Zdeněk Potužil

* 1947

  • „Já jsem si to nechtěl přiznat. Chodil jsem s holkama a kluky jsem někde tajně v křoví obdělával. Přiznal jsem si to ve dvaceti, kdy mne Mirek Kovářík sbalil na ulici. Udělal mi takový coming out. Řekl mi, že jsem takový, jaký jsem, a že z toho mohu mít výhody, což je pravda. Problém z toho nebyl. Prodělal jsem fakt coming out a během tří měsíců jsem byl se vším smířený. Což byl vlastně zázrak, když to řeknu jednoduše. Předtím jsem z toho měl mindrák a chlastal jsem a já nevím, co všecko. Pak to všechno přestalo, přes Kováříka. Mirek Kovářík byl osobnost neobyčejné aury. Čili když ti něco řekl, tak to platilo.“

  • „Když mi bylo dvacet, tak jsem nikde nebyl. Od roku 1969 jsem byl každý rok na Západě, což byla veliká euforie ze svobody. Západ tenkrát mě hrozně bral. Já jsem byl schizofrenický a nevěděl jsem, co s tím. Moji kamarádi Ivan Diviš, Karel Kryl, spisovatel Ivan Jedlička emigrovali do Svobodky. Já je miloval, adoroval a zároveň jsem byl tady v klubu ÚV SSM. Čili těžká schizofrenie.“

  • „Já jsem byl nemocný, měl jsem chřipku. Přišel ke mně domů nějaký chlap. Měl legitimaci ministerstva vnitra a chtěl ode mě, abych mu zjistil, jestli v Rubínu Šik, mladý Šik, což byl syn toho slavného ekonoma, chce něco hrát. Nebylo úplně normální, že by každý den za mnou chodili esenbáci, ale bylo normální, že jsme jednou za půl roky šli na ministerstvo vnitra u městského výboru a tam se nás ptali, jestli mládež nefetuje a jestli není chartistická. Takže bylo normální, že tě obtěžovali tyhlety lidi. No a pak jednou za tři měsíce za mnou chodili a chodili jsme na pivo. Obtěžovali mě, chtěli něco napsat, jak to jako je v Rubínu. To bylo příznačný. Já jsem říkal: ‚Přijď do Rubínu, já ti dám lístky, ať se koukneš, co Justi dělají.‘ Tykali jsme si. ‚Když tomu nevěříš a máš o tom pochybnosti.‘ Neměl čas. Večer ze sídliště do Prahy nepojede. Čili byl to, nerad to říkám, pablb, hloupý člověk. Tlustý strejda, nezajímavej, hloupej, obyčejnej. Jasně, že na Havla a na Placáka nasazovali jiný estébáky než na mne. Já jsem byl pro ně malá ryba, navíc loajální. Čili oni jak si hráli na hodný, tak si mne nikdy nerozhněvali.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.06.2016

    (audio)
    duration: 01:05:19
Full recordings are available only for logged users.

Byl jsem schizofrenní. Přátelé emigrovali, já je adoroval a zároveň jsem byl v klubu ÚV SSM

Zdeněk Potužil
Zdeněk Potužil
photo: Eye Direct

Zdeněk Potužil se narodil 25. srpna 1947 v rodině doktora práv a filozofie Františka Potužila. V dětství byl nadšeným radioamatérem. Po absolvování základní školy studoval na průmyslové škole v Ječné ulici. Po maturitě nastoupil na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze. V roce 1969 společně s Miroslavem Jelínkem a Petrem Matějů založil soubor Divadlo na okraji. Na festivalu Wolkerův Prostějov v roce 1971 soubor získal cenu poroty a cenu diváka. Ve stejném roce nastoupil jako dramaturg do Uměleckého souboru mladých Rubín při ÚV SSM. Na konci ledna 1977 spolu s celým souborem podepsal tzv. Antichartu. Krátce poté, dne 14. února 1977, kontaktoval pamětníka příslušník StB, podpraporčík Josef Mertl. Po půl roce schůzek podepsal tzv. vázací akt a stal se spolupracovníkem StB s krycím jménem „Bílý”. V únoru 1978 s ním však byla spolupráce ukončena. Na konci roku 1982 jej opětovně kontaktovala tajná policie. Pamětník byl následně zaregistrován jako tzv. kandidát tajné spolupráce. V roce 1987 rozpustil Divadlo na okraji. Působil rovněž jako režisér v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, městských divadlech pražských a divadle Rokoko. Divadelní studio Rubín vedl až do roku 1991. O pět let později se stal uměleckým šéfem divadelní scény Rokoko. Kromě dramatické tvorby v Československé televizi připravil na pět set pořadů, zejména o poezii.