Jaromír Prach

* 1947

  • „Byly tam i takový zajímavý věci, že tam byl nějaký Honza Tomer, on potom emigroval, a to byl hrozný dobrodruh. Ten dokázal najít třebas krabici zakopaných hloubkařských nábojů, tam to vyhrabaly slepice, a on je rozebral, vysypal z toho prach a dělal nám takový cestičky a zapaloval to a bylo to pro nás hrozný dobrodružství. Tam v těch roklích se našly i ostrý granáty, opravdu. A on třeba našel granáty a šel je rozebírat do sklepa. My jsme jenom čekali, kdy se ozve nějaký výbuch a Venca přijde s utrhanýma rukama, a podobně… Ale toho já jsem se nerad zúčastňoval, takových věcí, já jsem spíš přes ty časopisy a přes ty Rychlý šípy a přes toho Foglara. A začalo mi to čarovat, očarovávat. A pak přišel právě ten krásný rok 1956. Samozřejmě, že ty Rychlý šípy jsme četli všichni, i brácha, a i kluci kamarádi, půjčili jsme si to takhle. A brácha potom říkal: ‚Co kdybysme si založili taky takovej klub, jako měly Rychlý šípy?‘ A já jsem z toho byl úplně nadšený. Tak jsme byli vlastně první dva členi, potom k nám přistoupil nějaký Jarda Skružný, potom Venca Kobes, Míra Kasala… A bylo nás pět jako Rychlých šípů.“

  • „Jeli jsme na Sázavu a tam jsme přišli k jednomu ohni. A tam jsme si udělali večeři a ráno jsme se probouzeli a byl tam nějaký bláznivý kluk, který si říkal Šerif Pedro. A ten do nás začal kopat a začal říkat: ‚Vstávejte, volové, vstávejte, medvědi, Rusáci nás přepadli!‘ A my jsme říkali: ‚Pedro, nech toho! Prosím tě, nedělej tady takový alotrie.‘ A on: ‚Fakt! Opravdu, Rusáci nás přepadli!‘ A teď jsme viděli, že se kluci všichni balí, tam nás bylo takhle víc osad, tak jsme se sbalili taky a šli jsme. A najednou jsme přišli do takový chatový oblasti a tam už ty vzrušený hlasy. Rozhlas, že se tam střílí, že jsou už i mrtví a tohleto… Poslouchali chataři z rádií, už se taky pakovali a odjížděli domů. Teď jsme zůstali koukat… Já tam byl ve vojenským, tak jsem řekl klukovi: ‚Víš co?‘ – on měl takový hasičský sako – ‚Dej mi to hasičský sako a vem si to moje zelený. A já musím domů do posádky, kdyby něco bylo.‘ Protože já měl vlastně dovolenou. Tak jsme přijeli domů, museli jsme jet až… A to jsme opravdu už potkávali ruský tanky, že jezdí už po silnicích. A dostávali jsme se potom zpátky až někudy na Ražice, na Tábor. Já jsem jel jen s jedním kamarádem, ten jel se mnou, ostatní, že pojedou přes Prahu, že to chtějí vidět. Já říkal: ‚Kluci, neblbněte, nejezděte tam, vždyť slyšíte, že se tam střílí.‘ – ‚Ne, ne, my se tam pojedeme podívat!‘“

  • „Tábor byl zase postavený stejně, zase jsme tam měli tu bránu, zase jsme tam měli tu věž, špačkárnu, všechno to bylo úplně stejný. Ohňový kruh, křesla, totemy… No, a potom zase přišla sprcha s totemama. Že nesmíme dělat totemy na táboře. Tak zase – budou jezdit kontroly, tak nebudeme dělat totemy, tam si uděláme samorosty. ‚Najděte nějaký vývrat, aby to mělo dva rohy, udělejte z toho nějakýho kozla, obarvěte to drobet a hotovo…‘ Přijela kontrola – ‚Jak to, že máš totemy?‘ – ‚To nejsou totemy, to jsou samorosty, to je výtvarný umění! To dělaly děti v rámci výtvarnýho umění!‘ Všechno se to muselo nějakým způsobem umět. Já už jsem to říkal šoférovi, když jsme sem jeli, já pro to mám takový názvisko, VSNKZ – Vlk se nažral, koza zůstala celá.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 03.03.2017

    (audio)
    duration: 01:59:20
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Byli jsme zakuklení skauti v Pionýru

Jaromír Prach
Jaromír Prach
photo: Archiv pamětníka

Jaromír Zekke Prach se narodil 23. září 1947 v Aši, vyrůstal v Holýšově v okrese Domažlice. Od dětství obdivoval dílo spisovatele Jaroslava Foglara a myšlenky skautingu, zprostředkované knihami Antonína Benjamina Svojsíka. Spolu s bratrem založil klub mládeže Družina lišek. Od roku 1965 vedl oddíl Pionýrské organizace SSM Volný národ. V roce 1968 se podílel na druhé obnově Junáka v Čechách. Během základní vojenské služby zažil obsazení kasáren jednotkami vojsk Varšavské smlouvy. Po zákazu Junáka pokračoval v organizaci volnočasových aktivit mládeže v rámci Pionýra. V průběhu devatenácti let zasvěcených oddílové činnosti se mu podařilo zorganizovat padesát letních táborů, na nichž se i po zákazu Junáka pokoušel zprostředkovávat svým svěřencům odkaz skautingu. Podílel se na třetí obnově Junáka v Česku. Působil ve funkci starosty města Holýšov, byl vyznamenán Řádem čestné lilie v trojlístku. V roce 2015 vydal soukromým nákladem vzpomínkovou knihu Půlstoletí Volného národa.