The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miriam Prokopová (* 1963)

• narodila se 11. září 1963 ve Staré Říši

• vnučka nakladatele Josefa Floriana

• sestřenice Juliany Jirousové

• v letech 1978–1982 absolvovala gymnázium v Jihlavě

• v letech 1982–1985 absolvovala jazykovou školu v Brně

• získala státní zkoušku z němčiny a španělštiny

• v letech 1985–1990 pracovala na osobním oddělení v Zetoru Brno jako garantka pro angolskou a kubánskou skupinu

• 31. ledna 1990 spolu s Jiřím Prokopem pomáhala ilegálně překročit hranice kubánské rodině Rolanda Samuela Acosty

• s manželem Jiřím Prokopem žije v Prakšicích u Uherského Brodu

• živí se jako lektorka španělštiny a portrétní fotografka

„Do ráje nevejdeme ani zítra, ani pozítří, ani za deset let, do ráje vcházíme dnes, jsme-li chudí a přibiti na kříž.“

Tento výrok francouzského myslitele Léona Bloye ovlivnil Josefa Floriana natolik, že se rozhodl ukončit úspěšnou dráhu středoškolského profesora a začít vzdělávat svých dvanáct dětí doma tak, aby nemusely chodit do školy. Od té doby je jeho jméno spjato se Starou Říší, kde postupně vybudoval vydavatelství Dobré dílo, v němž spolupracoval například s Bohuslavem Reynkem, Jakubem Demlem či Josefem Čapkem. Jedním z jeho synů byl Jan Florian, známý malíř, sochař a restaurátor, jenž měl později sám šest dětí a jako jedno z těchto dětí přišla na svět dne 11. září 1963 Marie Florianová, později Miriam Prokopová.

Mysleli si, že jsme cikánská rodina

Florianovi žili v domku po dědečkovi Josefovi. Genius loci tohoto místa spolu s duchovním odkazem starého nakladatele jako by jim předurčily cestu. Miriam Prokopová vzpomíná na to, že doma se vždy žilo tvorbou a ve svobodném duchu. Maminka Karla malovala, vyráběla sošky z hlíny a tatínek měl velký ateliér se střešním oknem. Florianovi vedli své děti k pravdomluvnosti a upřímnosti. Na rozdíl od většiny tehdejších rodin žijících v socialismu jim vštěpovali, že o věcech, o nichž se hovoří doma za zavřenými dveřmi, smí svobodně mluvit i na veřejnosti, ale že v tom případě musí počítat s možnými následky. Když byla Marie/Miriam v předškolním věku, začaly se úřady zajímat o to, proč Florianovi své děti neposílají do školky. „Na kraji si mysleli, že jsme cikánská rodina, která bojkotuje školství,“ říká pamětnice.

To, co říkáte, není vůbec pravda

K prvnímu střetu s normalizační realitou došlo při jedné hodině na druhém stupni základní školy. „Ze školy si pamatuju jednu dost nepříjemnou učitelku. Byla z Telče a učila biologii. A tehdy učila něco a pořád dokola opakovala a urážela náboženství, ale ani ne tak, ona pořád říkala: ,Není Bůh, není nic takového.‘ A já vím, že tehdy to se mnou úplně šilo na židli. A všichni seděli, hlavy sklopené, přitom všechny rodiny v neděli byly v kostele. Ale tady nejde o ten kostel, já chci říct, že tady jde o ten princip, o to duchovno, které vám začnou napadat, o to, že žijete s něčím, a teď vám to někdo začne špinit. A já vím, že jsem se postavila, přihlásila jsem se, tak ona jako co chci, tak jsem se postavila a řekla jsem jí: ,To není pravda. To, co říkáte, není vůbec pravda.‘ A ona úplně ztuhla. Řekla, ať si sednu. Tak jsem se posadila a bylo ticho. Vůbec se k tomu nevracela, nic. Takže vím, že to byl takový můj první hrdinský čin,“ vypravuje pamětnice.

Miriam Prokopová vzpomíná také na prvomájové průvody, kde komunistický režim trval na povinné docházce. Děti Florianových vždy na prvního května dorazily na sraz ke škole, kde proběhlo sčítání žáků, a tím pro ně veškerá povinnost končila. Jakmile se průvod dal do pohybu, utekly na faru za tetou Františkou.

Undergroundová veselka

V roce 1976 přišel do rodiny Florianových hybatel undergroundu a bouřlivák Ivan Martin Jirous, řečený Magor. Oženil se s Julianou Stritzkovou, jejíž maminka Marie také pocházela z dvanácti dětí Josefa Floriana. Miriam vzpomíná na Ivana Jirouse jako na velmi vzdělaného a citlivého člověka. Navzdory jeho alkoholovým eskapádám, divokosti a rváčství, tedy pověsti, která jej zdaleka předcházela. „Ne že by do té rodiny zapadl, ale ona ho přijala,“ říká pamětnice. Ivan Jirous Florianovy často navštěvoval. Velice jej zaujalo, když si Miriam, ovlivněna kulturou starého Japonska, nechala šít kimono anebo když si do svého rohu v dívčím pokoji namalovala rozkvetlou třešeň, jejíž větve zasahovaly až do stropu. Jirous tehdy projevil zájem, aby mu ilustrovala básnickou sbírku sepsanou ručně na papíře coby dar jednomu z přátel. „Mojí sestře Magdaléně zase radil s poezií. Dodnes ho vidím, jak sedí u nás v kuchyni a pročítá ty její věci. Pak jí tam do poznámek vepsal: Magdaléno, vyškrtej všechny ,jako‘.“

Za Ivanem Jirousem jezdily do Staré říše další osobnosti převážně z pražského undergroundu. Miriam Prokopová si vzpomíná na časté návštěvy Egona Bondyho nebo na baskytaristu The Plastic People of the Universe Milana Mejlu Hlavsu, kterého si její rodiče kvůli dlouhým vlasům spletli s dívkou. Jednou přijel za Jirousem do Staré Říše i Václav Havel. „Když byl puštěný Havel z vězení, tak on objížděl ty svoje kamarády a udělal taky zastávku ve Staré říši a ta Stará Říše, tam prostě stály tehdy šest set trojky, kdo by nevěděl, černá velká auta, a tam bylo snad asi pět šest těchto aut a stály u našeho domu. Oni se šli koupat, tak stáli u toho rybníka Kladina, dívali se dalekohledem, jak se koupou ve vodě, takže to byl takový velký zážitek,“ vypravuje pamětnice.

Miriam Prokopová si vzpomíná i na Jirousovo časté věznění a také na šikanu s tím spojenou: „Takže třeba Juliana naráz ráno přišla a: ,Martina odvezli a byla tam domovní prohlídka, všecko mám převrácené a prostě hrabali se dětem tam a tam a v šatech, co tam mají a tak,‘ takže to skutečně bylo.“ Ivan Martin Jirous byl za normalizace vězněný pětkrát v celkové délce asi osmi let. Během svých krátkých pobytů na svobodě se však musel den co den hlásit na policejní stanici v jedenáct kilometrů vzdálené Telči. Režim tuto šikanu nazýval ochranným dohledem.

Miriam Prokopová vzpomíná, že Ivan Jirous tuto cestu zpočátku absolvoval každý den pěšky tam i nazpět. Bylo to pro něj vyčerpávající. Časem si sehnal koně a do Telče jezdil na něm. „Policejní stanice tam byla udělaná ze synagogy. Dělal si legraci, že je zbožnější než všichni Židi, když je tam každej den. Juliana vzpomínala, jak ho to velmi vyčerpávalo a že kolikrát i večer ještě přijeli zkontrolovat, jestli je doma,“ vypravuje pamětnice.

Nesměla jsem na střední školu

Dění kolem Ivana Martina Jirouse a zároveň i fakt, že Miriam patří do nonkonformní a početné Florianovy rodiny, měly své důsledky. „Ze základní školy jsem dostala nějaký přípis, že nesmím jít na střední školu,“ říká Miriam Prokopová. Protože měla velké výtvarné nadání, směřovaly její kroky k talentovým zkouškám na brněnskou Uměleckoprůmyslovou školu. Zkoušky absolvovala dvakrát, jednou z osmé a podruhé z deváté třídy. I přes nesporný talent ji nepřijali ani na druhý pokus. Důvodem byla politická nespolehlivost. Díky tomu, že Jan Florian měl skrze svoje umělecké povolání mnoho kontaktů, se nakonec podařilo domluvit, že jeho dcera Miriam nastoupí na jihlavské gymnázium, humanitní obor se zaměřením na jazyky. Studium v čistě dívčí třídě jí uběhlo v klidu a bez dalšího kádrování. Když se však blížila maturita, objevila se třídní profesorka a rozdala studentkám přihlášky do Socialistického svazu mládeže. Miriam spolu s kamarádkou Michaelou byly jediné, které přihlášku nepodepsaly. Pamětnice vzpomíná, jak si třídní obě dívky zavolala do kabinetu a ptala se jich, zdali vědí, že s takovým přístupem nedostanou doporučení na žádnou vysokou školu: „My jsme pokrčily rameny, že víme.“

Cesta přes hranici

Hned po maturitě nastoupila na jazykovou školu v Brně, kde potkala mnoho spolužáků s podobným osudem. Nedoporučeni k vysokoškolským studiím z politických důvodů. Po roce zde složila státní zkoušku z němčiny a po dalších dvou letech i ze španělštiny. Jelikož lidí, kteří by tímto jazykem vládli, bylo v Československu v té době málo, dostala nabídku práce na osobním oddělení v brněnském Zetoru, kde měla na starosti kubánskou a angolskou pracovní skupinu. Když se zde během svého působení seznámila a spřátelila s Rolandem Samuelem Acostou, mladým mužem z Kuby, který v Československu založil rodinu, netušila, že o pár let později mu bude pomáhat při útěku na svobodu a že to bude v době po sametové revoluci, kdy bude potřeba pod rouškou tmy přestříhat na hranicích s Rakouskem ostnaté dráty.

Těsně po sametové revoluci v roce 1989 vyšlo v tehdejším Československu nařízení, že všichni zahraniční pracovníci se musí vrátit do svých zemí. „Kubánci nedostali do rukou pasy, vůbec je nesměli mít v rukách. Mělo je jejich velvyslanectví a občas my, když jsme jim zajišťovali třeba výlet do Maďarska,“ vzpomíná Miriam Prokopová. Pas neměl ani Rolando Acosta, který se však zpátky na Kubu nechystal. Měl strýce v americkém Miami a chtěl u něj spolu se svou mladou rodinou začít nový, svobodný život.

Miriam se v té době již znala se svým nastávajícím manželem Jiřím Prokopem. Společně se rozhodli, že Rolandovi pomůžou. Vypravili se do Vídně na americké velvyslanectví, kde se dozvěděli, že bez pasu není pro Rolanda a jeho rodinu šance přejít hranice legálně. V nastalé situaci se dostali až k disidentce Daně Němcové, která jim poradila, ať se Rolando s rodinou pokusí přejít státní hranici ilegální cestou. Své tvrzení podpořila tím, že je po pádu železné opony a že na většině míst jsou již odstraněny ostnaté dráty včetně elektrického napětí a signalizace. Miriam s Jiřím se proto vypravili obhlédnout terén.

Jako místo přechodu si zvolili Valtice na jižní Moravě, odkud to bylo k samotné hranici nejblíž. Společně povečeřeli v místní restauraci a po krátkém průzkumu stanovili datum a čas přechodu. Rolando spolu s manželkou Sárou a malým Lumírem budou čekat v Brně na nádraží, a jakmile krajinu skryje tma, vydají se na cestu. „V noci jsme se  plížili polem a oni táhli mimino a tašku se základníma věcma. Přišli jsme k drátům, a i když se mluvilo o tom, že už tam dráty nebudou, manžel s tím počítal, měl s sebou velké kleště, přecvakal to a prolezli jsme. V tu chvíli se spustil poplach, a tak jsme se jim vzdali. Ten major byl velice slušný a tehdy říkal, že by nás mohli pustit přes hranice, ale že ten signál byl tak silný, že už sem jede z Brna zvláštní hlídka těch ještě doposud neodstavených lidí z StB.“

Po výslechu, během kterého jim příslušník Státní bezpečnosti tvrdil, že stát se to ještě před rokem, dostali by všichni deset let za pokus o překročení státní hranice, museli slíbit, že se vrátí do Brna a že nebudou hledat jinou ilegální cestu. V Brně však nevystoupili. Jeli rovnou do Prahy, kde měli v plánu kontaktovat Danu Němcovou. „Spala jsem natažená v chodbičce, o půl páté ráno jsem volala Daně Němcové, že nás chytili. Pozvala nás k sobě s tím, že už je poslankyně a na její dům se vztahuje poslanecká imunita a že u ní budou v bezpečí,“ vypravuje pamětnice.

Padre nuestro que estás en el cielo

Asi po čtrnácti dnech volala Dana Němcová a sdělila Miriam, že Rolando s rodinou jsou již v bezpečí v Rakousku. Tehdejší ministr vnitra Richard Sacher zapůjčil pro tuto věc svoje vládní auto, díky čemuž se kubánská rodina dostala bez kontroly přes hranice. Co se dělo potom, se Miriam Prokopová dozvěděla až po půl roce, kdy s Jiřím navštívili Rolanda v rakouském Gmündu. Když tehdy v lednu 1990 rodina překročila hranice, vyvstal další problém. Nikdo jim nechtěl věřit, že jsou Kubánci. Rolando byl vysoký a plavý po svém otci, navíc všichni mluvili plynně česky. Někdo z četníků dostal nápad, že vezme rodinu za zdejším farářem. Rolando, pokud je skutečně Kubánec, bude umět španělsky a bude se v tom jazyce i umět modlit Otčenáš. Farář prý pozorně poslouchal a nakonec potvrdil, že jde o španělštinu. Na základě jeho prohlášení rakouští policisté Rolandovi uvěřili. Rodina strávila nějaký čas v Rakousku a nakonec se skutečně dostala do Spojených států amerických.

Miriam a Jiří Prokopovi vstoupili v prosinci 1990 do manželského svazku a krátce nato odcestovali do Izraele, kde strávili šest let. Jiří zde vyučoval výpočetní techniku, Miriam byla ženou v domácnosti. Vrátila se k malování a volné tvorbě. Po návratu do České republiky se usadili v Prakšicích u Uherského Brodu. Jiří se živí jako lektor hebrejštiny, Miriam vyučuje španělštinu a věnuje se výtvarné portrétní fotografii.