Ing. Emil Přádný

„Do školy jsme nechodili, tak jsme od rána po snídani - ta parta těch kluků - běhali po Dubcích a po Štěpánce. V té době, toho devátého, jsme byli na stráni nad Šafranicí. Ta stráň je proti boleslavskému hradu nad školou. Tam jsme si hráli a během dopoledne jsme zpozorovali - napřed podle hluku a potom i vizuálně - ten první přílet bombardérů.“ - „Jak vypadaly bombardéry, co jste viděl?“ - „Viděli jsme, že jsou… Překvapilo nás, že letěly prakticky v přízemní výšce. Těch sto, dvě stě metrů. Byly dvoumotorové, zeshora zelené a zespoda modré. Neměly znaky. Při prvním průletu jsme si všimli, že měly skleněnou příď. Pozorovali jsme, co to může být. Ale vzápětí, když byly asi v prostoru nad Čejeticemi, se ozvala pronikavá střelba. To si pamatuju dodnes, tu vysokou kadenci a sílu té střelby. Všimli jsme si střechy na škole, jak se začínají rozstřikovat tašky. Věděli jsme, že je zle. Takže, jak se říká, každý vzal nohy na ramena a utíkal domů. Já od toho místa bydlím asi tři sta metrů, zažil jsem i ten druhý nálet. Ale to už jsme byli ve sklepě. To házeli pumy.“

„Jak jsem se dozvěděl později, Mladou obsadil stíhací pluk MIGů 21, který startoval z polské Lednice. Ten vlastní den byl tak pečlivě utajen… Já jsem v té době byl zařazen u první letky. Měli jsme normální zaměstnání, byl jsem doma. Třetí letka měla noční, noční lety se dělaly od deseti hodin večer do čtyř ráno. To létání bylo zrušeno u té noční letky. Ráno, když jsem se vzbudil… bydlel jsem v Lysé nad Labem, a abych si udržoval kondici, jezdil jsem na letiště na kole, to je deset kilometrů. Šel jsem do sklepa, vyvedl kolo, nasedl. Když jsem vyjížděl ze sídliště, viděl jsem kolony nákladních automobilů s ozbrojenými pěšáky, které směřovaly na Prahu. Došlo mi, že se něco děje. Po silnici jsem dojel do Milovic a odtamtud na letiště. U letiště už stála stráž, obrněný transportér. Nadporučík se mě ptal, kam jedu. Říkal jsem, že jsem pilot. Ať jedu. Projel jsem, na letišti byly na nouzovém pásu tanky. Řada sovětských tanků. Přijel jsem do prostoru pluku, tam jsme se sešli a dozvěděli jsme se, co se stalo. Během dopoledne přiletěl MIG 15, ,spárka’. Ten přistál, přiroloval k věži a tam byla pozemní složka Rusů, kteří už tu věž obsadili. Přišel ten velitel, pilot z té spárky, na věž. Od dispečerů převzal radiotechnické vybavení. Za chvíli, asi v devět v deset dopoledne, začaly přilétávát MIGy 21, řadit se na východní stojánce a vypínat motory. To bylo celé obsazení letiště Mladá.“

„[Lidi si mysleli, že to byli Němci], protože bylo nepředstavitelné pro běžné myšlení, nechci říkat myšlení civilistů, protože to je takový neodborný pojem… Zkrátka, pro běžného člověka je nepředstavitelné, že by 9. května vítěz bombardoval spřátelené území. Vědělo se, že Němci prchali, zvlášť ti Schörnerovi esesáci, co napáchali v těch Velichovkách a pak se předvedli v Praze, co to bylo za vrahouny. Když napáchali takové zločiny, bylo pochopitelné, že je mohli páchat i ve vzduchu. Bylo logické, že si každý myslel, že utíkali ti Schörnerovi esesáci. A že Luftwaffe, když prchala na západ, naložili letouny pumami a stavili se ještě se trochu pomstít. To vyplývalo z té logiky. Kdyby v té době někdo přišel a tvrdil, že to byli vítězové, Rusové, na spřáteleném území, to by bylo nepředstavitelné.“