Jarmila Pösslová

"Taky hodně vzpomínám, když ti partyzáni utíkali z té vesnice, oni utíkali mockrát, ale tohle mi teda tak zůstalo v hlavě… A ten jeden, mohl mít tak 40, 50 roků, odkud byl, to nevím, a oni jak byli na tom zámku, tak on si tam sbalil takové nějaké kus plátna. To víte, tehdy nebylo nic, já jsem se mu nedivila, měl to tak omotané v takovou nudli, a když jsme ho převedli přes ten kopec a šli jsme tak dole a ukázali jsme všechno, kde mají, co mají, kde je vlak, kde je státní silnice. Tak on vám to vytáhl a tady to odepl až od těch gatí a říká: ‚ Děvčata, víte co? Já vám to dám, a když přežiju válku, já se k vám vrátím.‘ Nevrátil se."

"A já jsem viděla za první republiky ty sedláky a ty statkáře, co dělali s těma děckama a jak vydírali doslova ty lidi. A mně jako děcku, já jsem vždycky brečela nad těma děckama, 10 v jedné místnosti, jíst to nemělo co, revmatismus to mělo. A já jsem zjistila, že ten komunismus taky není žádnej zázrak. Že to je vlastně diktatura proletariátu." Tazatelka: "Jak jste na to přišla?" "Já nevím. Já jsem to možná měla v sobě, takový sociální cítění… A já jsem se nedala do té strany!"

"V tom oddílu Olga byli Rusi, byli to velice dobří Rusi. Ten Nikolajev, to byl takové šikovné urostlé kluk, jenomže měl postřelený koleno, takže nemohl pak dál bojovat. Nebo toho dalšího taky zastřelili na silnici před našima očima, víte, jak utíkali a Němci jeli autem a hotovo dvacet… No, hodně jich tam bylo mezi nima, víte."

"Němci spěchali, víte. Já jsem z toho měla zase takový zážitek, že když šla ta fronta u nás – naší vesnici vlastně přešly 3 fronty: Poláci, Rusi a Maďaři. Oni šli takhle z toho vrchu, a moja maminka přišla se spásným nápadem. My jsme byli v krytu, protože tam spadaly minometný střely, střílelo se tam ten večer, jak ta fronta ustupovala německá a ty tři nastupovaly. Maminka povídá: ‚Běž se podívat ke stařečkům,‘ to byli její rodiče, ‚co s nima je.‘ Já říkám: ‚ Maminko, ale já se bojím.‘ Bylo tma, pršelo, jak na vesnici, víte, taková plískanice. ‚No běž, nebo dostaneš pár facek!‘ Já jsem to nemohla strávit, jak mě maminka mohla poslat. Víte, člověk si to neuvědomí, představte si, já jsem (musela jít) takové 50 metrů, a včil ty fronty. Napřed ty Němci utíkali, a teď ty tři fronty za nima. To byly takový fofry, tma, střílelo se, teď německy, maďarsky, rusky, polsky…Ten zážitek do smrti nezapomenu… No a přešlo to a teďka ráno už bylo osvobození, no. Jenomže Němci se tým nesmířili, oni tam ještě někteří zůstali a někteří možná, naše máma zase říkala: ‚Ty, Jarko, musíš tam vylézt na půdu, tam je jetelina a kráva už má hlad, tak tam musíš vylízt.‘ Já jsem tam vylezla, a ten štít byl tak proti těm kopcům a já jsem otevřela ty dvířka v tom štítě, a naráz zahvízdalo a pink, a takových 20 cm ode mě, tak jsem sjela dolů, kráva nežrala. Víte, oni právě, že tam byly ty kopce a ty lesíčky, tak oni se nevzdávali, oni tam zůstali a třeba potom přestali střílet a prosili ty lidi, že jim ledasco dají, třeba zbraň, ať jich schovají, nebo řeknou, že jim pomáhali, ale ti byli krutí, Němci."