Jan Příborský

,,Já jsem dojížděl na telefonní ústřednu na Okresní zemědělskou správu a vstával jsem hodně brzo. Zapnul jsem si vždycky rádio a první, co bylo, že vojska cizích armád překročila československé hranice. A mě nic jiného, chytrého, nenapadlo, než že nás přepadli Němci. No a za chvilku jsem se dozvěděl úplně jinou zprávu, že nás přepadl Sovětský svaz. No nicméně, byl to šok, ale do práce jsem jel. A v Olomouci mě čekal další šok, protože tam byli sovětští vojáci, s kulometama, samopalama, takže jsme procházeli, cestující, kteří přijeli za prací, tak se procházeli mezi těma vojákama s těma samopalama.“

,,Proč nebylo možné, aby člověk s vážnou vadou zraku nebo úplně nevidomej chodil na střední školu, proč to nešlo?“ ,,Zřejmě proto, že vybavenost na to nebyla, ani pedagogická, ani…. Navíc to neumožňoval zákon. Ten zákon je dodneška z neznámých důvodů, to neumožňoval. Ale asi čtyři roky poté, co se mi to stalo, poté, co jsem se vyučil, ten zákon změnili a vznikla první škola, jedenáctiletka pro zrakově postiženou mládež se to jmenovalo, v Praze. A tam už potom nevidomé brali. Jenomže nebylo dálkové studium, a protože rodiče, jak jsem popsal dříve, opravdu dřeli bídu s nouzí, bylo nutné, aby někdo, abychom už my vydělávali a pomohli rodičům a sami sobě. Takže nebylo možné, ani to nešlo, mně už bylo osmnáct let a nemohl jsem se vrátit do školy. Ty zákony byly takhle postavený, dneska už je úplně jiná situace.“