„Já jsem náhodou prošla na vysoké škole prověrkami. A to díky tomu, že jsme čekali na prověrky na Malé straně od odpoledne a já jsem se dostala na řadu až pět hodin ráno, když už toho měli všichni plné zuby. Celou noc jsme tam čekali. To byly ty pohovory. Já jsem v té době zrovna doučovala dceru matčiny kamarádky. Oni se mě ptali na rodinné poměry. Já jsem řekla, že matka je vdova a já že doučuji. Vůbec se tam neobjevilo, že jsem dcera nějaké milionářky, a prověrkami jsem tedy prošla. Školu jsem tedy mohla dostudovat.“
„Já jsem s mým mužem chodila už dva roky, on dělal architekturu, měl těsně před dokončením. Pod námi bydlela moje babička a tenkrát v domě byla domovní důvěrnice, která způsobila, že můj muž se ocitl na vojně u PTP (Pomocné technické prapory). Zdravotně to odnesl. Domovní důvěrnice tlačila na babičku a její byt, proč tam bydlí sama, když může bydlet s dcerou, a tak jsme se s mužem vzali o rok dřív, než jsme chtěli, kvůli bytu. Vdávala jsem se v roce 1949.“ - „Jak důvěrnice způsobila, že musel k PTP?“ - „Když přišel na vojnu, volali si ho a on se bláhově domníval, že chtějí aby šel do důstojnické školy. Chtěli s ním hovořit a první otázka byla, kolik má moje matka ve svých domech nájemníků. On zůstal paf, protože o tom neměl vůbec tušení. Nezajímal se o domy mé matky. Takže kvůli tomu se zřejmě ocitl u PTP. Celé tři roky v dolech ve Zbůchu. Já jsem se vůči němu cítila zbytek života provinile, že kvůli mně musel k PTP.“
„...Pak, když jsem sháněla místo, měla jsem v papírech, že jsem z buržoazní rodiny. Nikde mě nechtěli vzít. Pak čirou náhodou matka potkala svou známou ze Sokola, sestru Malou. Byla inspektorka přes družiny. V Holešovicích byla tak zvaná Legie malých. Byla to krásná, veliká dřevěná budova se zahradou, bazénem, založila ji Alice Masaryková pro dělnické děti a sociální případy. Tam sídlila družina, která patřila k Masarykově škole. Měla čtyři oddělení. Paní Malá řekla, že by bylo dobré udělat ve družinách studovnu, aby děti nemusely dělat úkoly tam, kde si hrají. A já že bych mohla do té studovny nastoupit. Tak já jsem nastoupila do družiny, kam jsem ale musela mít potvrzení z Národního výboru. Seděl tam Franta Malý, také ze Sokola, který velmi dobře znal mé rodiče. Napsal, že ač jsem z buržoazní rodiny, povoluje se nastoupit do školství. Do té družiny se stejně nikdo nehrnul. A tak jsme nastoupila do družiny.“
Eva Potůčková, roz. Zimolová, se narodila 9. května 1927 v Praze do rodiny Jana Zimoly, technického úředníka v plynárně, a Karly, rozené Štorkánové. Rodiče byli sokolskými činovníky. Potůčkovi žili v činžovním domě v Praze Holešovicích, který v roce 1906 nechal postavit dědeček František Štorkán, tehdejší investor a podnikatel. Během války byl popraven Evin strýc Otto Frömpter, sokolský činovník, který spolupracoval s protinacistickou odbojovou skupinou Jindra. Na jaře 1945 pak Evě zemřel tatínek po operaci páteře. Eva byla v Sokole od svých čtyř let a po válce, po obnovení Sokola, do něj opět vstoupila, již jako vedoucí žákyň a místonáčelnice. Eva vystudovala gymnázium a v roce 1946 nastoupila na Vysokou školu politickou a sociální, protože ji zajímala sociální práce. Během studií ale sociální obor komunisté zrušili, a když v roce 1950 ze školy vycházela, jmenovala se škola Vysoká škola politických a hospodářských věd. Poté kvůli svému buržoaznímu původu těžko hledala uplatnění. Díky známé ze Sokola mohla pracovat jako družinářka, pak si doplnila pedagogické minimum a učila na základní i střední škole. Nejdéle působila na oděvní průmyslovce v Praze, kde učila ekonomiku. V 50. letech rodině vzali komunisté dva činžovní domy, nasazená domovní důvěrnice pak vyvíjela nátlak, aby Potůčkovi v domě uvolnili jeden byt. Manžel Evy Potůčkové byl zřejmě i kvůli tomu poslán místo běžné vojny na tři roky k PTP (pomocné technické prapory) do dolů. Po listopadu 1989 byly rodině domy vráceny v restituci a Eva se vrátila do obnoveného Sokola jako vedoucí žactva.
