The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Isael Poveda Silva (* 1969)

• narodil se 2. října 1969 ve městě Baracoa, provincie Guantánamo, Kubánská republika

• je aktivistou za lidská práva na Kubě a hlavním koordinátorem opozičního hnutí „Východní demokratická aliance“ [Alianza Democrática Oriental]

• v roce 1993 byl odsouzen k půl roku v „Kombinovaném vězení“ [El Combinado] v Guantánamu za to, že byl bodnut nožem při pouliční potyčce

• v roce 2003 byl obviněn z účasti na protivládní demonstraci a strávil téměř tři roky za mřížemi

• kvůli odmítnutí zaplatit pokutu byl v roce 2008 odsouzen k roku odnětí svobody

• v březnu 2010 byl zadržen z důvodu „odporu“ a měsíc čekal ve vazbě na soud, který nikdy neproběhl

• žije v Baracoe a podléhá zákazu vycestovat ze země

*** Česká verze příběhu následuje po španělském originále ***

“¿Qué van a hacer, me van a meter preso? Lo único que me van a hacer es darme la razón, que en Cuba no se respetan los derechos humanos”, comenta Isael Poveda Silva su opinión sobre la situación de represiones hacia los relatores de los derechos humanos por parte de las autoridades cubanas.

Puntos de control en Guantánamo

Isael Silva Posada nació el 2 de octubre 1969 en la ciudad Baracoa en la provincia de Guantánamo. Proviene de una familia revolucionaria, su padre era miembro del ejército rebelde[1] de Fidel Castro y después participó en la fundación de la Seguridad del Estado en Guantánamo. Cuando nacieron sus hijos (Israel, Isael e Isabela), empezó a dedicarse a la carpintería y abandonó las actividades progubermentales. Hoy día es jubilado con un salario, según Isael “chistoso”, de 340 pesos cubanos[2]. Isael recuerda que durante su infancia llegaban a Cuba muchos productos de la Unión Soviética. Su madre siempre los apoyaba en la casa, el salario de su padre podía mantener a la familia: “No había para gastar, para viajar. Pero alcanzaba para todo, más con los cupones de ropa”, comenta Isael. La juventud de Isael fue influida por el canal de televisión norteamericana “Canal 8”, al cual accedía la gente en sus hogares vía la base naval de los Estados Unidos de América de Guantánamo. Isael recuerda, que para impedir a los cubanos la entrada a la base norteamericana establecieron alrededor de la cuidad unos puntos de control: “Hay anillos de control, campos minados, conozco muchos que perdieron manos, pies e incluso vidas, muchos niños murieron jugando allá cerca de los campos de minas”, narra Isael tristemente la situación en Guantánamo. Isael estudió dos años en la vocacional de José Maceo, una escuela con estricta disciplina, con la cual Isael, según sus palabras, no era compatible y tenía sobrados problemas con la disciplina. Terminando, lo trasladaron a la escuela del campo: “No era escuela, pero formadora de delincuentes y trabajos forzosos”, recuerda Isael.

“Los chupameados”

Durante los noventa, la familia de Isael vivió intensamente el periodo especial[3], la crisis económica en Cuba. No había electricidad, no se podía cocinar, no funcionaba el transporte público. También había escasez de alimentos y en lugar de aceite se usaba coco: “Aceite de coco salvó la vida a esta población. Era de contrabando de Baracoa a Guantánamo. La comida se freía con la cáscara de plátano con grasa de coco”, describe Isael el ingenio de la población durante esta época. Como no había ni zapatos en las tiendas, mucha gente usaba “chupameados”, éstos eran una especie de zapatillas con suela de goma de camión o tractor. Isael se acuerda de un incidente con un muchacho en Guantánamo, al que le dispararon por haber robado una guayaba. La familia cargó el cadáver y marchó hacia la unidad de policía en búsqueda de justicia, comenta Isael con enojo: “Policía hizo fotos, evidencia, cogieron nombres de las personas que atendieron a la marcha. Fueron casa por casa a la gente de manifestación y los tomaron a la cárcel”.

Preso cuatro veces

Isael fue retenido incontables veces por la Seguridad del Estado, de éstas, lo sancionaron cuatro veces con privación de la libertad. La primera vez ocurrió en 1993 al recibir una puñalada en el pulmón durante una escaramuza: “Llegando a prisión decidí pelear, porque no tenía razón estar allá en la prisión. Yo era testigo, no debí de estar en la prisión”, narra Isael sobre su primer encarcelamiento en la prisión “El Combinado” de Guantánamo, un centro penitenciario conocido como uno de las más horrorosos en Cuba. En la prisión, Isael se enfrentaba con el sistema muy a menudo: “Mi vida en la prisión era vida de confrontación. Negaba uniforme, negaba a recibir el alimento que daban, el aseo, porque estuve preso injustamente”. Isael salió de la cárcel después de tres meses y medio de los seis originalmente asignados, gracias a su padre y por pertenecer a una familia de origen revolucionario. Entonces decidió comenzar a manifestarse contra el Gobierno cubano: “¿Qué van a hacer, me van a meter preso? Lo único que me van a hacer es darme la razón que en Cuba no se respetan los derechos humanos”, comenta Isael su decisión de ser opositor al régimen comunista. Seguidamente, vinieron otras detenciones y encarcelamientos: desde 2005 hasta 2008 lo condenaron a prisión por manifestaciones públicas contra el régimen; de agosto del 2008 hasta diciembre del 2009 lo recluyeron por negarse a pagar la multa por participar en un acto público y finalmente en marzo del 2010 lo detuvieron y encarcelaron por resistencia más desataco reteniéndole un mes esperar en la cárcel al juzgado que nunca pasó, solo archivaron el incidente para utilizarlo en cualquier momento contra Isael.

La cárcel es para sufrir

Sin duda, a Isael le afectó el cautiverio. Recuerda con tristeza las autoagresiones de los presos: “Sí pasan. Se cortan las venas, se abren las piernas - para exigir cosas”. Las autolesiones formaban parte de la estadía en la prisión provincial “El Combinado” de Guantánamo. Según los recuerdos de Isael los presos comían plástico, derretían cepillos en una lata y metían sus manos para perderlas, se quitaban los ojos para quedarse ciegos y regresar a casa, se inyectaban petróleo para que se les pudrían las piernas y piel u otros se lastimaban con cuchillo, se sacaban los testículos o se cortaban la cara. “Robaron vaca, caballo y les dieron altas condenas, comida horrible, maltrato», explica Isael las razones de hacerse daño a sí mismo. Como dicen los vigilantes: ´La prisión es para sufrir´”. Todo esto pasa a pesar de que no hay atención médica accesible en las cárceles. Especialmente en el “El Combinado” aparecen muchas personas esqueléticas: “Son como de un campo de concentración. Hay gente muriéndose de hambre, desayuno es una cuchara de coditos, de pasta o algo así. O agua con azúcar caliente, que llaman té”, comenta la mala alimentación de los presos Isael.  Muy comunes son las torturas, como “balancín”, “La Shakira”, “murciélago” o “Lidia Doce[4]”, todos métodos con mucho dolor y dejando lastimadas las muñecas, tobillos y espalda por los fuertes amaros con esposas y cadenas[5].

Mi propia guerra

Cuando Isael salió de la cárcel por primera vez, en el año 1993, poco a poco empezó “su propia guerra”. Hasta que durante el transcurso del año empezó a manifestarse contra el Gobierno continuamente al unirse a las protestas públicas por las violaciones a los derechos humanos. En el año 2004 le citaron para la votación de los delegados en su provincia, la cual Isael rechazó. Este incidente dio pie para amenazar a su familia. El resultado de sus actividades opositoras al régimen fueron más que cuatro años en “El Combinado” de Guantánamo. La lucha de Isael contra el régimen no se detuvo por el hecho de estar en prisión, al contrario: “No pude aceptar la injusticia, las violaciones contra los reclusos, defendí a los presos, solicitaba en las protestas las atenciones médicas”. Parte de su accionar lo llevó a obtener información carcelaria para así denunciar las violaciones a los derechos de los presos: “Usamos teléfono transmitiendo información en códigos y con claves, porque un militar siempre estaba escuchando la conversación; papeles escondidos en las mochilas, también nos ayudaban los otros presos, los que estaban presos por delitos comunes, pero compartían la lucha”, describe Isael.

Apoyo de la familia

Hoy día Isael reside en Baracoa y es Coordinador General del movimiento opositor “Alianza Democrática Oriental”[6]. Aunque su hermano, Israel Poveda Silva, trabaja para el Gobierno cubano como director provincial de la carga, siempre ha apoyado a Isael: “Aunque pensamos diferente, somos hermanos, y mi hermano nunca dejó que me pasara algo en la cárcel. Tuvo que acudir al partido a explicar muchas veces”, menciona Isael y subraya, que su familia siempre está a su lado y se preocupa por él. La hermana de Isael, Isabel Poveda Silva, conocida como una de las Glorias del deporte cubano como doble medallista en ciclismo durante los Juegos Panamericanos, siempre lo apoya asimismo, ella también aparece como activista de derechos humanos. La policía ha detenido a Isael numerosas veces, le robaron su teléfono y dinero durante los interrogatorios, o una vez le llevaron a una carretera sin nada a 100 kilómetros lejos de Guantánamo. Los ataques contra su persona no han detenido a Isael, es un activista y relator de los derechos humanos muy activo e interactúa con la sociedad cubana: “La gente me pregunta cosas, quieren que les comentara sobre los incidentes, sobre la prensa, preguntan si es cierto esto y eso. La cosa es que las informaciones no son públicas”. Isael tiene una fama positiva en su barrio, les informa y les ayuda, como puede: “Me llaman diario tres o cuatro personas para avisar los incidentes de las violaciones de sus derechos humanos, para que yo los denuncie”, explica Isael. Éste es su objetivo como opositor al régimen en Cuba y continúa pugnando pese a las dificultades a enfrentar.

 

[1] Revolución Cubana surgió en los años 1950´s y significó derrota del Gobierno de Fulgencio Batista y comienzo del Gobierno comunista de Fidel Castro el 1 de enero 1959. Más información aquí: https://mihistoriauniversal.com/edad-contemporanea/revolucion-cubana/

[2] El peso cubano es la moneda de curso legal de la República de Cuba utilizada por la mayoría de la población del país. Anteriormente, contaba con fuerza liberatoria ilimitada para el pago de cualquier obligación contraída dentro del territorio nacional, pero desde el Período especial dejó de tener ese carácter, debido a que una parte importante de los productos y servicios son de pago obligatorio en pesos cubanos convertibles. 25 CUP = 1 EUR. Más información: https://es.coinmill.com/CUC_MXN.html

[3] El período especial es el nombre de la época de crisis económica en Cuba en los años 1990. Más información: https://www.elnuevodiario.com.ni/internacionales/491009-cuba-economia-periodo-especial/

[4] Más información sobre la guerrillera comunista aquí: https://www.ecured.cu/Lidia_Doce

[5] Más información sobre las torturas en las cárceles cubanas aquí: https://zoevaldes.net/2010/05/28/torturas-en-cuba-la-shakira/ y http://www.100yaldabo.com/torturas.htm

[6] Alianza Democrática Oriental es una plataforma cívica en Cuba, fundada en el año 2004. Más información: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/126455.html

 

*** Český příběh ***

„Co udělají? Zase mě zavřou? Tím by docílili leda toho, že by mi dali za pravdu, že se na Kubě nerespektují základní lidská práva a svobody,“ popisuje Isael Poveda Silva aktuální situaci na Kubě, kdy kubánské úřady a policie pronásledují lidskoprávní aktivisty a další oponenty režimu.

Kontrolní stanice v Guantánamu

Isael Poveda Silva se narodil 2. října 1969 v Baracoe, v provincii Guantánamo na Kubě. Pochází z rodiny podporující Kubánskou revoluci v roce 1959[1], Isaelův otec byl členem povstalecké armády Fidela Castra a později se podílel na založení Státní bezpečnosti v Guantánamu. Když se narodili jeho děti (Israel, Isael a Isabela), začal se věnovat tesařství a přestal se zajímat o politiku. Dnes je v důchodu a pobírá, dle Isaela, směšných 340 kubánských pesos[2]. Isael si vybavuje, že během dětství byla Kuba zaplavena výrobky ze Sovětského svazu. Jeho matka byla v domácnosti, otcův plat vystačil na základní potřeby rodiny. „Neměli jsme na utrácení nebo cestování, ale mohli jsme si dovolit vše, co jsme potřebovali, navíc jsme ještě dostávali poukázky na oblečení od státu,“ dodává Isael. Jako mladistvý Isael často sledoval americkou televizi „Kanál 8“ [Canal 8], jejíž signál mohli Kubánci chytit přes americkou vojenskou základnu v Guantánamu. Aby kubánská vláda zamezila vstup obyvatel na tuto základnu, postavila kolem města několik kontrolních stanic: „Je to hodně široké zabezpečené pásmo, zaminované území. Osobně znám hodně lidí, kteří tam přišli o ruce a nohy, nebo dokonce o život. Několik dětí tam zemřelo, když si hrály poblíž těch minových polí,“ popisuje smutně Isael situaci v Guantánamu. Studoval dva roky na Integrované škole Josého Macea, kde musel dodržovat přísnou disciplínu. Po vyučení byl poslán na školu na venkově, jako většina mladistvých. „To nebyla škola, ale nápravné zařízení a nucené práce v jednom,“ vzpomíná Isael na drsný pobyt mimo svůj domov.

Boty „oližchcanky“

V 90. letech minulého století Kubu postihla ekonomická krize, nazývaná také jako „speciální období“[3], které se dotklo i Isaelovi rodiny. Nefungovala veřejná doprava, elektřina byla odpojena a s nedalo se moc vařit. Navíc hodně rodin čelilo nedostatku potravin a místo oleje se začal používat kokos: „Kokosový olej zachránil život celé naší generaci. Pašovali jsme ho z Baracoi do Guantánama. Jídlo se smažilo na slupce od banánů s kokosovým olejem, aby se vyprchala pachuť kokosu,“ popisuje Isael vynalézavost Kubánců během tohoto období. V krámech se nedaly sehnat žádné boty, a tak hodně lidí začalo nosit tzv. „oližchcanky“ [chupameados], které tvořila podrážka z pneumatik z náklaďáku nebo traktoru. Z tohoto období si Isael vybavuje také událost, kdy policie zastřelila mladého kluka při krádeži ovoce. Jeho rodina okamžitě žádala spravedlnost a zorganizovala průvod na policejní stanici. „Policie ale všechny zúčastněné pochodu fotila a zapisovala si jejich jména a adresy. Poté Státní bezpečnost chodila dům od domu, všechny zadržela a poslala do vězení.“

Čtyřikrát odsouzen

Isael byl nespočetněkrát zadržen Státní bezpečností a čtyřikrát z toho byl odsouzen k odnětí svobody. Poprvé se tak stalo v roce 1993, když byl mu byla při pouliční potyčce propíchnuta plíce: „Po nástupu k trestu jsem se rozhodl bojovat, moje zadržení totiž nedávalo žádný smysl. Já jsem byl svědkem, ne obžalovaným, já jsem neměl skončit za mřížemi,“ vzpomíná rozhořčeně Isael na své první odsouzení k pobytu v jedné z nejobávanějších věznic na Kubě, v „Kombinovaném vězení“  [El Combinado] v Guantánamu. Ve vězení se Isael častokrát dostal do konfliktu s nastoleným systémem: „Můj život tam byla jedna hádka nebo problém za druhým. Odmítl jsem si obléknout uniformu, odmítal jsem jídlo, které nám dávali nebo konat potřebu na záchodě, protože jsem byl odsouzen nespravedlivě.“ Díky úsilí jeho otce a původu v revoluční rodině byl Isael propuštěn již po třech a půl měsících z původních šesti a rozhodl se začít veřejně vystupovat proti vládě. „Co udělají? Zase mě zavřou? Tím by docílili leda toho, že by mi dali za pravdu, že se na Kubě nerespektují základní lidská práva a svobody,“ dodává Isael. Reakce komunistického režimu na sebe nenechala dlouho čekat – Isaela několikrát odsoudili k trestu odnětí svobody. Od roku 2005 do 2008 byl vězněn za účast na protistátních demonstracích, od srpna 2008 do prosince 2009 pobýval za mřížemi kvůli odmítnutí zaplatit pokutu a v roce 2010 ho nechali čekat měsíc ve vazbě na soud kvůli obvinění z odporování úřadům. Soud se ale nikdy nekonal, ale záznam o incidentu s Isaelem si schovali do archivu a můžou ho kdykoliv proti němu použít.

Vězení je proto, abys trpěl

Isaele velmi ovlivnil život v kriminálu. Smutně vzpomíná na sebepoškozování vězňů, které bylo v „Kombinovaném vězení“ v Guantánamu na denním pořádku: „Dělo se to často. Podřezávali si žíly, řezali se do noh, aby si vynutili věci a pozornost.“ Poškozování sebe samého Isael popisuje s velkým smutkem: „Vězni požívali plast, nebo rozpouštěli v plechovce nad ohněm svoje zubní kartáčky a do horkého plastu si strkali ruce, aby o ně přišli a byli propuštěni na svobodu. Nebo si vypichovali oči, aby oslepli a poslali je jako neškodné slepce domů. Další si vpichovali do noh petrolej nebo olej, aby jim končetiny odumřely nebo se řezali – někteří si vyřezali varlata nebo si pořezali celý obličej.“ Důvodem jsou podle Isaela nepřiměřeně vysoké tresty – za zabití krávy nebo koně hrozí až 30 let, nebo špatná strava a hlad, či mučení. Jak uvádějí sami vězeňští hlídači: „Vězení je proto, abys trpěl.“ Isael upozorňuje na nedostatečnou lékařskou péči ve věznici v Guantánamu, vyskytuje se zde mnoho podvyživených vězňů: „Vypadají jako z koncentračního tábora, ti lidé umírají hlady. Ke snídani dostávají lžíci těstovinových kolínek nebo něco podobného nebo teplou vodu s lžičkou cukru, které říkají čaj,“ popisuje Isael nedostatečnou výživu vězňů. Běžná jsou také mučení, například „houpačka“ [balancín], „Shakira“, „netopýr“ [murciélago] nebo „Lidia Doce“[4], všechny uvedené metody jsou bolestivé a zanechávají rány na zápěstí a kotnících kvůli silnému spoutání.[5]

Moje vlastní válka

Když byl v roce 1993 Isael poprvé propuštěn z vězení, zahájil dle svých slov „vlastní válku“, kdy se začal účastnit veřejných protirežimních akcí s lidskoprávní tématikou. Zanedlouho potom ale vyvrcholily výhružky ze strany státu, když se Isael odmítl účastnit zastupitelských voleb. Státní bezpečnost začala zastrašovat a vydírat nejen Isaela, ale i jeho rodinu a Isael byl za své aktivity odsouzen ke čtyřem letům v „Kombinované věznici“ v Guantánamu. Jeho boj ale neustal, naopak: „Nemohl jsem se jen tak smířit s nespravedlností, bojoval jsem za ostatní vězně, hlasitě jsem protestoval za lepší zacházení a lékařskou péči ve vězení.“ Isael se také podílel na vynášení informací z vězení, které následně jeho kolegové na svobodě publikovali v článcích o porušování práv vězňů a o nelidském zacházení v kubánských věznicích. „Informace jsme si předávali přes telefon v kódech nebo různých heslech, protože při hovoru vedle tebe vždycky stojí hlídač; nebo jsme schovávali papírky do baťohů; dokonce nám pomáhali ostatní vězni, kteří byli odsouzeni za běžné přestupky, ne za politiku,“ vzpomíná Isael.

Rodina nade vše

Isael žije ve svém rodném městě, v Baracoe, kde se stal vedoucím koordinátorem opozičního hnutí „Východní demokratická aliance“ [Alianza Democrática Oriental][6]. Jeho bratr, Israel Poveda Silva, pracuje pro kubánskou vládu, ale nikdy nepřestal Isaela podporovat. „I když máme odlišné názory, nikdy jsme nepřestali být bratry, Israel nikdy nedopustil, aby se mi ve vězení něco stalo. Kolikrát také musel kvůli mně předstoupit před kárný soud,“ popisuje Isael silné rodinné pouto. Isaelova sestra, Isabel Poveda Silva, známa kubánská sportovkyně, je taktéž lidskoprávní aktivistkou. Isael i dnes čelí neoprávněným zadržením a výslechům, během kterých ho v minulosti také několikrát okradli – sebrali mu telefon nebo peněženku. Jednou byl dokonce unesen policií a vyhozen z auta 100 kilometrů daleko do svého domova. Útoky na jeho osobu ho neodradili a pokračuje v boji proti komunistickému režimu. Pravidelně se setkává s kubánským lidem. Často se ho ptají na různé události, zda jsou pravdivé či nikoliv, na informace ze světa, aby jim potvrdil, že se staly apod. Isael se snaží být nápomocen k: „Denně kubánské společnosti : „Denně mi volají tři nebo čtyři osoby z různých částí Kuby, abych na internetu zveřejnil jejich příběh o porušování lidských práv současným systémem,“ popisuje Isael své aktivity s odhodláním pokračovat dál v boji za spravedlnost a svobodu na Kubě.

 

 

[1] Více informací o Kubánské Revoluci naleznete zde: https://zoommagazin.iprima.cz/historie/pravnik-fidel-castro-vladl-kube-jako-diktator-pul-stoleti-ted-je-posmrti-zemre-i-revoluce

 

[2] Kubánské peso je jednou ze dvou oficiálních měn Kuby. Lidové pojmenování pesa je „moneda nacional“. 25 CUP = 1 EUR

[3] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [período especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

 

[4] Více informací o komunistické bojovnici Lidii Doce ve španělském jazyce zde: https://www.ecured.cu/Lidia_Doce

[5] Více o mučících metodách na Kubě zde: https://zoevaldes.net/2010/05/28/torturas-en-cuba-la-shakira/ a http://www.100yaldabo.com/torturas.htm

[6] „Východní demokratická aliance“ [Alianza Democrática Oriental] je opoziční organizace podporující lidská práva, byla založena v roce 2004. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/126455.html