Miriam Prokopová

„Ale naživo ještě pamatuji, když potom byl puštěný Havel z vězení, tak on objížděl ty své kamarády a udělal taky zastávku ve Staré Říši. A ta Stará Říše, tak tam prostě stály tehdy šest set trojky, kdo by nevěděl, černá, velká auta. A tam bylo snad asi pět šest těchto aut. A stály u našeho domu a stály prostě tam, oni se šli koupat, tak stáli u toho rybníka Kladina, dívali se dalekohledem, jak oni se koupou ve vodě. Takže to byl takový velký zážitek.“

„Když teď to došlo, že ten Martin tam měl ty své hosty z Prahy a byl tam ten Egon Bondy a byla tam tato společnost, tak my jsme měli těch patnáct, já jsem měla šestnáct a mí sourozenci měli mnohem míň. Oni nás tam nechali sedět. My jsme seděli mezi těma dospělýma a oni debatovali o politice. Takto to bylo vlastně i v té vilce toho mojeho dědečka. Že ty tety a strýci se tam setkávali každou neděli odpoledne, prostě kolem třetí hodiny se šlo do té vilky. Všecky ty rodiny se sešly. A teď se probírala politika, probíralo se náboženství, probíralo se prostě všecko. A to byla ta největší škola, že my jsme měli takový rozhled jako o všem. My jsme znali umělce, my jsme znali operní tvorbu, my jsme znali výtvarníky. Pak to bylo tak, že tam jezdili vzdálenější příbuzní nebo známí. Tak třeba do té vilky nahoru na ta nedělní posezení, na ty besedy, na ty besedy, tak často přijeli Reynkovi z Petrkova. ,Á, Reynkovi jedou!‘ A to se sedělo na takové, v létě, na takové dlouhé lavičce, několik laviček bylo, sedělo se na zahradě. Tady byla stěna toho domu a před náma zahrada a tam se sedělo. Kdo nechtěl být v kuchyni, tak seděl na té lavičce a besedovalo se. Mám fotografii, že když mám půl roku, tak že tam táta sedí se sourozenci, přímo na téhleté lavičce. Takže takhle nás nechával vlastně i ten Martin s tou Julianou. Že když jsme přišli, tak neřekli: ,Né, máme tady návštěvu, jako přijďte později.‘ Ne, pozvali nás ke stolu, seděli jsme tam s něma.“