Jiří Procházka

„Za války jsem byl totálně nasazen, přičemž jsem měl to štěstí, že jsem nemusel do rajchu, ale nasazen jsem byl v protektorátu. To jsem nakonec bez velké újmy přežil a dožil se tak kýžené svobody. Stále rád vzpomínám na tu atmosféru, která se tehdy ve společnosti vytvořila, a doufal jsem, že to setrvá. Dlouho to nevydrželo, protože přišel do naší republiky komunismus. Pro nás to byla úplně jiná doba, protože se každý člověk nějakým způsobem té nové situaci přizpůsoboval. Velkou oporou byla pro mne osobně církev, ve které jsem žil, protože slovo Boží nám vždy dává naději a vždy nás ujišťuje, že Bůh je s námi. To byla taková zlatá niť mého života až do dnešních dnů. Také to ovlivnilo život mé rodiny. Nikdy jsem se nesnažil své přesvědčení vnucovat svým dětem, ale ony samy se rozhodly jít cestou víry, tak jsem za to Bohu vděčen. Dotýkají se mne ale některé věci, které se mi nelíbí – a sice že si málo vážíme svobody, kterou jsme po těch čtyřiceti letech získali. Myslím si, že svoboda je velice cenný dar, se kterým by se mělo hospodařit, ale také je to zodpovědnost, což si myslím, že si toho naše dnešní společnost příliš neváží. Našim výchovným pracovníkům by mělo záležet na tom, aby více zdůrazňovali tuto část našeho života. Bez svobody je jen otroctví!“

„Modlitebnu nám zabrali v roce 1941, když měli Němci jít na Rusko. My jsme o tom útoku věděli čtrnáct dní předem, protože na zámek přijela kolona německých vojáků, v naší modlitebně udělali velitelství oddílu a na zahradě vojáci vyráběli takové zvláštní zařízení. Vozili tam dříví, to řezali na prkénka, která svazovali, a dělali z nich velká kola. A ti vojáci sami nám řekli, že ta kola vyrábí proto, že půjdou na Rusko a že to budou spouštět do blátivého terénu, aby přes něj auta mohla přejet. A to se dělalo tady na zámku v Počernicích na jaře, než šli na Rusko. Je zajímavé, že mezi naše sdružení mládeže chodilo několik vojáků a my jsme zpívali naše písně, které byly hodně národní. Ti kluci nám říkali: ,Nedělejte to, oni vás zavřou, budete vidět!‘ Někteří mezi nimi byli slušní a ti nás takto varovali. A oni měli takovou organizaci, že najednou to všechno zmizelo. My jsme tam jednou přišli a tam zničehonic nebyla ani noha, vše bylo vyklizené.“

„Jak váš otec působil jako člen skupiny Boj?“ – „Za to nebyl zavřen. To se neprozradilo. Zavřen byl za záležitost jinou, dalo by se říct, docela banální. V té třetí budově byli nájemníci, mezi kterými byl muž jménem Hrdý, a tehdy ještě nebyl udělaný elektrický proud tak, aby měl každý svůj měřič. Takže se všechno odpočítávalo z hlavního měřiče a správce ústavu nemohl přijít na to, jak je možné, že se platí mnohem víc, než by to mělo být. A zjistili, že tento pan Hrdý místo stowattové žárovky na elektriku vaří a způsobuje tím určitou škodu. Naléhali, aby to zaplatil, a on je místo toho udal. První udání ale dopadlo dobře. Přijel komisař z gestapa, který se nechal uplatit králíkem a nechal to být. Jenže jeho [nájemníka Hrdého] Němci odsoudili k pracím v Německu, kde ale dopadl velice dobře, protože se tam dostal do kuchyně a odtud posílal rodině jídlo. On také dlužil velké peníze na nájmu, a proto je tehdy udal, že poslouchají cizí rozhlas. Tehdy se to včas dozvěděli a rádio schovali u kazatele Živce. Jenže když to utichlo, tak tomu Živci to nedalo, chtěl rádio poslouchat a donesl ho k nám domů. Můj otec a všichni ho varovali, že z toho bude malér. V té době, když nám sebrali krátké vlny, bylo na každém rádiu na cedulce napsáno: Pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu je trestné a trestá se smrtí. To bylo na každém rádiu. On to ale přesto vzal k nám. Načež jednou přišel na dovolenou ten Hrdý z Německa a šel zaplatit dlužnou částku činže. A co tam neviděl – rádio. Okamžitě se sebral a odjel do Pečkárny na gestapo a udal je. Gestapáci přijeli a všechny zavřeli. Nakonec měli nežádoucí návrat, červený trojúhelník [politický vězeň]. Tak se do koncentráku dostali, ale ne za věci, které dělali. Otec byl obuvník a u něj se vyráběly letáky. A jeho kolega nádražák to rozvážel po trati na Nymburk a takto se pracovalo. A za to nebyli chycení, protože za to by dostali určitě smrt. Když soudili veřejně jednoho z této skupiny, pana Samka, tak tam byli všichni, protože chtěli jeho manželku držet, aby nic neprozradila. Sedli si vedle ní, a když vyřknul ten Němec trest smrti, tak oni ji okamžitě odvedli ze sálu, protože jinak by se zhroutila. A tím se to všechno zachránilo.“

„V padesátém roce jsme ještě dělali kurzy na poušti a jednou se stalo, že tam šli dva bratři kazatelé, Schneider a Našinec. Šli pěšky z Klatov do Týnce. Na jedné straně je tam vápenka, ale tam na ně už čekali policisté a sebrali je, odvezli do Prahy a druhý den nařídili, že musí být zbaveni úřadů. Tehdejší superintendent říkal, že to takto nelze dělat, že na to nemá právo a že to musí dělat konference. Jenomže oni chtěli církvi přišít, že je jakousi agentkou Spojených států, protože ta misie přišla ze Spojených států. V Budapešti zavřeli církev a zavřeli tam osm nebo devět farářů na docela dlouhou dobu. Něco podobného chtěli udělat i u nás, ale nakonec žádné důkazy nenašli, takže tito dva bratři byli nakonec propuštěni po dvou měsících vazby. U nás to dopadlo dobře proto, že když někdo měl jít na sbor, musel mít státní souhlas. Když ho nedostal, tak nemohl nastoupit. Takto jsme perzekvováni byli, ale ne v době, kdy už byli na sboru. Tam se musela dodržovat pravidla, takže my jsme neměli takové problémy. Problémy měli naši vedoucí, kteří v tom museli kličkovat. Tím pádem se stalo, že na seznam spolupracovníků Státní bezpečnosti se dostali i takoví lidé, do kterých bych to nikdy neřekl.“

„Zajímavá je zde otázka postoje barona Nolče k válečným událostem. Byl to muž, který veřejně podporoval nacismus, ale zároveň do jisté míry pomáhal i odboji. Takže můj otec vyprávěl takovou kuriozitu. Jednou tam byl a potřeboval peníze, protože vypravovali naše lidi do zahraničí přes Balkán. A tak šel za ním a baron Nolč mu řekl, že mu samozřejmě něco dá. Ale v tom momentě přijeli němečtí vojáci. Tak tátu strčil do jedné komory a řekl mu, že tam musí počkat, než ti Němci odejdou. Venku čekal pan Vaněk, který mu měl dát echo, kdyby se něco dělo. Jenže neměl možnost, tak utekl. Dopadlo to ale dobře. Němci odešli, baron Nolč dal určité peníze a otec mu řekl: ,My ti na to ale nemůžeme dát žádné potvrzení.‘ A tento muž mu řekl: ,Tak mi to dosvědčíš po válce.‘ Ale po válce mu nic nedosvědčil, protože Němci sami nakonec barona Nolče sebrali, protože ohrožoval válečné hospodářství. On měl statky a mlýny a samozřejmě, jak to bývalo, podporoval také je [nacisty] a pak se mu odměnili – poslali ho do Dachau, kde zemřel při anglickém náletu.“