The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Prokůpková (* 1930)

• narozena 27. března 1930 v Holyni u Prahy

• od dětství pomáhala rodičům na statku, chodila do Sokola

• po ukončení základního vzdělání jeden rok hospodyňské školy v Roudnici nad Labem

• po únoru 1948 otec pamětnice pod nátlakem donucen podepsat vstup do zemědělského družstva

• bratr sloužil u Pomocných technických praporů

Helena Prokůpková přišla na svět 27. března 1930. Narodila se v Holyni u Prahy v rodině hospodářů. Rodiče obdělávali pětadvacet hektarů půdy, vlastnili dvanáct krav a čtyři koně. Helena byla prostřední ze tří dětí, měla ještě staršího a mladšího bratra. Děti odmala musely pomáhat s prací na statku; už když navštěvovaly základní školu, obstarávaly drobné práce. 

Ve volném čase pamětnice chodila s ostatní mládeží cvičit do Sokola, což ji velmi bavilo. Účastnila se na vesnici lidových veselic, například dožínek, a chodila na taneční zábavy pořádané baráčníky. S rodiči chodila do kostela a ve škole měla náboženskou výchovu. Rodiče, se kterými měla velmi pěkný vztah, je vedli k tomu, aby žili spořádaný život.

„Tatínek každému vyhověl, byl to takový dobrák. Tatínek byl moje zlato a maminka taky. Dobře jsme se snášeli, tenkrát žádné rozvody nebyly.“

V době druhé světové války chodila v Praze do měšťanky. Rodina žila ve strachu hlavně z toho, aby se někomu nic nestalo.

„Do školy jsme chodili na vlak, protože autobusy ve válce moc nejezdily. Když jsme třeba byli ve škole a hlásili nálet, tak nás pustili dříve. Jeli jsme tramvají do Hlubočep, dolů na Zlíchov a pěšky jsme tam odtud šli domů. To byla pěkná dálka.“

Jejich vesnici osvobodili vlasovci, kteří tam však dlouho nepobyli a zakrátko byli odvoláni pryč. Jako všichni, i rodina Prokůpkových se radovala, že je konec starostí, bohužel nejhorší potíže přišly o tři roky později, kdy jejich poklidný rodinný život narušily události spojené s únorem 1948. V Holyni chtěli komunisté založit družstvo, ale nikomu ze starousedlíků se do něj moc nechtělo. Proto si pro jejich souseda pana Brejchu a pro tatínka pamětnice přijela kriminální policie. Obvinili je, že jsou kulaci, a zavřeli je na osmačtyřicet hodin do vazby. Tatínek po tomto nátlaku vstup do zemědělského družstva podepsal a po dvou dnech ho propustili. Musel ovšem dojít domů pěšky ze Zbraslavi. Za pár měsíců následoval soud, ve kterém ho nařkli, že je kulak a stojí proti družstvu. Díky podepsanému vstupu do družstva však nakonec odsouzen nebyl.

Helena Prokůpková chodila po válce rok do hospodyňské školy v Roudnici nad Labem a pak už byla doma. Bratři byli na vojně a ona musela pomáhat rodičům. Starší bratr musel jakožto syn kulaka strávit vojenská léta u Pomocných technických praporů. Pracoval na stavbě ve Svaté Dobrotivé, stejně jako manžel pamětnice, který rovněž sloužil u PTP na stejném místě, ale pak byl přeložen do dolů.

V roce 1957 se Helena Prokůpková vdala a narodila se jí dcera a syn. Syn má dnes truhlářskou firmu a dcera je lékařka. Na své vytoužené zaměstnání mohla ovšem začít studovat až po roce stráveném úklidem v nemocnici, protože měla kvůli svému rodinnému původu problém dostat se na vysokou školu.

„Manžela jsem poznala ve Slivenci na zábavě, chodili jsme na čaje. On byl z Chuchle.“

Helena Prokůpková dnes stále bydlí v Praze-Holyni, bohužel se z té doby nedochovaly žádné fotografie ani doklady, protože maminka pamětnice je po otcově smrti spálila, snad chtěla tímto aktem uzavřít všechnu tu zlou minulost a zbavit se konečně celoživotního strachu.