Emilie Prošková

„Viděla jsem pověšené lidi, to se odehrávalo nejenom vevnitř v soudu. Ale to bylo na prostranství, ne přímo na náměstí, ale z boku [budovy]. Tam byly šibenice a tam je pověsili. Sama jsem viděla, jak tam visej. To nám rodiče zakazovali, ale viděla jsem to."

„Když jsme došli na Zelenou lišku, tak tam byli Němci. Nevěděli jsme, kam máme jít, zůstali jsme tam. Němci řekli: 'Půjdete tady do toho baráku, ale nesmíte ven! Tam můžete, ale ven nepůjdete!' Tak jsme tam zůstali. V domě nikdo nebyl, otec šel do sklepa a říkal, že jsou tam zastřelený lidi. Na podestě, jak se jde do baráku, tak vyndali z kočárku plenky a deku, aby nám, třem dětem, ustlali na chodbě. Ráno šel otec znovu do sklepa. Zjistil, že ty sklepy, protože to byly baráky, jsou probourány do dalšího sklepu. [...] Tam už byl Červený kříž a vozil zraněný, snažili se je udržet při životě."

„Ale zase se to uklidnilo a my šli do bytu Seidlových. Pak už jsme šli, to už Němci věděli, že prohrávají, seděli jsme u sklepa na uhlí a strašně jsem si přála, kdybych se mohla zahrabat do uhlí, protože v chodbičce sklepu lítali Němci s puškami, že nás postřílí všechny."