The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hugo Damián Prieto Blanco (* 1966)

• narodil se 27. září 1966 v Havaně, Kubánské republice

• aktivista za lidská práva a politický vězeň komunistického režimu na Kubě

• v roce 1980 část jeho rodiny emigrovala do Spojených států amerických přes přístav Mariel

• na začátku 90. let se stal členem opoziční skupiny „Výbor pro lidská práva na Kubě“ [Comité Cubano Pro Derechos Humanos]

• v roce 1993 byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody, protože představoval „potenciální nebezpečí pro společnost“

• v roce 2004 byl opět obviněn z nebezpečí pro společnost a poslán do „Kombinované věznice“ [El Combinado] v Guantánamu

• v roce 2008 byl propuštěn z vězení, ale následně byl několikrát odsouzen k odnětí svobody za účast na protivládních demonstracích

• je zakladatelem hnutí „Fronta občanské akce Orlando Zapata Tamayo“ [Frente de Acción Cívica Orlando Zapata Tamayo]

• Hugo se v současnosti věnuje sociálním projektům v okrajových částech měst na Kubě

• je podruhé ženatý a bydlí v Havaně, většina jeho rodiny žije v USA

*** Český příběh následuje po španělském originále ***

“Estoy harto, de que te pueden encarcelar, cuando me sueltan, soy libre y sigo luchando tranquilamente”, comenta Hugo Damián Prieto su batalla pacífica contra el Gobierno y las autoridades cubanas, a pesar de los enfrentamientos con el régimen comunista bajo el que se vive en Cuba.

Embajada de Perú

Hugo Damián Prieto Blanco nació el 27 de septiembre 1966 en la Habana en el seno de una familia de 14 niños. Su padre participó en la lucha contra Batista y era partidario de la Revolución en 1959, hasta que Fidel Castro cambió el rumbo de la Revolución hacia comunismo.  El padre de Hugo murió de un infarto cuando Hugo tenía cinco años, por lo que su madre tuvo que mantenerlos sin ayuda paternal. Vivían en la Habana en el primer barrio obrero en Cuba, un barrio violento y de guerras entre pandillas. Hugo recuerda su infancia con escasez de alimentos y básicas en el hogar. Además de la complicada situación económica, la familia era identificada como contrarrevolucionaria, entonces cuando en agosto 1980 atendieron a la Embajada de Perú 10,800 con la finalidad de solicitar asilo y ayuda para salir del país[1], la familia de Hugo participó también en estos hechos. “Seis de mis hermanas y mi mamá estaban dentro de la Embajada. Era una situación humanitaria, gente se mataba por comida, era un gran crimen,” recuerda Hugo. En el mismo año, 1980, abrieron el puerto Mariel a fin de facilitar el éxodo de estas personas. “Mis seis hermanas lograron salir por lo de la Embajada de Perú, cuatro de ellas por Mariel a los Estados Unidos de América. Ellas batallan contra el castrismo también, nos apoyan siempre desde EUA”, narra Hugo.

Peligrosidad social predelictiva

En Cuba se quedaron ocho hermanos, de los cuales a dos los encarcelaron cinco años por intentar salir de Cuba, ya que, en esa época cumplían con su servicio militar obligatorio. Sus hermanos mayores pronto formaron parte de la disidencia cubana, uniéndose al “Comité Cubano Pro Derechos Humanos”[2], a este mismo comité se acercó Hugo alrededor del año 1989. Los años noventa significan una época con crisis económica profunda[3]. “Había mucho temor, porque el Gobierno fusilaba a la gente. Los cubanos pintaban carteles, incendian botellas, había mucha violencia en la calle y sobre todo tremenda hambre”, recuerda Hugo. Los cubanos, entre ellos Hugo, querían abandonar Cuba, sin embargo, el único país, que daba asilo en ese momento era Argentina. “Me sancionaron de cuatro años de la privación de libertad por brincar el muro de la Embajada de la República de Argentina”, comenta Hugo su primera condena en la cárcel por peligrosidad social predelictiva. A Hugo lo movían entre las prisiones, primero le pusieron en la cárcel “Valle Grande” cerca de la Habana. «Había más hambre que nunca, me acuerdo de que se murieron siete presos por hambre en el edificio uno, después hicieron un piso para los desnutridos y de bajo peso, para darles un poco más de comida, para que no se morían”, narra Hugo. De la cárcel salió en 1997 e inmediatamente se incorporó a varios proyectos de oposición al lado de sus hermanos. Unos años después, en 2004 volvieron a condenar a Hugo por peligrosidad social. “Dicen que no trabajas y no trabajar es un delito. Te encierran sin delito ninguno, solo por las ideas”, explica Hugo su segundo encarcelamiento.

Cártel para el presidente Díaz Canel

Hugo estuvo en la prisión denominada “1580” en San Miguel del Padrón en la Habana, donde creó con José Díaz Silva[4] un movimiento clandestino para defender a los presos de hambre y condiciones inhumanas. Por este motivo trasladaron a Hugo a la prisión “El Combinado” de Guantánamo, al otro extremo del país, ahí Hugo encontró varios compañeros oponentes detenidos durante la “Primavera Negra de Cuba”[5] de 2003. Hugo recapitula pasajes donde había torturas, puñaladas o ataques racistas de parte de los guardias. Cuando Hugo salió de la cárcel en 2008, volvió a participar en las marchas públicas por los derechos de los otros presos, por la democracia y la libertad. En una de las procesiones, cuando apenas tenía tres meses de libertad, le acorraló la policía política apresándole nuevamente. Por esto, transcurrió otro año en las celdas de “El Combinado”, durante el cual sufrió indescriptibles vejaciones: “Estuve un año sin visitas, sin tomar el sol, sin pasear en el pabellón, sin atención médica, porque no acepté ponerme el uniforme”, detalla Hugo con pesadumbre e indignación. Cuando abandonó esas galeras, se reintegró a sus actividades como opositor del régimen: “Proclamo contra la ´Fiscalía de la República de Cuba´, contra los abusos que hacen: rompen casas, hay muertos, no respondían, estas instituciones sirven a favor del régimen. Nosotros siempre manifestamos contra estas instituciones”, subraya Hugo. Cuando en el año 2009 a través de su movimiento “Frente de Acción Cívica Orlando Zapata Tamayo”[6] se manifestó enfrente de Capitol en la Habana, durante la gira del presidente de Cuba Miguel Díaz Canel, inmediatamente les detuvieron de nuevo. Debido a sus problemas de salud le dispensaron un poco más de cinco meses de sentencia.

El pueblo me defiende

A pesar de las dificultades y consecutivos arrestos Hugo Damián no se rinde y sigue en sus actividades como relator pacífico de derechos humanos, además es fundador de varios proyectos sociales: “Hemos reparado más de 24 viviendas en nuestro barrio, también tenemos proyectos con niños de otros barrios, les traigo sillas de ruedas de los EUA, a los que necesitan y no tienen”, describe Hugo la parte no política de sus actividades. Por su enfoque en el bienestar del pueblo, los vecinos de su barrio le protegen. “Cuando a mi casa viene policía, les tiran piedras”, menciona Hugo con orgullo. Hugo tuvo la oportunidad de visitar cinco veces a sus familiares en Miami, la primera vez fue en 2016, cuando le invitaron a participar en una conferencia en una universidad en los EUA. Hugo compara la vida de los cubanos en los dos países: “Los cubanos que han salido, tienen que trabajar duro, pero son libres y se pueden mantener. En Cuba recogen latas de aluminio, para no morirse de hambre, o revisan los tanques de basura, pero si los ve la policía, los lleva presos. Es un asco de país”. Con omisión de las amenazas y ataques que le infiere el régimen cubano Hugo enfrenta un estado de salud débil: “Hace muchos años hice una huelga de hambre, por abusos que vi contra otros presos en la cárcel. Se morían. Acabé para dos meses y medio en el hospital con páncreas dañado. No hay medicinas en Cuba, sigo con falta de aire, tengo que caminar despacio, me siento mal físicamente”. Hugo debe ingresar nuevamente al hospital, no obstante, teme por su vida, ya intentaron asesinarle en otra ocasión cuando hubo necesidad de internarle.

Un mensaje a los cubanos

Hugo está convencido, de que el régimen mató a su hijo en un “accidente” motociclista, con la finalidad de amenazarle por sus actividades. Todo lo que atraviesa en su camino, Hugo lo sortea con valentía y sin duda alguna sigue en la brega. “No se puede seguir con engaño. Sí, hay errores en la lucha, pero al final nos unimos todos contra la dictadura castrista”, afirma Hugo su decisión de persistir. Hugo lamenta, que el pueblo cubano no acabó de asumir conciencia respecto a la situación del país, aunque según Hugo la batalla es para ellos mismos y para sus hijos. Quiere dejar un mensaje para los jóvenes: “No se dejen manipular, pero tengan sus derechos y demuéstrenlo quitando las dictaduras”. El mayor temor de Hugo es quedarse sin ver su sueño de libertad, no ver a sus nietos libres. “Amo la libertad, por eso la defiendo”, cierra Hugo la narración sobre su lucha de 26 años por la democracia en Cuba.

 

[1] Más información sobre el incidente en la Embajada de Perú en agosto 1980 aquí: https://www.elnuevoherald.com/noticias/mundo/america-latina/article118881378.html o https://www.youtube.com/watch?v=ZqNiksxPnvY

[2] “Comité Cubana Pro Derechos Humanos“ se basó en la Declaración Universal de Derechos Humanos para concienciar sobre este tema a la población, recopilar denuncias de violaciones de derechos humanos en Cuba. Más información aquí: https://www.efe.com/efe/america/ame-hispanos/muere-ricardo-bofill-fundador-del-comite-cubano-pro-derechos-humanos/20000034-4021812

[3] El “periodo especial” es el nombre para la época de crisis económica en Cuba en los años 1990. Más información: https://www.elnuevodiario.com.ni/internacionales/491009-cuba-economia-periodo-especial/

[4] Entrevista para „Memory of Nations“ con el disidente oponente José Díaz Silva la pueden encontrar aquí: https://www.memoryofnations.eu

[5] Más información sobre los 75 prisioneros de conciencia condenados en la “Primavera Negra” del 2003 aquí: https://www.cubaencuentro.com/cuba/temas/especial-primavera-negra-2003-2011/listado-de-condenados-del-grupo-de-los-75-sentencia-y-ubicacion-actual-258471

[6] Las declaraciones oficiales de la “Frente de Acción Cívica Orlando Zapata Tamayo“ aquí: http://ec2-54-235-115-28.compute-1.amazonaws.com/web/Article/Index/564302353a682e15c8570526#.XgpJKEdKhdg

 

*** Český příběh ***

„Mám plné zuby toho, že mě můžou kdykoliv zavřít. Proto vždy, když jsem na svobodě, pokračuji v nenásilném boji dál,“ popisuje Hugo Damián Prieto Blanco svou vytrvalost a odhodlanost navzdory rokům stráveným ve vězení, které jeho revolta přináší.

Velvyslanectví Peruánské republiky

Hugo Damián Prieto Blanco se narodil 27. září 1966 v Havaně v rodině se 14 dětmi. Hugův otec se účastnil bojů proti Batistovi jako spřízněnec Kubánské revoluce v roce 1959 a podporoval ji až do okamžiku, než se Fidel Castro plně přiklonil ke komunismu a Sovětskému svazu. Zemřel na infarkt, když Hugovi bylo pět let a jeho matka se musela o početnou rodinu postarat sama. Rodina žila v první dělnické čtvrti v Havaně, v části, kde byly na denním pořádku násilná přepadení či potyčky mezi ozbrojenými gangy. Hugo si vybavuje nedostatek jídla a základního zboží během svého dětství a dospívání. Kromě složité finanční situace se rodina potýkala s problémy politického charakteru – za svůj postoj a názory byla označena za protirevoluční. Když v roce 1980 vypukla krize na Velvyslanectví Peruánské republiky, kam se dostavilo přes 10000 Kubánců s žádostmi o azyl a pomoc s vycestováním ze země[1], Hugova rodina byla mezi nimi. „Moje matka a šest sester byly uvnitř ambasády. Jednalo se o humanitární krizi, lidé by se pro trochu jídla zabili, nazval bych to jedním velkým zločinem, to, co se dělo,“ vzpomíná Hugo. Ve stejném roce, 1980, Castrova vláda otevřela přístav Mariel poblíž Havany, aby usnadnila hromadný odchod Kubánců do USA. „Mým šesti sestrám se podařilo uprchnout z Kuby s pomocí Velvyslanectví Peruánské republiky, čtyři z nich vycestovaly z přístavu Mariel do USA, odkud sdílejí a podporují náš boj proti režimu Fidela Castra,“ dodává Hugo.

Potenciálně nebezpečný pro společnost

Na Kubě zůstalo osm sourozenců rodiny Prieto Blanco, z nichž dva byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na pět let za pokus opustit zemi přes přístav Mariel během výkonu vojenské služby. Hugovi starší bratři se přidali k opozici a stali se členy „Výboru pro lidská práva na Kubě“ [Comité Cubano Pro Derechos Humanos][2], do kterého Hugo vstoupil během roku 1989. V 90. letech postihla Kubu socioekonomická krize[3]. „Všichni měli strach, protože vláda se zase vrátila k popravám. V ulicích zavládlo násilí, lidé zapalovali flašky a auta. Probíhala řada protivládních protestů, ale hlavně všichni měli neskutečný hlad,“ dodává Hugo, který si stejně jako další stovky Kubánců přál z Kuby odejít, ale jedinou zemí, která poskytovala azyl, byla Argentina. „Odsoudili mě ke čtyřem letům odnětí svobody za to, že jsem přeskočil plot Velvyslanectví Argentinské republiky,“ popisuje Hugo důvod svého prvního pobytu ve vězení. Huga často mezi jednotlivými věznicemi přemisťovali, nejprve byl umístěn ve vězení blízko Havany ve „Valle Grande“: „Pamatuji si ji na ohromný hlad, který jsme měli. V budově číslo jedna dokonce zemřelo hlady sedm vězňů. Později vyčlenili celé patro pro podvyživené, aby jim dali trochu víc jídla a nezemřeli tak hlady,“ popisuje Hugo. Z vězení byl propuštěn v roce 1997 a okamžitě se po boku svých bratrů přidal k protivládním skupinám. O několik let později, v roce 2004, Huga opět odsoudili za „potenciální nebezpečí pro společnost“, protože porušil zákonem stanovenou povinnost mít oficiální zaměstnání: „Říkají, že když jsi oponent nebo nezávislý novinář, tak nepracuješ a nemít zaměstnání je trestný čin. Prakticky tě zavřou jen kvůli tvým názorům,“ vzpomíná Hugo na své druhé odnětí svobody.

Plakát pro prezidenta Díaze Canela

Hugo si trest odpykával ve věznici nazvané „1580“ v San Miguel del Padrén v Havaně, kde spolu s Josém Díazem Silvou[4] založil hnutí na ochranu a dodržování lidských práv vězňů. Reakcí systému bylo rychlé přemístění Huga do vězení na druhé straně Kuby, do „Kombinované věznice“ [El Combinado] v Guantánamu, kde se ale Hugo rychle sblížil s politickými vězni zadrženými během „Kubánského černého jara“ [Primavera Negra de Cuba][5] z roku 2003. Z vězení si Hugo odnesl nepěkné vzpomínky na mučení, bití a jiné útoky ze strany vězeňských stráží. Když byl v roce 2008 Hugo propuštěn, vrátil se ke svým protivládním demonstracím a pochodům za lidská práva, svobodu a demokracii. Během jednoho takového protestu ho obestoupila politická policie a Hugo byl znovu dosouzen k odnětí svobody. Strávil další rok v „Kombinované věznici“ v Guantánamu, na který vzpomíná s rozhořčením: „Byl to dlouhý rok bez návštěv, ve tmě, bez možnosti vyjít na okamžik na slunce nebo bez lékařské péče a vše jen proto, že jsem si nechtěl obléknout vězeňskou uniformu.“ Po propuštění na svobodu se Hugo naplno věnoval veřejným protestům proti kubánským úřadům: „Vystupuji proti orgánům soudní moci a politické policie na Kubě, proti jejich praktikám: převracejí domy vzhůru nohama nebo je bourají, mají na svědomí nespočet lidských životů a nikdy neslouží ku prospěchu lidu, zajímají se jen o potřeby nastoleného režimu. Proto veřejně vystupuji proti těmto úřadům,“ zdůrazňuje Hugo. V roce 2009 pokojně demonstroval před Kapitolem v Havaně s hnutím „Fronta občanské akce Orlando Zapata Tamayo“ [Frente de Acción Cívica Orlando Zapata Tamayo][6], které založil. Byl ale okamžitě zadržen a přišel o veškeré protivládní plakáty s hesly, protože kubánský prezident Miguel Díaz Canel zrovna projížděl Havanou. Kvůli vážným zdravotním problémům bylo ale Hugovi z jeho ročního trestu odnětí svobody odpuštěno více než pět měsíců.

Kubánský lid mě brání

Navzdory nepříjemnostem a věčnému zadržování Hugo Damián pokračuje ve svých protirežimních aktivitách jako zpravodaj a aktivista za lidská práva. Mimo to, založil několik projektů na podporu kubánské společnosti: „Opravili jsme více než 24 domů v naší čtvrti a také realizujeme projekty pro děti – například vozím z USA dětské invalidní vozíky, pro ty, kdo nemají a potřebují,“ vypráví Hugo. Za jeho nepolitické dobročinné aktivity je uznáván a obdivován kubánskou společností, která ho brání před nástrahami režimu: „Když sousedé vidí, že ke mně domů míří policie, začnou na ně házet kameny,“ dodává. Hugo měl možnost pětkrát navštívit své příbuzné v USA. Poprvé v roce 2016, když byl pozván jako řečník na seminář na univerzitě v Miami. Hugo porovnává život Kubánců na Kubě a v USA: „Kubánci, kteří odešli z Kuby do Ameriky, musejí tvrdě pracovat, ale jsou svobodní! Na Kubě lidé sbírají plechovky z hliníku a vykupují je, aby nezemřeli hlady, nebo hledají v odpadkových koších, ale jakmile je spatří policie, zavřou je do vězení. Je to odporná země!“ Kromě výhružek a útoků ze strany státu se Hugo potýká se zdravotními problémy: „Před několika lety jsem podstoupil hladovku za ukončení nelidského zacházení s kubánskými vězni, kteří umírají v žalářích. Skončil jsem na dva a půl měsíce v nemocnici s poškozenou slinivkou a játry. Navíc, na Kubě nejsou k dispozici léky. Také nemohu dýchat, musím chodit velmi pomalu, fyzicky se necítím vůbec dobře,“ popisuje Hugo svůj chabý zdravotní stav. Měl by brzy opět nastoupit do nemocnice, ale obává se o svůj život – v minulosti se ho během hospitalizace pokusil komunistický režim zlikvidovat.

Sdělení kubánskému lidu

Hugo je přesvědčen, že režim Fidela Castra zavraždil při automobilové nehodě jeho syna, za účelem zastrašit ho a donutit ho, aby přestal se svými protirežimními aktivitami. Vše, co mu osud přinesl do cesty, Hugo statečně překonal a nevzdává se. „Lež má krátké nohy. Ano, i v rámci opozice existují rozepře, ale nakonec se všichni spojíme proti Castrově diktatuře,“ vysvětluje Hugo své rozhodnutí pokračovat v boji, ale je zklamán, že kubánský lid doposud neprozřel a nepřebral iniciativu v zemi. Podle Huga by občané měli více bojovat za svobodu svých dětí a vnoučat a přeje si předat mladým Kubáncům své sdělení: „Nenechte se ovládat, stůjte si za svými právy a prokažte to svržením diktatury na Kubě.“ Hugo by byl rád, kdyby se jeho sen o svobodě stal realitou, aby mohl vidět svá vnoučata svobodná, ale obává se, že se toho již nedočká. „Miluji svobodu, proto ji na Kubě bráním,“ uzavírá Hugo svůj příběh o 26 let dlouhém boji za demokracii na Kubě.

 

[1] Více informací o událostech na Velvyslanectví Peruánské republiky v roce 1980 zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1345389-exodus-z-mariel-desetitisice-kubancu-prchaji-z-ostrova-svobody

[2] „Výbor pro lidská práva na Kubě“ se zakládá na Všeobecné deklaraci lidských práv organizace Spojených národů. Více informací zde: https://www.efe.com/efe/america/ame-hispanos/muere-ricardo-bofill-fundador-del-comite-cubano-pro-derechos-humanos/20000034-4021812

[3] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[4] Rozhovor s disidentem Josém Díazem Silvou můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/diaz-silva-jose-1960

[5] „Kubánským černým jarem“ se označují události v březnu 2003 na Kubě, kdy bylo odsouzeno k odnětí svobody 75 politických oponentů, novinářů, umělců atp. Více informací zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1184485295-kubanske-jaro/205542155040002/

[6] Oficiální stanovy hnutí „Fronta občanské akce Orlando Zapata Tamayo“ ve španělském jazyce zde: http://ec2-54-235-115-28.compute-1.amazonaws.com/web/Article/Index/564302353a682e15c8570526#.XgpJKEdKhdg