Libuše Přibová

„Jednou jsem šla přes dvůr a přijelo tam auto, takové velké. A z toho vystoupila, kromě jiných, moje bývalá spolužačka. Tak jsem k ní šla a říkám: ‚Libuško, co tu děláš?‘ Jmenovala se Libuška Sedlaříková, to si pamatuji dodnes. A ona říkala: ‚Nemluv na mě, nebo tě seberou také.‘ Tak jsem pochopila, že je to… A já jsem si toho dřív nějak nevšímala, protože ty transporty byly tak, že já byla v jiné části – dopravní, než byla ta komerční, kde oni byli soustřeďovaní ve skladech. No, a když jsem viděla, že je v tom skladu, tak jsem letěla přes nádraží Hybernskou ulicí k řezníkovi. Tam byla fronta. A já říkám: ‚Prosím vás, moje spolužačka jede do koncentračního tábora, dejte mi něco, aby se najedla.‘ Všichni ustoupili a řezník mi dal salám. Odstřihnul mi potravinový lístek, to ano. Pak jsem se vrátila do toho skladu, do té jedničky. A viděla jsem, že tam stojí nějaký ten v šedomodré uniformě, mám pocit, možná, že to není správně, tak jsem tam k němu šla a říkala jsem, samozřejmě německy, jestli dovolí, že tam mám spolužačku, že jí dám něco k jídlu, tak on dělal, že mě neslyší. A já jsem šla k té Libušce a ona mně říkala: ‚Prosím, zavolej mé sestře‘, a já říkám: ‚Musíš počkat, až si přinesu tužku a papír, abych si napsala telefonní číslo.‘ Šla jsem nahoru do kanceláře, vzala tužku a papír, přišla zpátky a začala jsem psát telefonní číslo. Samozřejmě že se přidalo ještě několik z ostatních, kteří mi také dali telefonní čísla, a já jsem je potom nahoře v kanceláři volala, ty rodiny nebo známé.“