘ Já na to, že půjdu. Ani už si přesně nevzpomínám, pro co tam šla. Táta ale nevěděl, že jsme opustily kryt v nemocnici. A fronta už se blížila. Když jsme se pak vracely, byly jsme takových sto metrů od nemocnice na louce, začaly nám kolem hlavy svištět kulky. Povídám: ‚Mami, oni po nás střílí.‘ Máma mě tišila, že se nemusím bát, že to nestřílejí po nás. Bylo to poprvé, co jsem slyšela svištět vzduchem kulku. Letěly přímo kolem mojí hlavy. Přišly jsme zpátky ke krytu. Byl tam násep, okna zasypaná hlínou pro případ, kdyby tam spadl granát. Táta tehdy velmi nadal mámě za to, že se tam vracela a brala mě s sebou. Byl vzteky bez sebe.“

„Němečtí vojáci ustupovali přes opavský Ústav pro choromyslné. Měli s sebou poníka. Všimli si, že děda se stará o další koně a dobytek, tak mu toho poníka nechali. Ten byl tak šťastný. Těšil se, že mi ho ukáže, až přijedu domů z Hradiště. Potom přišli Rusové a jednomu vojákovi se ten koníček moc líbil. Řekl, že si ho odvede. Děda znal Rusy z první světové války, věděl, že jsou takoví dobrosrdeční, tak mu ho odmítl vydat. Že mu ho nedá, protože ho má pro vnučku, které chce udělat radost. Rus ho ještě jednou nebo dvakrát vyzval, ať mu koníka dá. Nedal. Tak Rus dědu zastřelil do hlavy. Děda to určitě nečekal. Myslel si, že Rusy zná dobře. Oni už ale byli tou válkou otrávení a na naše území se dívali jako na Německo. Nebyli jsme v protektorátu, byli jsme pro ně nepřátelé.“

„V Opavě se děly ohromné věci. Z vnitrozemí přijížděli lidé na pomoc válkou poničené Opavě. Pomoc byla ale pochybná. Ti lidé se většinou vrhli na prázdné domky po odsunutých Němcích. Také byly ty domy hned prodané. Táta přišel do našeho domu a tam chodil cizí muž. Říká mu: ‚Co tady děláte?‘. On mu odpověděl: ‚Já si ten domek beru. Mě se to tady líbí a už si ho jdu na úřad zamluvit.‘ Táta mu odvětil: ‚To půjde asi dost těžko, protože já jsem Čech a tenhle dům je můj.‘ Bylo to nechutné. Ti z vnitrozemí se do Opavy stěhovali houfně. Proto taky Němci, kteří měli krásné velké byty, byli odsunutí jako jedni z prvních. To se týkalo i rodiny Beinhauerovy. Ti měli majetky, tak byli v ohradě jak první. Každý si mohl vzít maximálně padesát kilo. Tak dopadli.“

„Nad Uherským Hradištěm letělo asi šest bombardovacích letadel, pod nimi letěly doprovodná letadla. Byli jsme v obchodní škole, která neměla sklep, a když přišel nálet, posílali nás ze školy domů. Ta letadla létala velice nízko. Dobíhala jsem na zahradu našeho domu. Mamka na mě už volala od krytu, který tam táta vytvořil. V tu chvíli jsem si uvědomila, že za mnou letí v nízké výšce malé letadlo. Říkám si, Panebože, on mě chce zastřelit. Otočila jsem se a to letadlo kolem mě lehce prosvištělo. Bylo léto roku 1944, horko, takže měl okénko stažené dolů, a uvnitř letadla seděl černoch. Tak se smál! Viděla jsem ho zřetelně, měl na hlavě koženou čepici. Bylo to poprvé, co jsem naživo viděla černocha. Do té doby jsem ho znala jen z obrázků.“

„Mohli jsme mít slepic, kolik jsme chtěli, ale bylo povinné odevzdávat vejce. Mamka dostala předpis, že musí odevzdat tolik vajec, kolik má slepic. Ona měla přihlášené jen tři slepice, ale ve skutečnosti jsme jich měli šest. Měla z toho strašný strach, protože Němci byli neúprosní. Neptali se. Jakmile někoho chytli při podvodu, okamžitě ho poslali do koncentráku. A právě toho se matka nejvíc bála. Kontroly chodily často, až dvakrát do roka. Bylo zajímavé, že je nezajímalo, kolik máme králíků, zajímaly je jen slepice. Říkalo se jim ‚slepičáři‘ a chodili ve složení jedna Češka a dva Němci. Když už jsme je viděli, jak jdou kolem lipové aleje u vrátnice nemocnice, musela mamka ty zbylé tři slepice někam schovat. To ale nebylo vůbec jednoduché, tak pro ně vymyslela takovou skrýš. Měli jsme velký pokoj, kde byla ložnice. Noční stolky byly vyklizené, vystlané novinami, a jak mamka zjistila, že jdou ‚slepičáři‘, vzala tři slepice a dala je do nočních stolků. Oni se nejdříve podívali na dvorek, pak přišli do bytu, podívali se do kuchyně a do ložnice, ale nenašli nic. Ona totiž mamka přišla na to, že když byly slepice ve tmě nočního stolku, nevydávaly žádný zvuk, a to bylo naše štěstí.“