Rudolf Potsch

* 1937

  • „Všichni z Komety, co se mnou hrávali, byli výborní kluci. Dostali jsme různá zaměstnání. Můj spoluhráč Honza Kasper dostal za úkol na dopravním inspektorátu v Bratislavské ulici tady v Brně rozdávání státních značek. Pracoval nebo měl tam pracovat. Byla výhoda, když tam někdo přišel, mohli jsme si vybrat číslo. Měl jsem BN 10 10, z těch důvodů, že u policie byla taková nepsaná domluva – alespoň v Brně nepsaná domluva –, že kdo má v čísle desítku, má takový lepší poměr při vyšetřování nějakého přestupku, že vás nepokutovali. Honza Kasper tam chodil málo, řekl: ‚Já su Cikán, to ještě nebyla urážka, teď už je to Rom, já v zimě hraju hokej a Cikáni v létě nedělají.‘ Já byl zařazený na dopravních nehodách, kde jsem si připadal jako úředníček, poslíček. Jezdil jsem k dopravním nehodám, ale neměl jsem žádné právní vzdělání nebo policejní školu, abych mohl někoho pokutovat nebo usměrňovat. Takže jsem byl všude jako přihlížitel nebo pomocník. Pracovali jsme od osmi do dvanácti, pak jsme šli na trénink, a to byla celá naše práce. Pak jenom jedna taková nehoda, kdy jsem musel jít s kolegou – nejhorší bylo oznamovat smrt rodinného příslušníka třeba při nehodě na motorce, to jsem byl dvakrát. To jsou takové nepříjemné věci.“

  • „Hrál jsem jako hrající trenér za Ingstav, hlavní trenér byl Bartoň, můj bývalý spoluhráč z Komety. Po roce mi řekl, že dostal nabídku do Itálie. Přestal jsem hrát, začal jsem trénovat a po dvou letech jsme postoupili do první ligy. Po dlouhé době byly dva kluby, co hrály první ligu. Dřív před lety byly tři: Královopolská, Kometa a Zbrojovka. Teď to byly po dlouhé době alespoň dva. Výkonnost Komety a Ingstavu byla rozdílná, měli jsme hodně příznivců. Když nefandili Kometě, přešli k nám, pořád to ale bylo minimum. Dá se říci, že plno umělců fandilo lednímu hokej, například v Kometě jsem se o tom bavil. A na první utkání Ingstavu nám přišel zahrát Gusta Brom. Nabídl, že nás chce přivítat a diváky do prvoligové soutěže. Tak si ve třech řadách rozbalili nástroje, to byla taková perlička s hudbou a taková oslava.“

  • „My staří páni si o tom vykládáme, někdo vymyslel, že jsem mistr bodyčeku. Bodyček se dává kyčlí nebo ramenem, bodyček kyčlí je takový efektivnější než ramenem, hráč se překulí, padne, kdežto bodyček ramenem je daleko tvrdší, je to přímý náraz. Buď je to vyražení dechu nebo zlomení žeber, vyražení dechu skoro pokaždé. Mně se zamlouval víc, že soupeřem víc otřese. Jednou jsme hráli v Pardubicích, hrál za ně Špaček z Brna, taky dobrý hokejista. Jel a já jsem ho právě srazil ramenem, rozhodčí to brali jako regulérní zákrok. On tam zůstal ležet, vzal jsem puk, hrálo se dál, rozhodčí nepřerušovali hru. Na druhé straně najížděl Pepek Černý, spoluhráč. Jel by sám na bránu zrovna, tak jsem vzal kotouč a žabkou jsem ho přes ležícího Špačka dával Černému. A Špaček se jako na potvoru nějak probral a já jsem ho trefil do hlavy. Měl roztržené čelo, začala téct krev, to byl řev, ryk diváků. Málem mě snědli. Odvezli Špačka ošetřit a pak se vrátil a měl na hlavě takový ručník, jak turban na hlavě udělaný, aby nekrvácel. Udělal jsem z něj v Pardubicích hrdinu.“

  • „Další těžký úraz jsem měl v Lublani na mistrovství světa. To bylo moje poslední mistrovství světa, kde jsem to zase dostal se Sovětským svazem od pana Kuzkina. Klekl jsem do rány a on mi to ze tří metrů vystřelil přímo do obličeje. Takže kost jařmová se mi vrazila dovnitř do lebky. Tak teď co s tím? Náš doktor… Chtěli mě tam hned operovat, že kost navrtají, rozříznou a vytáhnou zpátky. Náš doktor říkal: ‚Ne, pojedeš do Brna, tam tě spraví.‘ Tak jsem jel celou cestu do Brna autem. To mě ještě Zdeněk Kepák, můj spoluhráč, vezl. Dost velká jízda to byla, byl jsem pod prášky. Každý otřes na zlomeninu strašně působil. Tady udělali, že mě nařízli ve spánku, vsunuli páku spánkovým švem do té dutiny a vytlačili mi to ven, abych nebyl Quasimodo, abych měl tvář přijatelně dobrou. Akorát to bylo tak, že mě museli, to bylo lokální umrtvení, museli mi přivázat ruce a nohy, jinak bych je seřezal.“

  • „To jsou prostě zážitky, na které člověk nezapomene. Poslední zápas jsme hráli s Kanadou a museli jsme samozřejmě vyhrát. Tenkrát mužstvo nebylo z Rudé hvězdy, v té době jsme skončili druzí za Kladnem. Kádr mužstva si vybíralo Kladno, byl tam trenér Sýkora z Kladna, vybral si i pár hráčů z Komety. Dá se říci, že Kladno na tom mělo velkou zásluhu, hrál tam z Kladna Bacílek, pozvali si Gregora. Vybrali si hráče, kterým věřili. Myslím, že to byl dobrý kolektiv, bojovalo se a domácí prostředí velmi pomohlo, podpora diváků. S Kanadou to byl vlastně rozhodující zápas, hráli jsme na tři obránce, protože Franta Tikal a Bacílek byli zranění. Tak Karel Gut hrál, já a Honza Kasper. Takže Karel Gut hrál na pravé straně jako já, já jako nejmladší jsem musel hrát jedno střídaní jako pravý obránce a druhé střídání s Karlem Gutem jako levý obránce a jako pravý s Honzou Kasperem. To byla, myslím, největší fyzická zátěž v nároďáku v mé historii, co jsem tam měl. Pak se hrálo na šest obránců, to byla pohoda. Ale tři v takovém jednom zápase, bylo toho dost. V tom případě jsem byl i střelecky úspěšný, dal jsem jednu branku s Kanadou. Pak jsme vybojovali kotouč, Karol Fako vyhrál buly a já jsem přihrával Mirkovi Vlachovi, který dával do prázdné branky.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 18.01.2024

    (audio)
    duration: 02:38:35
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Kanadě vzdorovali jen tři obránci. Pro bronz málem vypustil duši

Rudolf Potsch v reprezentačním dresu v roce 1958
Rudolf Potsch v reprezentačním dresu v roce 1958
photo: archiv pamětníka

Rudolf Potsch se narodil 15. června 1937 v Brně-Králově Poli. Tatínek Rudolf pracoval jako železničář, maminka Vlastislava se starala o domácnost. Rudolf Potsch byl jedináček. Konec války prožil s matkou ukrytý v lesích u Blanska. V roce 1948 odjel s maminkou do Prahy na pohřeb prezidenta Edvarda Beneše. S hokejem začínal na zimním stadionu u Lužánek, dostavěném v roce 1948. Hrál za oddíl Pracovní zálohy, vyučil se soustružníkem. V dorostu ho vedl trenér Antonín Haukvic. Hrál v obraně a v roce 1956 narukoval z Králova Pole na vojnu do Rudé Hvězdy Brno, známé pod názvem Kometa. Získal s ní devětkrát titul mistra republiky. V dresu Komety nastřílel v 354 utkáních 133 branek, nejvíce ze všech obránců, kteří kdy v Brně nastupovali. Po zranění v obličeji ukončil roku 1966 kariéru v reprezantaci. Na přelomu 60. a 70. let dvacátého století působil tři roky v západoněmecké nejvyšší soutěži. S Düsseldorfem získal dva mistrovské tituly. Získal nabídky k emigraci, ale nikdy o ní neuvažoval. S československou reprezentací se zúčastnil sedmi mistrovství světa a dvou olympijských her. V roce 1961 získal titul mistra Evropy a vicemistra světa na šampionátu ve Švýcarsku. Světové stříbro vybojoval také ve Finsku 1965 a ve Slovinsku 1966. Na olympiádě v rakouském Innsbrucku skončil s národním týmem na třetím místě, bronzovou medaili získal na mistrovstvích světa v Praze 1959 a ve Stockholmu 1963. Po skončení hráčské kariéry trénoval Ingstav Brno, s nímž postoupil do první ligy, Zetor Brno, Olomouc nebo slovenskou Duklu Trenčín, kde si jako kouč připsal mistrovský titul. V roce 1959 se poprvé oženil a v roce 1961 se mu narodil syn. Později se rozvedl a se svou druhou paní vychoval dalšího syna. V roce 2024 žil s manželkou Gabrielou v Brně.