Helena Prokůpková

„No a potom to začalo, to pak tatínka jako kulaka pronásledovali. Chtěli dělat družstvo, nikdo to nechtěl podepsat, nikdo nechtěl jít. Tak pak pro našeho tatínka a souseda přijela kriminálka, sebrali je, odvezli je a tamti to potom podepsali. Soused se jmenoval pan Brejcha.“

„Konec války jsem tak nevnímala, bylo mi patnáct let. Přáli jsme si hlavně klid, aby nemuseli kluci na vojnu, ty mladí. To ještě naši kluci na vojnu nešli. Potom byli na vojně, bratr byl u pétépáků, ten starší, mladší tedy ne. Můj muž byl taky u pétépáků, ten byl v dolech. Můj bratr dělal na stavbě. Muže to v dolech zasypalo, měl ještě uhlí pod kůží, on říkal, že to bylo nejhorší, když se jim udělaly ty strupy a pak jim to strhávali, to že byla hrozná bolest.“