The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Přikrylová (* 1944)

• narodila se 28. listopadu 1944 v Praze

• rodiče pocházeli z východočeského Žamberka

• otce Jana Hostovského nejprve za druhé světové války věznili v Terezíně, pak byl totálně nasazen na nucené práce

• otec po povolání do transportu předstíral svou smrt a ukrýval se na statku v Kněžství u rodiny Kytlicových

• matka Hana Šustová pracovala v sanatoriu, v roce 1943 se tajně provdala za Jana Hostovského

• v roce 1948 byl majetek rodiny Hostovských znárodněn

• do roku 1951 žila pamětnice v Žamberku, pak se s rodiči přestěhovala do Prahy

• vystudovala češtinu a historii na FF UK

• v roce 1967 vstoupila do KSČ

• na jaře roku 1968 se vdala za Jana Přikryla, se kterým vychovala tři děti

• počátkem normalizace z KSČ vystoupila

• celý život pracovala jako učitelka

• v roce 2024 žila v Praze

Jan Hostovský, otec pamětnice Hany Přikrylové, pocházel ze žamberské obchodnické rodiny. Za druhé světové války se na ni nacisté zaměřili – kvůli jejímu židovskému původu a také kvůli podezření ze spolupráce s odbojovými organizacemi. Několik členů rodiny připravili nacisté o život, Jana Hostovského krátce věznili v Terezíně. Když v prosinci roku 1942 dostal povolání do transportu, došlo mu, že teď jde o život i jemu. Aby se zachránil, musel předstírat svou smrt. Na břehu přehradní nádrže vše narafičil tak, aby to vypadalo, že se utopil. Po nějaký čas se pak skrýval v lese a na statku u rodiny Kytlicových v obci Kněžství. Jednoho dne se ale obyvatelé statku dozvěděli, že německá pořádková policie u nich chystá šťáru. Jan Hostovský tedy ze statku utekl, úkryt mu poskytla Hana Šustová, mladá zdravotní sestra ze žamberského sanatoria. Ti dva se do sebe zamilovali, a když hrozba pominula, tajně se vzali a narodila se jim dcera Hana. Mladí manželé i s dítkem válku šťastně přežili, život si však pro ně připravil nové výzvy.

Nacisté chtěli celou rodinu zlikvidovat, tatínek je ale přelstil

Hana Přikrylová, rodným příjmením Šustová, po válce Hostovská, se narodila 28. listopadu 1944 v Praze. První roky života však prožila v Žamberku, menším městě v Pardubickém kraji ležícím u úpatí Orlických hor. Odtud totiž pocházela rodina Hostovských, obchodníků s likéry a vínem, vzdálení příbuzní spisovatele Egona Hostovského. Otec pamětnice Jan Waldemar Hostovský se narodil v roce 1920 a pocházel ze židovského prostředí. S nástupem nacismu v 30. letech se nad rodinou začala stahovat mračna. Ačkoli rodina Hostovských konvertovala ke křesťanství, stále byla dle rasových zákonů považována za Židy, což pro ni mělo neblahé důsledky.

Matka Jana Hostovského Marie a jeho bratr Jiří zemřeli již před válkou na leukémii. V roce 1941 si pro ostatní členy rodiny přišlo gestapo. Podezírali je totiž buď z navádění k sabotáži, nebo ze spolupráce s ilegálními protinacistickými organizacemi. Tatínek Rudolf Hostovský po výslechu na gestapu spáchal sebevraždu požitím jedu. Jan Hostovský byl nejprve vězněn v terezínské Malé pevnosti, po lékařské prohlídce byl uznán jako schopný transportu a čekala ho deportace na východ. K tomu však nedošlo, nakonec ho nacisté v únoru 1942 propustili. „Důvodem mohlo být, že se přes něj chtěli dostat na partyzánskou skupinu, která v okolí Žamberka operovala,“ domnívá se Hana Přikrylová.

Jan Hostovský se po propuštění z terezínského vězení vrátil do žamberské vily. Spolu s druhým bratrem Zdeňkem byli totálně nasazeni na nucené práce v lese a poté na stavbě německé továrny v Plotišti. Při jedné z cest za prací se Jan Hostovský poprvé potkal se svou budoucí manželkou Hanou Šustovou, která v místním sanatoriu Albertinum pracovala jako zdravotní sestra. Bratři se rovněž starali o svou babičku, jedinou žijící blízkou příbuznou, jež trpěla senilitou. V prosinci 1942 všichni tři dostali povolání do transportu do terezínského ghetta. Jan Hostovský nechtěl svou nemocnou babičku vystavovat zbytečnému utrpení, proto se domluvil se svým přítelem, místním lékařem, aby jí aplikoval injekci, po které zemřela. Bratr Zdeněk transportem nakonec odjel a později zahynul ve vyhlazovacím táboře Osvětim.

Maminka se zamilovala do židovského uprchlíka

Jan Hostovský však do transportu nenastoupil a rozhodl se předstírat svou smrt. U nedaleké přehrady Pastviny nastrojil vše tak, aby to vypadalo, že se utopil. Místo toho ale uprchl do lesů, kde se nějaký čas skrýval. Tam ho jednoho dne objevil polský důstojník a partyzán Eda Pietraszyn, který pro změnu utekl ze zajateckého tábora. Velký Eda, jak mu familiárně přezdívali, se skrýval na statku rodiny Kytlicových v obci Kněžství a nebohého mladíka na útěku k nim přivedl. Kytlicovi Janu Hostovskému, kterého dobře znali z předchozích let, poskytli úkryt v podkroví svého domu.

Jednoho dne se obyvatelům statku doneslo, že Velkého Edu hledá německá pořádková policie (Schutzpolizei). Jan Hostovský tedy v obavě o život svůj i svých zachránců opět musel utéct do lesů. Tam ho naštěstí našel malý syn Kytlicových Jaroslav a dovedl jej do domku Hany Šustové, jenž se nacházel na poměrně bezpečném místě v areálu sanatoria Albertinum. Tam po tři týdny přebýval, dokud se situace neuklidnila. A tam se také mezi oběma mladými lidmi zrodila velká láska.

Jana Hostovského a Hanu Šustovou prožitý strach natolik sblížil, že se rozhodli vzít se. 14. srpna 1943 je tajně oddal žamberský evangelický farář, svatby se dokonce účastnilo i několik nejbližších nevěstiných příbuzných. „Všichni museli být ohromně stateční, protože to bylo velice nebezpečné. Nikdo je však neprozradil. Pro rodiče byla svatba symbolem naděje, budoucnosti,“ vzpomíná pamětnice. Hana Šustová záhy po svatbě otěhotněla. Když na ní už bylo těhotenství vidět, odstěhovala se z Žamberka k příbuzným do Prahy, kde porodila své první dítě, pamětnici Hanu Přikrylovou. Po porodu se ale vrátila do okolí Žamberka, aby byla svému manželovi nablízku. Scházela se s ním tajně u Kytliců.

Poschovávaný majetek Hostovským zapřeli

Manželé i s dcerkou válku se štěstím přežili. Po válce byla svatba Hany Šustové a Jana Hostovského potvrzena a maminka s dcerou převzaly otcovo příjmení. Rodina Kytlicova byla v roce 2001 uznána státem Izrael za Spravedlivé mezi národy, což je titul, jenž se uděluje lidem nežidovského původu, kteří za druhé světové války riskovali svůj život při záchraně Židů před holocaustem. Kytlicovi mají v izraelském památníku Jad Vašem v Aleji spravedlivých svůj strom s cedulkou se jménem.

Peripetie mladé rodiny Hostovských však zdaleka neskončily. Když chtěl Jan Hostovský zpět věci, které si jeho rodina poschovávala po sousedech, nesetkal se vždy se vstřícným jednáním. „5. května 1945 přišel táta s mámou a se mnou v náručí do Žamberka a bylo pozdvižení, protože se jim vrátil ten Žid, co bude chtít věci zpátky. A nebyl přijat s nějakým jásotem. Těžko věci získával zpátky, někteří lidé je dokonce zapřeli. Ale mí rodiče na nich nelpěli. Táta byl rád, že vůbec válku přežil,“ vypráví pamětnice.

Žid, co má pohrdavý úsměv zbohatlíka

Na žamberském národním výboru dostal Jan Hostovský po válce dokument, že je československým občanem. Hana Šustová, nyní již Hostovská, od stejného úřadu získala osvědčení o národní, státní a politické spolehlivosti. Oba pak na národním výboru pracovali. Rodiče také vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). „Otec se domníval, že s komunistickou vládou se nebude svět dělit na Židy a nežidy,“ vysvětluje Hana Přikrylová. „Máma měla nesmírný smysl pro spravedlnost a věřila, že bude nastolen spravedlivý svět. Ale taky to byla rebelka. Například se ptala, kam se poděl majetek po Němcích. Rozhodně nebyla příznivcem kolektivního vyhnání Němců.“

O tom, jak byly otcovy domněnky bláhové, se rodina brzy přesvědčila. Z pohledu komunistů měl Jan Hostovský „kaňku“ na svém kádrovém profilu: pocházel z buržoazní rodiny a ještě k tomu byl Žid. V písemnostech pamětnice dokonce našla zmínku o tatínkovi, že prý „má pro lidi pohrdavý úsměv zbohatlíka“. Antisemitismus tedy s koncem holocaustu nezmizel. I v rukách nové moci se stal nástrojem, jak židovské obyvatele ostrakizovat a perzekvovat.

Co nestihli ukrást nacisté, zabavili komunisté

Jan Hostovský daroval Kytlicovým jako výraz díků po válce statek. Hostovští je i nadále navštěvovali, Hana Přikrylová je dokonce brala jako své prarodiče, které nikdy nepoznala. Tatínek bohužel nestihl statek formálně převést na Kytlicovy, proto jim ho po převratu v roce 1948 komunisté znárodnili. Navíc se úřady dozvěděly, že vzdálený příbuzný Hostovských, spisovatel Egon Hostovský, emigroval, což opět mělo na rodinu nepříznivý dopad. „Tatínek v té době pracoval na poměrně vysokém místě ve fabrice, a dokonce měl odjet jako diplomat do zahraničí. Už jsme měli i spakované kufry a prodané auto. Ale nakonec ze všech plánů sešlo,“ vypráví pamětnice.

Hostovští měli obestavený veškerý majetek, nemohli ani disponovat finančními prostředky. Dluhy jim však zůstaly. Museli tedy za nízkou cenu žamberskou vilu prodat, aby se dluhy alespoň částečně umořily. Proto se rodina v roce 1951 odstěhovala do Prahy. „Ale i tam chodili fendovat, tedy zabrat zbylý majetek, takže táta s mámou schovávali cenné věci po kamarádech, aby nám všechno nevzali. I když se spolu se svým právníkem snažili najít nějakou spravedlivou cestu, že nemůže platit, když nemá z čeho, nebylo úniku. Po šesti letech jsme se přestěhovali do menšího bytu. Museli jsme prodat cennější věci, jako například koncertní křídlo,“ vzpomíná Hana Přikrylová.

Sen o novém, spravedlivém světě se nenaplnil

V roce 1951 v souvislosti se zvýšením hospodářských úkolů motivovaných vojenskými plány Sovětského svazu požadoval průmysl desetitisíce nových pracovních sil. Proto byla vyhlášena tzv. Akce 77, v rámci které mělo být 77 000 úředníků přesunuto do výrobního procesu. Jan Hostovský byl tedy z úřednického místa propuštěn a šel do továrny k soustruhu. Celý život pak pracoval již jen v dělnických profesích. „Asi měl nějaký problém s režimem. Ale nevíme přesně jaký. Přitom byl v 50. letech v milicích a je vedený v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti,“ přemítá Hana Přikrylová. Z dochovaných spisů Státní bezpečnosti (StB) skutečně vyplývá, že Jan Hostovský byl v letech 1950 až 1960 veden jako agent (vědomý spolupracovník) pod krycím jménem Horský.[1]

Maminka Hana Hostovská pracovala po válce v domácnosti, starala se o děti. Manželům se totiž v roce 1948 narodila druhá dcera Zuzana a za dva roky nato syn Jan. Malý Jeníček však bohužel ve dvou letech zemřel na zánět mozkových blan. Poté matka nastoupila do zaměstnání, která střídala, neboť v nich měla neustále potíže. „Jednak proto, že jako tuberačka měla podlomené zdraví, a tudíž byla často nemocná, jednak proto, že byla rebelka a nehlasovala stádně,“ vypráví pamětnice.

Až na vysoké mi došlo, čím si rodina prošla

Hana Přikrylová studovala pražské Gymnázium Na Zatlance. Ideologii na střední škole nevnímala, to přišlo až s vysokoškolským studiem. Nicméně si vybavuje jednu příhodu: „Jedna soudružka učitelka řekla, že toho, kdo byl za války slušný a poslušný a nechtěl se dostat do problémů, nacisté nezavřeli. A to jsem vypěnila a řekla jsem, že to není pravda.“

Po maturitě v roce 1962 se pamětnice hlásila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor historie – čeština. Kvůli svému buržoaznímu původu se na školu ale nedostala. Byl jí doporučen „styk s dělnickou třídou“, a tak rok pracovala v Kovodělném podniku Hlavního města Prahy u soustruhu. „Nebyla jsem tam šťastná, i když lidé tam byli laskaví. Z prostředí továrny jsem měla i zdravotní problémy. Ale potřebovala jsem posudek, že se kladně chovám a že studium doporučují,“ vzpomíná pamětnice.

Po roce ji konečně přijali na vysněný obor. Teprve na studiích Hana Přikrylová pochopila, co vše za války její rodina prožila. Rodiče o tom totiž s dětmi moc nemluvili. „Dostala jsem se ke knize o italském fašismu a najednou jsem prozřela. To je úplně stejné, čím jsme si prošli my! S úžasem jsem knížku četla a zcela to se mnou otřáslo. Řekla jsem to mámě a ta začala být sdílná. Přestala mě před pravdou chránit,“ vybavuje si své tehdejší pocity pamětnice.

O chystané okupaci jsme se dozvěděli na svatební cestě

V roce 1967, během vysokoškolských studií, vstoupila Hana Přikrylová do KSČ. „Myslela jsem si, že se mnou tam vstoupí i jakýsi demokratický duch, že je možná nějaká reforma. Věřila jsem, že by systém měl být spravedlivý, a když se očistí od excesů, kterými byl provázen, tak bude možný,“ vysvětluje.

V březnu roku 1968 se pamětnice provdala za Jana Přikryla. V srpnu téhož roku vyrazili na svatební cestu do polského Gdaňsku. „Ubytovali jsme se u vysokého komunistického funkcionáře, matčina známého. Asi dva týdny před 21. srpnem jsme slyšeli po městě jezdit obrněné transportéry a vojenská nákladní auta. Náš bytný přišel jednou ze stranické schůze, otevřel láhev alkoholu a řekl nám, že nás přijedou osvobodit Sověti, protože u nás probíhá kontrarevoluce. Vyprávěl, že kontrarevolucionáři pašují do Československa zbraně, a proto se na hranicích shromažďuje polská, sovětská a německá armáda, aby tomu učinila přítrž. Nabídl nám, ať u něj zůstaneme, než se to přežene, nebo že máme jet domů. Tak jsme se rozhodli, že se vrátíme. Týden po návratu do vlasti přijely tanky,“ vzpomíná Hana Přikrylová.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968 zastihl mladé manžele ve spánku. „Najednou jsem v noci uslyšela létat letadla. Vyděsilo mě to, už od dětství jsem totiž měla z letadel fobii. Asi to je tím, že jsem jako malá zažila nálet na Prahu. Ráno jsme si zapnuli rádio a dozvěděli jsme se, že nás obsadili Rusové,“ líčí srpnové události pamětnice. Byl to pro ni obrovský šok. Nechápala, jak mohou ti, kteří pomáhali český stát osvobodit od nacismu, do něj teď vtrhnout jako okupanti.

Hana Hostovská, matka pamětnice, v době okupace pracovala na ministerstvu kultury jako úřednice. Ruští vojáci se snažili dostat do apartmánu ministra. „Vlastním tělem je zastavila s tím, že tam nesmí, protože tam jsou vysoké koberce a oni mají nevhodné boty. A oni tam opravdu nešli,“ směje se Hana Přikrylová. Rok či dva poté však maminka o místo po politických prověrkách přišla. Psychicky se zhroutila, pobyla si i na psychiatrii. Po zbytek života pak pracovala v nekvalifikovaných profesích, například jako vrátná.

Abych mohla učit, musela jsem si vylepšit kádrový profil

Po srpnu 1968 zvažovala Hana Přikrylová s manželem emigraci. Báli se však, že by to za ně odnesla jejich rodina, navíc pamětnici čekala obhajoba diplomové práce a nechtěla, aby veškeré úsilí přišlo vniveč. „Když jsme jednou s profesorem Červenkou nad prací, jejímž tématem bylo pojetí demokracie v socialismu u doktora Edvarda Beneše, debatovali, tak tvrdil, že se všude po škole zabudovávají odposlouchávací zařízení. Dělal si legraci, že si mám k obhajobě vzít kartáček na zuby a rezervní prádlo,“ popisuje zvláštní okamžiky pamětnice.

Hana Přikrylová svou diplomovou práci v roce 1969 úspěšně obhájila, ovšem za katedru hned nenastoupila. „Absolvent filozofické fakulty, to bylo jak Kainovo znamení. Musela jsem si svůj kádrový profil vylepšit,“ vysvětluje. Po nějaký čas tedy pracovala v dělnické profesi, v Dermacolu lisovala oční stíny. Až poté, co se „osvědčila“, začala učit na základní škole ve Staré Boleslavi a rok nato v pražských Satalicích. Měla zaplnit místo po kantorech, kteří byli po roce 1968 vyhozeni. „S některými jsem i mluvila. Pracovali ve výčepech, úklidových službách a podobně. Některé starší děti si situaci uvědomovaly a dávaly mi to najevo, třeba po mně házely houbou a jinými věcmi. Byla jsem mladá a vůbec jsem nevěděla, jak se k tomu mám postavit. Snažila jsem se jim vysvětlit, že si uvědomuji, proč jejich učitelé museli odejít, a že s tím nemohu nic dělat. Nakonec jsme spolu ale vycházeli docela dobře,“ vzpomíná na začátek své učitelské kariéry.

Neumím soudružsky zvedat ruku na povel

Po invazi Hanu Přikrylovou veškeré ideály opustily. Při prověrce, která probíhala pod hlavičkou stranické organizace Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v roce 1970, uvedla, že nesouhlasí se vstupem vojsk a že neumí zvedat ruku na povel. Byla tedy z KSČ na vlastní žádost vyškrtnuta. „Pokud si ještě někdo myslel, že lze systém reformovat, tak definitivně vystřízlivěl,“ dodává.

Po vystoupení z KSČ zakázali pamětnici učit občanskou výchovu a dějepis, respektive moderní dějiny. Inspektorka si ji pozvala „na kobereček“ a chtěla vědět, jak učí o demokracii. Nikdy však nedostala do rukou materiály či pokyny, co smí nebo nesmí učit. „Oficiální seznam zakázaných autorů neexistoval. Ale neoficiálně mi naznačili, že ten či onen není vhodný. Třeba Karel Čapek nebo katoličtí autoři či tací, kteří emigrovali. Také fungovala autocenzura. Některé věci, například o československých legionářích bojujících v první světové válce, jsem dětem v případě zájmu vysvětlovala ve svém kabinetu, ve třídě jsem se bála o nich nějak obšírně mluvit.“ Až v polovině 80. let, kdy došlo k určitému uvolnění, se situace trochu změnila. „Říkala jsem si, že už budu učit podle svého, protože pokud by mě zavřeli, nebude to dlouho trvat. Už jsem nepodléhala autocenzuře,“ vzpomíná pamětnice.

Jak jsem nepodepsala Chartu 77

Nejen v profesním, ale i v soukromém životě musela Hana Přikrylová řešit morální dilemata, která přinesl normalizační režim. „Za normalizace to bylo takové kličkování mezi tím, co musíte, a co už je pro vás za hranou,“ poznamenává. I její vztah s manželem, který byl ve straně a působil v Českém rozhlase jako politický redaktor a podílel se na režimní propagandě, je v tomto ohledu celý život poměrně složitý. „Nejen minulý, ale i současný svět každý vnímáme jinak. Naše odlišné názory narušily vztah a vedly k jeho určité erozi,“ svěřuje se pamětnice.

Ačkoli se Hana Přikrylová do většího konfliktu s komunistickým režimem nedostala, s disidentským hnutím byla do určité míry v kontaktu. Nejprve přes svou maminku, která s ním intenzivně spolupracovala, přepisovala knihy (například Farmu zvířat nebo román 1984 od George Orwella) a distribuovala je, několikrát u sebe doma i uspořádala bytový seminář (tyto přednášky a semináře jsou známé jako Patočkova univerzita). Sama pamětnice pak málem podepsala Prohlášení Charty 77. „Slavili jsme u kamaráda Silvestra. A někdo ho tam přinesl. Prohlášení, které ještě ani nebylo oficiálně zveřejněno, jsem četla s nadšením a chtěla ho okamžitě podepsat. Jenže manžel mi to nedovolil.“

Prohlášení Charty 77 mělo u veřejnosti velkou odezvu. Poblíž školy, kde Hana Přikrylová učila, se na zdi jednoho panelového domu objevil nápis „CH77“. Ředitel školy si ji i ostatní učitele zavolal do sborovny. „Připomnělo mi to období heydrichiády. Ředitel po nás chtěl, abychom vyšetřili, které z dětí nápis na zeď vyrylo. To mě dost pobouřilo. Třídu jsem s požadavkem seznámila a rovnou jsem žákům oznámila, že nic vyšetřovat nehodlám. Tím to pro mě skončilo,“ vzpomíná pamětnice.

Tatínkovu smrt uzavřeli jako sebevraždu

Manželé Hostovští, rodiče Hany Přikrylové, se po dvacetiletém manželství rozvedli. Tatínek pak s rodinou v kontaktu prakticky nebyl. Nakonec Jan Hostovský v nedožitých 60 letech, v roce 1980, spáchal za nejasných okolností sebevraždu. „Buď tam byl totální šlendrián ze strany úřadů, které neoslovily nás jako jeho děti, nebo v tom měla prsty StB. Ale nevíme jak, jsou to jenom naše domněnky. Jeho tehdejší partnerka byla spolupracovnicí Státní bezpečnosti a podle výpovědí svědků dost na zpopelnění ostatků tatínka spěchala. Pohřbený je v hromadném hrobě,“ sdílí své přesvědčení pamětnice. Dokumenty z policejního oddělení v Dolní Bečvě však byly v době, kdy se zajímala o okolnosti otcovy sebevraždy, již skartované, bližších informací se tak nedopátrala. Na druhou stranu ale také připouští, že tatínek mohl mít pro sebevraždu i své osobní důvody. „Asi si myslel, že všechno zpackal. Hlavně co se týče rodiny. Vždy nás moc miloval a podle mě strádal, že jsme se nestýkali. Určitě tam ale mohla hrát roli válka, která jej připravila o všechny a on zůstal úplně sám. Ani jeho situace v pracovním životě nebyla uspokojivá. Tatínek byl vždy velice ctižádostivý. Z náměstka ředitele velkého podniku skončil jako obsluha v hospodě,“ vzpomíná na smutné chvíle Hana Přikrylová.

Je však ráda, že se převratu v roce 1989 dožila alespoň maminka. „Já ho samozřejmě vítala, ale maminka byla vyloženě nadšená,“ usmívá se pamětnice. I když v té době pečovala o malou dceru, Hanu Přikrylovou zvolili do Občanského fóra. Ovšem mstít se odmítala, to když se například nepodepsala pod požadavek na vyhození zástupce ředitele školy, který byl ve straně.

Dokud to půjde, chci být za katedrou

V současné době už Hana Přikrylová neučí, užívá si zasloužené penze, ale ještě nedávno vypomáhala na jedné základní škole a nevylučuje, že se za katedru ještě vrátí. „Učení mě vždy bavilo a mám pocit povinnosti ukazovat dětem, co je správné. Dokud mi to myslí a někdo mě potřebuje a chce, tak budu za tu příležitost ráda,“ svěřuje se. Uvítala by ovšem změny ve školství, zejména pak ve výuce dějepisu. „Celou porevoluční dobu se mluví o tom, jak je špatně to, že se neučí moderní dějiny. A nic se na tom nezměnilo. Pořád se bazíruje na výuce pravěku a starověku a na výuku soudobých dějin pak nezbývá mnoho prostoru a času.“

S manželem vychovala Hana Přikrylová dva syny a dceru. V době natáčení žila v Praze.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS).