Soňa Procházková

„V lese spravovali auto, někde směrem na Novou Paku. Tak se tam šel 4. května večer podívat a oni jej postřelili. Naložili jej na vůz s koňmi a vezli jej do Jičína do nemocnice. Tam někdo šel a bratr poprosil, aby vyřídil, že jej vezou do nemocnice. Pátého jsme s tatínkem vzali kola a jeli jsme do Jičína. Tatínek uměl perfektně německy, tak se šel ptát na gestapo, kde je. Protože jsme přijeli do nemocnice a tam nám řekli, že jej v noci odvezlo gestapo. Táta se šel ptát na gestapo, ale nevěděli nic. Pak přišel 8. května telegram z Lomnice, že je zítra pohřeb. Jeden sedlák půjčil koně, druhý sedlák půjčil kočár a ráno 9. května jsme jeli na pohřeb do Lomnice. Tam bylo v sokolovně pět rakví. Uprostřed byl Kozák a on jediný měl bílou rakev. Oni nevěděli, že je Jára také svobodný, nikdo jej tam neznal. Až nějaký kamarád poznal, že je to Jarda Uhlíř. Omlouvali se, že nedostal bílou rakev, jenom ten Kozák. Byly čtyři rakve a uprostřed byla bílá. Na Semilsku začal odboj brzy a měli strach, že až půjde pohřební průvod po Lomnici, tak na nás ještě přijdou Němci. Tak se šlo někde stranou. Pochovali ho a pak jsme jej nechali exhumovat a 6. července měl zpopelnění v Semilech.“

„Pracoval v OP Prostějov, to byly oděvní závody. Dělal tam účetního a 4. června 1957, to bylo dceři osmnáct měsíců, odešel do práce a přišel za pět a půl roku. Já jsem byla v jiném stavu s Járou. Pak že bude soud a všichni mi říkali, že až bude soud, přijde manžel domů. Soud byl asi 5. prosince, já jsem na ten proces nešla a ptala jsem se, kdy přijde. Řekli mi, že za deset roků. V roce 1957, když se měl Jára narodit, tak jsem byla v Liberci v Lesní ulici na policii něco vyřídit. Ten policista mi řekl, že za manželem jde k soudu a jestli chci, že můžu jít s ním a chvilku s manželem mluvit.“