Eva Potměšilová

"Zas na druhou stranu, víte, já si říkám, že ty církve, že není úplně od věci, že jsou různé církve, protože lidi jsou různý. Já třeba, moje zbožnost by byla problémem u metodistů nebo u adventistů, jo. Já jsem nohama na zemi prostě, nejsem nějak, že bych svou víru dávala nějak moc okatě najevo, není mi to prostě vlastní, zpívat haleluja, ale jsou lidi, který prostě potřebujou ten navenek to dát. Takže každá církev, si myslím, že tady má své místo, a je dobře, že nějaká ta ekumena, ta spolupráce, funguje."

"Vlastně v tom 89. se mi to vracelo a vzpomínala jsem na to, jak v Ledčicích byla taková stará fara, takový točitý schody, a v tom 21. srpna, že jo – u nás byl bratránek, o rok starší, my jsme měli okna do ulice a teď tam jely ty tanky a bratránek říkal: Hele, vojáci, pojď se podívat! A tak jsme běželi dolů a proti mně šla ta maminka a plakala a říkala: Ale to přijeli Rusové a oni nás zabrali. Takže tohle všechno mně se v podstatě vždycky vybaví. A ten 89. byl úžasnej…"