The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Prošková (* 1936)

• narozena 9. listopadu 1936 v Praze

• vyrůstala na bývalém Soudním náměstí (náměstí Hrdinů) na Pankráci

• v době Pražského povstání se ukrývala s rodinou ve sklepení domu

• spolu s dalšími obyvateli domu byli odvedeni na Zelenou lišku

• v suterénu domu nalezl otec povražděné civilisty (Masakr v Úsobské ulici)

• v první polovině 50. let vystěhovali rodinu z Prahy do Kosovy Hory nedaleko Sedlčan

• v roce 2023 žila v Kosově Hoře

Rekruti bojové jednotky Waffen SS zavraždili na konci války v pražské Úsobské ulici (Obětí 6. května) 51 nevinných civilistů. Jen několik málo hodin od usmrcení je ve sklepení domu našla rodina Emílie Proškové, která se tu během Pražského povstání ukrývala.

Poté, co německé jednotky zdolaly obranu barikád a postupovaly směrem do centra města, obsadily  jejich dům a rodiny ze sklepení domu vyvedly na sídliště Zelená liška. Při cestě Emílie držela za ruku čtyřletou sestru Hanu a snažila se ji uchránit před hrůzou okolního světa. Kolem hořely domy, překračovaly sutiny i zabitá těla barikádníků.

Drastické vzpomínky z Pražského povstání se jí nepodařilo nikdy vymazat. „Moji rodiče za to, co jsme prožili a přežili, děkovali Bohu,“ vzpomíná Emílie Prošková.

Unikl německým kulkám a vrátil se poslední tramvají

Emílie Prošková Pokorná se narodila 9. listopadu 1936 v Praze jako první potomek Vladimíra a Marie Pokorných. Otec pracoval na zemském úřadě, jeho žena se starala o domácnost. Obývali skromný byt patrového domu na rohu tehdejšího Soudního náměstí na Pankráci. Z oken se jim nabízel výhled přes celé náměstí na soudní budovu. „Společně s dalšími dětmi jsme si tam hrávali, jako třeba cvrnkali kuličky a posedávali jsme na schodech soudní budovy,“ vzpomíná na časy, kdy náměstí a protější soud ještě neoddělovala pražská magistrála.

Kvůli vysokému počtu přihlášených dětí nastoupila ke školní docházce v sedmi letech, v roce 1943. Navštěvovala obecnou školu, která v závěru války vyhořela, a na památku na školní roky z období nacistické okupace jí zbylo jen německé vysvědčení z první třídy.

V průběhu jara 1945 snad žádný obyvatel Protektorátu Čech a Moravy neměl pochyby o tom, že válka nemůže mít dlouhého trvání. Od východu se na Prahu valila sovětská vojska a k západním hranicím Čech Američané. Partyzánské oddíly přepadávaly kolonie německých okupantů a v ulicích hlavního města se stupňovalo napětí. Přesto většina Pražanů už vyhlížela dny naplněné vítězstvím a svobodou. Radostnou Prahu však ještě čekal nelítostný boj.

Dne 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, což prakticky znamenalo konec Protektorátu Čechy a Morava. V následujících hodinách přešel protest do tvrdého a otevřeného odporu vůči okupantům. Povstalcům se podařilo ovládnout důležité úseky a připravovali se na německý protiútok. Přes noc vyrostly tisícovky barikád, jež měly bránit v příjezdu německých posil do Prahy. Na Soudním náměstí Pražané zatarasili příjezd tramvajovými vozy. Vladimír se jen těsně stihl vrátit poslední projíždějící tramvají.

„Tatínek se k nám dostal poslední tramvají. U Nuselské sokolovny byli už rozestavěný Němci, co pálili po tramvaji. Tatínek říkal, že řidič pustil řízení tramvaje, všichni se přikrčili a podařilo se jim projet na Pankrác,“ vypráví Emílie Prošková.

Tatínka vytáhli ze sklepa a chtěli ho zastřelit

Rodina Pokorných a další obyvatelé domu se uchýlili do suterénu, aby přečkali v bezpečí. Obránci s nasazením vlastních životů barikádu neudrželi a německé jednotky zátaras prorazily. Nacisti pak vpadli do domu, obsadili jej a ve sklepních kójích nalezli vystrašené rodiny.

„Vytáhli muže včetně otce, kterého měli za partyzána. Vyvedli je na chodbu s tím, že je zastřelí. Měl u toho být jistý nadporučík Stančík, kterého právě propustili z pankrácké věznice a matka ho k nám přivedla. S tatínkem se znali už z dřívějších časů. Právě on se v té chvíli otce zastal a k vojákům pronesl, že má tři děti. Za námi do sklepa pak přišel německý voják a řekl: ‚Drei Kinder?‘ Maminka ukázala na mě a mé dvě mladší sestry. Strašně jsme plakaly, ale otce i další propustili. To všechno se stalo ještě dřív, než nás odvedli na Zelenou lišku,“ vypráví pamětnice.

Hořely baráky, mrtví barikádníci leželi kolem

V nočních hodinách jim němečtí vojáci sdělili, že sklepení domu musí nutně do jednoho opustit. Se skupinou uprchlých rodin se z bezpečného úkrytu vydali dva vlajkonoši s bílými prapory a za tmy je přivedli na několik kilometrů vzdálenou Zelenou lišku. „Jeden šel vpředu a druhý za námi,“ vybavuje si pamětnice. „Německy jsme museli křičet: ‚Uprchlíci, nestřílet!‘ Sestra Mařenka měla rok, ležela v kočárku a převézt ji přes barikády tak nebylo vůbec jednoduché. Kolem nás hořely baráky a ležela těla mrtvých barikádníků. Představovala jsem si, že už jsem dospělá. Se mnou šla čtyřletá sestra Hanu a já jí říkala, aby se nekoukala kolem sebe a ničeho se nebála. Chránila jsem ji!“

Protože se drkotali s kočárkem přes barikády, hlouček převáděných se jim ztratil z dohledu. Na Zelenou lišku se ale přece jen po nějaké době dostali. Před plotem patrového bytu hlídkoval uniformovaný německý voják, který jim přikázal, aby vešli do jednoho z vchodů a nevylézali. Většinu tamních bytů zachvátil požár. Emíliin otec Vladimír sešel po schodech do suterénu a otevřel dveře, kde se mu naskytl pohled na těla postřílených civilistů. „Tatínek nám nedovolil, abychom pokračovali za ním, a proto nás odvedl,“ dodává jeho nejstarší dcera.

Červený kříž už vozil raněné

Další hodiny přečkali na odpočivadle schodiště a své děti uložili na peřinu a pleny, které s sebou vezli v kočárku. Po krátkém odpočinku se vrátili do sklepení a vybouraným otvorem ve zdi prošli do sousedního domu. „Přesně si nevybavuji, jak se nám to podařilo, ale pamatuji si, že už tam operoval Červený kříž a vozil raněné, které se snažil udržet při životě,“ vybavuje si Emílie Prošková. Venku však stále přetrvával stav nebezpečí. Úkryt ve sklepních kójích zde nalezlo hned několik lidí. Když rodinu s třemi malými dívkami zahlédla jedna z obyvatel domu, paní Seidlová, nabídla jim svůj byt a sama se se svou rodinou odebrala do sklepení.

V bytě Seidlových Pokorní ošetřili a přebalili roční Marii, uvařili hrnec polévky, kterou poslali lidem ve sklepě. „Před okny na předzahrádce leželi zavraždění obyvatelé, přikryti jakýmsi černým papírem nebo snad lepenkou, a nikdo se tam nesměl dívat,“ vzpomíná pamětnice.

Kvůli explozi nedalekého muničního skladu, který příslušníci SS odpálili 8. května 1945, musela rodina Emílie Pokorné utéct zpátky do sklepení. „Seděla jsem ve sklepě na hromadě uhlí a strašně si přála, abych se do ní mohla zahrabat, protože v chodbičkách pobíhali Němci s puškami a že nás všechny postřílí,“ vypráví pamětnice.

K dalším válečným zločinům však už nedošlo, protože německé jednotky se vydaly k ústupu a spěchaly na západ k americkým liniím, kde se chtěli vzdát. Pohozená těla nevinných zavražděných civilistů na předzahrádce domu dokládaly jen to, jak odporně se nacisti v posledních dnech války mstili. Za válečné zločiny v Úsobské nebyli pachatelé nikdy trestně stíháni a západní Německo je v 50. letech odmítlo vydat k vyšetřování v Československu.

Každý rok jsme jim děkovali za záchranu života

Příjezd osvobozeneckých vojsk spustil vítěznou atmosféru. Válka skončila. Rodina Pokorných se přes zničený Pankrác vracela do svého bytu na Soudním náměstí. Emílie až hystericky vyváděla a šílela strachy, že u nich v bytě budou ještě určitě němečtí vojáci. „Náš byt byl prázdný a dočista zdevastovaný. Na podlaze ležely rozšlapané střepy z nádobí a vysypané sklo z oken. Skříně s oblečením jsme měli prostřílené,“ vypráví o návratu své rodiny.

Emílie Prošková se vzápětí stala členem katolického oddílu obnoveného Junáka a do komunistického zákazu se účastnila několika letních táborů. Každé květnové výročí se s rodinou vraceli na Zelenou lišku, aby navštívili rodinu Seidlových a připomněli jim, jak na jejich pomoc nezapomínají. „Tenkrát nám zachránili život. Každé výročí jsme za nimi pravidelně docházeli na návštěvu s kyticí, a to dokonce i později, když jsem byla vdaná a my bydleli v Kosově Hoře.“

Otec Vladimír Pokorný pracoval i nadále jako zaměstnanec Zemského národního výboru. V domácnosti jim přibyl ještě jeden potomek, když mu manželka porodila syna. V sousední ulici Hradských získal prostornější byt, v němž rodina bydlela pouze dva roky. Po komunistickém převratu se museli začátkem 50. let vystěhovat do Kosovy Hory nedaleko Sedlčan. Okolnosti vysídlení a život rodiny ve vyhnanství si pamětnice přála z osobních důvodů neuveřejnit.