„Byl to Čech, starousedlík, kterej tam měl gumárnu. Tak jsme zašli k němu. ‚Samozřejmě jo, klidně vysvlečte kabát a běžte dělat.‘ Tak u něho jsem se uchytil. A to byl člověk. [Já byl] jeden ze zaměstnanců, já tam byl jako syn u otce, u rodiny. Hned první den: ‚Nemáte peníze, tak já vám dám, kolik potřebujete.‘ Prostě takovej ochotnej. U něho jsem pracoval až do tej doby, co jsem emigroval do Kanady. A jak vám říkám, to byl zlatej člověk. Já mu neměl, jak jinak odvděčit se za tu jeho dobrotu, tak jsem to praktikoval tak, že dělali jsme třeba každej den do pěti. A já tam býval do deseti hodin. Já si přesčasy nepsal. Já jsem se mu chtěl odvděčit tímto způsobem.“
„Poprvé jsme utíkali ve čtyřicátým osmým, nějak před Velikonocema. Jeli jsme do Bratislavy a přes Petržalku do Vídně. Tak do tej Vídně jsme se dostali. Pěšky. Jsme šli jenom v noci. Přes den jsme u Dunaja spali a potom na druhej den, na noc, se zase vydali. A všude, jak jelo auto, tak jsme skákali do příkopu. Prostě aby nás nikdo neviděl. Jenomže jak jsme došli k Vídni, tak tam akorát byla policejní stanice. Policajt stál venku, viděl, že jdeme, a jak jsme ho uviděli, tak jsme zastavili. On zalezl dovnitř a mezitím my jsme skočili do příkopu. Jenomže on zavolal posilu, vyšli a šli rovnou k tomu příkopu. Tak nás chytili.“
„Ten jeden najednou večer zaklepal. Já jdu otevřít: ‚Co tady děláte, co je?‘ – ‚No, my jsme postřelili hajnýho a teď nás honí policie a nemáme kam jít, tak potřebujeme schovat.‘ Tak jsem jich vzal taky. No, právě jsme blátili, bylo to v létě. Tak na půdě, jak se skládala sláma, otýpky, tak jsem jim udělal takovej roh, nechal volnej. A do toho tunel, kde se vždycky strčila otýpka slámy. No a byli tam. Říkám: ‚Jenom tady kluci, prosím vás, nekuřte.‘ Dal jsem jim tam kýbl, aby se měli kde vyčůrat, a říkám: ‚Dolů můžete jít jenom v noci. Až bude tma.‘ Tak tam byli asi týden.“
Miroslav Procházka se narodil 28. listopadu 1928 ve Veverské Bítýšce. Dětství prožil na tamním statku. Po vychození měšťanky začal pracovat v obchodě, kde ale dlouhou dobu nevydržel a pokračoval ve studiu na obchodního příručího v Brně. Únorový převrat v roce 1948 ho zastihl ve druhém ročníku. Protože byl přesvědčen o nepřijatelnosti komunismu, ještě v březnu se pokusil o útěk do Rakouska. Nedaleko Vídně však byl společně se dvěma kamarády zatčen a vyhoštěn zpět do Československa, kde ho před jistým trestem zachránila amnestie prezidenta Klementa Gottwalda. Ani po této zkušenosti se Miroslav svého snu o svobodě nevzdal. Zapojil se do odbojové činnosti a svému známému Jaroslavu Salajkovi, agentovi britské zpravodajské služby, pomohl ukrýt zahraničního pilota. Jejich spolupráce pokračovala až do zatčení několika odbojářů. Kvůli možnému prozrazení Miroslav opustil Československo. Po půlročním výcviku se vrátil jako agent-chodec do vlasti. S kolegou Jaroslavem Slámou sbírali informace o odboji i komunistických aktivitách. Když se jim po sedmi měsících činnosti podařilo znovu překročit hranici na Západ, Miroslav se rozhodl, že už nebude dále riskovat a emigroval do Brazílie. V zemi s odlišnou kulturou a bez finančních prostředků se mu žilo velmi těžce. V roce 1960 se mu podařilo získat kanadské vízum. V Kanadě pamětník žil až do roku 1999, kdy se po smrti manželky rozhodl pro návrat domů. Nyní žije se svou druhou ženou v Želešicích u Brna.
