Jan Příborský

* 1947

  • ,,A když byla generální stávka, tak z celé Teplotechny jsme tam šli jenom dva, protože všichni ostatní se báli, aby nepřišli o práci. Ještě neměli jistotu, že to dobře dopadne. Ale já neměl o co přijít, jako telefonista jsem byl jaksi v těch hierarchiích funkcí hodně hluboko, ale i když mě měli rádi a dodneška se s nimi potkávám, myslím, že jsem tam platný byl, ale neměl jsem strach a na to náměstí jsem prostě generálně stávkovat šel. A na všechny, co tady byly, tak jsem chodil s i dcerou, patnáctiletou, učil jsem ji, jak se stávkuje, jak se demonstruje.“

  • ,,Já jsem dojížděl na telefonní ústřednu na Okresní zemědělskou správu a vstával jsem hodně brzo. Zapnul jsem si vždycky rádio a první, co bylo, že vojska cizích armád překročila československé hranice. A mě nic jiného, chytrého, nenapadlo, než že nás přepadli Němci. No a za chvilku jsem se dozvěděl úplně jinou zprávu, že nás přepadl Sovětský svaz. No nicméně, byl to šok, ale do práce jsem jel. A v Olomouci mě čekal další šok, protože tam byli sovětští vojáci, s kulometama, samopalama, takže jsme procházeli, cestující, kteří přijeli za prací, tak se procházeli mezi těma vojákama s těma samopalama.“

  • ,,Proč nebylo možné, aby člověk s vážnou vadou zraku nebo úplně nevidomej chodil na střední školu, proč to nešlo?“ ,,Zřejmě proto, že vybavenost na to nebyla, ani pedagogická, ani…. Navíc to neumožňoval zákon. Ten zákon je dodneška z neznámých důvodů, to neumožňoval. Ale asi čtyři roky poté, co se mi to stalo, poté, co jsem se vyučil, ten zákon změnili a vznikla první škola, jedenáctiletka pro zrakově postiženou mládež se to jmenovalo, v Praze. A tam už potom nevidomé brali. Jenomže nebylo dálkové studium, a protože rodiče, jak jsem popsal dříve, opravdu dřeli bídu s nouzí, bylo nutné, aby někdo, abychom už my vydělávali a pomohli rodičům a sami sobě. Takže nebylo možné, ani to nešlo, mně už bylo osmnáct let a nemohl jsem se vrátit do školy. Ty zákony byly takhle postavený, dneska už je úplně jiná situace.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 05.04.2023

    (audio)
    duration: 01:58:56
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Měl jsem už jen zbytky zraku, ale ty vojáky se zbraněmi jsem viděl

Jan Příborský v roce 2023
Jan Příborský v roce 2023
photo: Post Bellum

Jan Příborský, rodák ze Šternberka, se narodil 3. února roku 1947. Jeho otec Jan, varhaník a košíkář, byl od svých osmi let nevidomý. Jeho syn, jenž nosil stejné jméno, se narodil jako slabozraký. Ačkoli v dětství a raném mládí ještě viděl, po úrazu ve svých čtrnácti letech postupně zrak ztrácel, což vyústilo v úplnou slepotu. Pamětník, stejně jako jeho rodiče, zažil všechna úskalí, která minulý režim skýtal pro invalidní důchodce. Ačkoli si rodina, jakožto příbuzní invalidy, mohla ponechat trafiku a bylo jim dovoleno zůstat soukromými živnostníky, nebylo to nic, co by jim zajistilo blahobyt. Politická kritéria se vztahovala i na nemocné, a protože měl otec pamětníka ,,buržoazní“ původ, byl mu přidělen jen velmi malý invalidní důchod, který na uživení celé rodiny také nestačil. I přes tato úskalí se Jan Příborský velmi úspěšně zařadil do společnosti i pracovního procesu a pomohl rozšířit povědomí o potřebách zrakově postižených v naší zemi. Po založení Tyfloservisu v roce 1991 zřídil olomouckou pobočku. Mimo to v roce 2000 stál u vzniku olomouckého TyfloCentra a působil v něm také jako ředitel. V roce 2023 stále vykonával funkci předsedy oblastní odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) Olomouc.